Nezdařené pokusy o neutralitu aneb Rozpačité postavení Belgie v obdobích dvou světových válek

Dějiny Belgie v první světové válce sledují roli Belgie od německé invaze v roce 1914, přes pokračující vojenský odpor a okupaci území německými silami až po příměří v roce 1918. Stejně tak nechtěný vstup do druhé světové války a násilnou okupaci země. Jak to vše bylo a jaký měl být účel neutrality?

První světová válka

Když začala první světová válka, německá císařská armáda v rámci Schlieffenova plánu napadla neutrální Belgii a Lucembursko ve snaze rychle dobýt Paříž tím, že Francouze zaskočí invazí přes neutrální země. Právě tato akce technicky vedla ke vstupu Britů do války, protože byli stále vázáni dohodou z roku 1839 o ochraně Belgie v případě války. Dne 2. srpna 1914 německá vláda požádala, aby německým armádám byl umožněn volný průchod přes belgické území.

Belgická vláda toto 3. srpna odmítla. Král Albert I. promluvil 4. srpna k parlamentu a řekl: „Od roku 1830 nikdy nenastala pro Belgii vážnější hodina. Síla našeho práva a potřeba Evropy pro naši autonomní existenci nám stále dávají naději, že k obávaným událostem nedojde.“ Ve stejný den zahájily německé jednotky invazi do Belgie, když za úsvitu překročily hranice.

Nepřipravenost

Belgie byla na válku špatně připravena. Přísná neutralita znamenala, že neexistovala žádná koordinace s nikým. Měla nový, nezkušený generální štáb. Povinná vojenská služba byla zahájena v roce 1909. Plán byl mít do roku 1926 armádu o 340 000 mužích. V roce 1914 byl starý systém opuštěn a nový byl nepřipravený, postrádal vycvičené důstojníky a seržanty a také moderní vybavení. Armáda měla 102 kulometů a žádné těžké dělostřelectvo. Strategií bylo soustředit se poblíž Bruselu a co nejdéle oddálit německou invazi – strategie, která se nakonec ukázala jako velmi účinná, protože narušila německý harmonogram.

Všeobecně se tvrdí, že odpor belgické armády v prvních dnech války, kdy armáda – zhruba desetinová oproti německé – zadržovala německou ofenzívu téměř měsíc, dal francouzským a britským silám čas na přípravu na protiofenzívu. K té došlo na řece Marně ve Francii později v roce 1914. Německý postup na Paříž ve skutečnosti probíhal téměř přesně podle plánu.

Němečtí útočníci považovali jakýkoli odpor – například demolice mostů a železničních tratí – za nezákonné a podvratné, provinilce stříleli a jako odvetu zapalovali budovy. Flandry byly hlavní základnou britské armády. Zaznamenaly jedny z největších ztrát na životech na obou stranách západní fronty.

Okupace 

Němci spravovali okupované oblasti Belgie (přes 95 % země), zatímco malá oblast kolem města Ypres zůstala pod belgickou kontrolou. Okupační úřad, známý jako Generální gouvernement, dostal kontrolu nad většinou území. Dvě provincie Východní a Západní Flandry dostaly samostatný status válečné zóny pod přímou kontrolou německé armády. Jinde platilo stanné právo. Po většinu okupace byl německým vojenským guvernérem Moritz von Bissing (1914–1917). Pod guvernérem fungovala síť regionálních a místních německých kommandanturen a každá lokalita byla pod konečnou kontrolou německého důstojníka.

Mnoho civilistů uprchlo z válečných zón do bezpečnějších částí Belgie. Řada uprchlíků z celé země odešlo do Nizozemska (které bylo neutrální) a asi 300 000 do Francie. Více než 200 000 jich odešlo do Británie (do této doby je zasen i detektivní cyklus Belgičana Herculese Poirota od Agathy Christie). Většinou se usadili v Londýně a našli si zaměstnání v odboji. Britská a francouzská vláda zřídily Výbor pro válečné uprchlíky (WRC) a Národní bezpečnostní úřad (Secours National), aby poskytovaly pomoc a podporu.

V Británii existovalo dalších 1 500 místních výborů WRC. Vysoká viditelnost uprchlíků podtrhla roli Belgie v očích Francouzů a Britů. Na jaře roku 1915 zahájily německé úřady výstavbu tzv. „Drátu smrti“, smrtícího elektrického plotu podél belgicko-nizozemské hranice. Ten si vyžádal životy 2 000 až 3 000 belgických uprchlíků, kteří se snažili uprchnout z okupované země.

Odboj a nabírání sil

Do 28. září 1918 byla belgická armáda reorganizována do 12 pěších divizí. Tvořily součást belgicko-francouzsko-britské armádní skupiny Flandry pod velením belgického krále Alberta I. a jeho francouzského náčelníka štábu generála Jeana Degoutta. Hrály důležitou roli v páté bitvě u Ypres, v níž prorazily německé linie u Houthulstu a dobyly Passchendaele, Langemark a Zonnebeke.

Po přestávce mezi 2. a 14. říjnem se belgická armáda zúčastnila také bitvy u Courtrai, v níž osvobodila Bruggy a Ostende. Mezi 20. říjnem a 11. listopadem bojovala v bitvě u řeky Lys a Escaut a do 11. listopadu dosáhla předměstí Gentu. Závěrečná ofenzíva byla pro belgickou armádu velmi nákladná. Ztratila pětinu svých sil na ztrátách, což byla třetina všech ztrát, které utrpěla za celou válku.

Po první světové válce

Král Albert I. se v dubnu 1919 zúčastnil pařížské mírové konference, kde se setkal s Velkou čtyřkou a dalšími vůdci Francie, Itálie, Británie a Spojených států. Měl čtyři strategické cíle.  Obnovit a rozšířit belgickou ekonomiku s využitím peněžních reparací od Německa. Zajistit bezpečnost Belgie vytvořením nového nárazníkového státu na levém břehu Rýna. Revidovat zastaralou smlouvu z roku 1839 a podpořit „sblížení“ mezi Belgií a Lucemburským velkovévodstvím.

Důrazně doporučoval uzavření tvrdé, trestající smlouvy proti Německu, která by nakonec vyvolala německou pomstu. Také se domníval, že sesazení knížat střední Evropy z trůnu, a zejména rozpad Habsburské říše by představovaly vážnou hrozbu pro mír a stabilitu na kontinentu. Spojenci považovali Belgii za hlavní oběť války a ta vzbudila obrovské sympatie veřejnosti, ale královy rady hrály v Paříži malou roli.

Belgie dostala mnohem méně, než chtěla, celkem tři miliardy německých zlatých marek (500 milionů dolarů v roce 1919). Tyto peníze nestimulovaly letargickou belgickou ekonomiku 20. let 20. století. Belgie také od Německa získala malý kus území na východě země (známý jako Eupen-Malmedy), který je součástí země dodnes. Británie byla ochotna garantovat belgické hranice pouze tehdy, pokud se zaváže k neutralitě.

Neklidná 30. letá

Během 30. let 20. století se Belgie stále zotavovala z ničivého působení první světové války. Ekonomicky se Belgie potýkala s vysokou nezaměstnaností po Velké hospodářské krizi v roce 1929. Do roku 1932 dosahovala nezaměstnanosti 23,5 %. Ačkoli v rámci „Plánu de Man“ ve stylu „New Dealu“ se tato míra do roku 1937 snížila na přibližně 15 %.

Ve 30. letech 20. století došlo také k růstu několika autoritářských a fašistických politických stran ve Valonsku i Flandrech. Ve volbách v roce 1936 získala jedna z nich, Rexistická strana, 11,6 % národních hlasů. Do roku 1939 však extremistické strany ztratily v nových volbách mnoho křesel, která dříve získaly. Zdálo se, že se vrací politická stabilita.

Neutralita

Vzhledem k tomu, že Belgie utrpěla v první světové válce tolik škod, v zemi neexistovala velká chuť zapojit se do jakéhokoli potenciálního evropského konfliktu. V říjnu 1936 král Leopold III. oznámil, že Belgie zůstane neutrální v případě další války v Evropě v rámci toho, co nazval Nezávislou politikou. Za tímto účelem se belgická vláda snažila odklonit cestu od spojenectví. Opustila Locarnskou smlouvu, vypověděla obrannou smlouvu s Francií podepsanou v roce 1920 a v roce 1937 získala od nacistického Německa záruku neutrality.

Během tohoto období byla belgická armáda reorganizována jako výhradně obranná síla a zahájila výstavbu a modernizaci opevnění po celé zemi. Zejména v okolí provincie Lutych poblíž německých hranic.

Po vyhlášení války mezi Spojeným královstvím, Francií a Německem v září 1939 zahájila belgická vláda razantní program přezbrojení. Byla posílena národní obrana vytvořením linie K-W spojující Národní redutu v Antverpách s jihem podél řeky Dijle. Hned za hlavní opevněnou pozicí Lutych.

Napadení a okupace

Přestože byla Belgie na začátku druhé světové války neutrální, ocitla se Belgie a její koloniální území ve válce poté, co ji 10. května 1940 napadly německé síly. Po 18 dnech bojů, v nichž byly belgické síly zatlačeny do malé kapsy na severozápadě země, se belgická armáda kapitulovala Němcům, čímž zahájila okupaci, která trvala až do roku 1944. Kapitulaci 28. května nařídil král Leopold III. bez konzultace se svou vládou a po válce vyvolala politickou krizi. Navzdory kapitulaci se mnoha Belgičanům podařilo uprchnout do Spojeného království, kde na straně Spojenců vytvořili vládu a exilovou armádu.

Belgické Kongo zůstalo loajální belgické vládě v Londýně a přispělo spojeneckým zájmům významnými materiálními a lidskými zdroji. Mnoho Belgičanů se zapojilo do ozbrojeného i pasivního odporu proti německým silám, ačkoli někteří se rozhodli s německými silami spolupracovat. Podpora politických frakcí a částí belgického obyvatelstva umožnila německé armádě naverbovat z Belgie dvě divize Waffen-SS a také usnadnila nacistické pronásledování belgických Židů, při kterém bylo zabito téměř 25 000 lidí.

Osvobození

Většina země byla osvobozena Spojenci mezi zářím a říjnem 1944, ačkoli oblasti na Dálném východě země zůstaly okupovány až do začátku roku 1945. Celkem během konfliktu zemřelo přibližně 88 000 Belgičanů, což představuje 1,05 % předválečné populace země, a bylo zničeno přibližně 8 % HDP země. Belgie byla osvobozena spojeneckými silami, včetně britské, kanadské a americké armády. Dne 3. září 1944 osvobodily velšské gardy Brusel.

Antverpský přístav byl důležitým strategickým cílem, protože spojenecké zásobovací trasy byly silně natažené a potřebovaly hlubokomořský přístav poblíž frontové linie. Britská druhá armáda osvobodila Antverpy 6. září s pomocí místního odboje. Navzdory převzetí kontroly nad městem nebyl přístav přístupný, dokud okolní vody nebyly bezpečné pro nákladní lodě. Němci úspěšně odepřeli přístup do přístavu až do dokončení bitvy o Šeldu v listopadu.

Bratr Leopolda III., Karel, hrabě Flanderský, byl jmenován regentem, dokud nepadlo rozhodnutí, zda se králi podaří znovu získat své dřívější postavení na trůnu. Mnoho členů z odboje a dalších Belgičanů, kteří během okupace zůstali v zemi, bylo mobilizováno do pravidelné belgické armády v 57 „střeleckých praporech“. Tyto prapory sloužily v několika bitvách na Západní frontě. Do dne vítězství a definitivního ukončení druhé světové války bojovalo ve spojeneckých armádách 100 000 Belgičanů.

Zdroje: 

VALOIRE, J. Belgium in two world wars.

DENOMICK, K. History of Belgium – The beginning of 20th century.