Doping, sázky a velké peníze. I s dálkovou chůzí jsou spojeny neduhy profesionálního sportu

Dálkové pochody jako je ten, na který každoročně vyrážejí nadšenci z Prahy do Prčice, máme spojeny s nadšenectvím a čistě amatérským pojetím sportu. Ve skutečnosti ale stála dálková chůze u zrodu profesionálního sportu v dnešní podobě, tedy i se všemi jeho neduhy. 

Anglické kořeny dálkových pochodů

Na konci 17. století si anglická šlechta našla originální zábavu. Šlo o soutěžení v chůzi. Pokud si ale myslíte, že mezi sebou soutěžili sami šlechtici, pak jste na omylu. Namáhat se totiž museli jejich sluhové, zatímco panstvo jelo v kočáře. Samozřejmě, že bez sázení by to taková zábava nebyla a v chůzi se tak začaly poprvé točit nezanedbatelné peníze. 

Zábavu a potenciální ekonomický profit začal ale v chůzi spatřovat i „prostý lid“. Sázky se začaly uzavírat i v hospodách nebo jako doplněk na sázkařských stáncích, které se jinak soustředily na dostihy. Z roku 1764 máme například záznamy o tom, že se jistý úředník jménem Foster Powell vsadil, že dokáže za sedm hodin ujít 80 km. Sázku vyhrál a nepochybně tím inspiroval i mnoho dalších chodců. 

Velký rozmach dálkové chůze

Další slavná sázka pochází z roku 1809. Skotský voják Robert Allardice se vsadil o 1000 guineí o to, že za 1000 hodin zvládne ujít 1000 mil, tedy asi 1600 km. Když se v roce 1815 pokusil jeho rekord překonat jistý George Wilson, podél chodcovy trasy už stály tisícihlavé davy a byznys v podobě prodeje alkoholu i uzavírání sázek zde běžel na plné obrátky. Lidí bylo často tolik, že Wilson musel mít celý podpůrný tým, který mu holemi a bajonety dělal místo. Byla to taková mela, že George Wilsona dokonce policie zatkla za narušování pořádku. 

Stejně jako v Anglii se chůze stala nesmírně populární i ve Spojených státech. Nejprve se závody a nejrůznější výzvy organizovaly v hospodách, později se přesunuly na i velká sportoviště. V roce 1879 se v New Yorku konal závod, který měl pro vítěze připravenou cenu 25 000 dolarů. V přepočtu na dnešní ekonomiku a na koruny by to znamenalo plných 16,5 milionu. To už je částka, která jako by zapadala do dnešních reálií profesionálního sportu.

Není divu, že ti nejlepší chodci, kteří obráželi závody po celé zemi, měli i osobní trenéry, lékaře či maséry. Jejich rady však byly z dnešního pohledu mnohdy poněkud zvláštní. Mělo se za to, že vypít na trati celou lahev šampaňského závodníkům pomůže. Našli se i tací, kteří u toho žvýkali i listy koky. To sice vyvolalo jistou kontroverzi, ale o nic nelegálního také nešlo. 

V neposlední řadě si firmy nebo třeba vydavatelství novin začaly chodce platit za to, že ponesou na svém oblečení jejich loga. To už je hodně podobné dnešnímu stavu. 

Závěr

Již v 19. století se ale začala objevovat i kritika, která upozorňovala právě na přehnaně komerční podstatu věci i na to, že chodci mnohdy padali vyčerpáním. Závody byly označovány jako cirkus, nevhodný pro civilizované lidi. Na postupném dalším rozmachu profesionálního sportu už to ale nemohlo vůbec nic změnit. U jeho počátků tak stála chůze, pro mnohé možná trochu překvapivě.

Zdroje: BBC, Květy, The Guardian