Pět set dní o samotě: Příběh Beatriz Flamini a hranice lidské mysli

Když 14. dubna 2023 vyšla v jižním Španělsku na denní světlo elitní sportovkyně a horolezkyně Beatriz Flamini, cvakaly spouště fotoaparátů. S úsměvem na tváři totiž opustila jeskyni v provincii Granada po neuvěřitelných 500 dnech.

Život v absolutní izolaci

Pokud myslíte, že ji v jeskyni uvěznila nehoda, jste na omylu. Šlo o dobrovolný vědecký experiment s názvem „Time Cave“, který si kladl za cíl posunout hranice toho, co víme o lidské izolaci, cirkadiánních rytmech a síle vůle. Beatriz vstoupila do jeskyně 20. listopadu 2021. V té době byl svět ještě v zajetí dozvuků pandemie a válka na Ukrajině byla jen hrozbou na papíře. Když vyšla ven, svět byl jiný. Pro Beatriz jako by se čas zastavil.

Podmínky tohoto unikátního experimentu byly striktní. Žít měla Beatriz 70 metrů pod zemí a samozřejmostí byl nulový kontakt s vnějším světem. Žádné zprávy, žádné telefony, žádné návštěvy. A stejně tak žádné hodinky ani žádný kalendář. Beatriz se musela spoléhat jen a pouze na své vnitřní hodiny. Její podpůrný tým jí pak nechával jídlo a vodu v jakési přechodové zóně, aniž by se s ní mohl setkávat a napřímo komunikovat.

Ztráta pojmu o čase

Jedním z nejvíce fascinujících aspektů této dobrovolné izolace byla totální ztráta orientace v čase. Beatriz odhaduje, že zhruba kolem 65. dne přestala počítat. V jejím vědomí se dny slily v jeden nekonečný okamžik. Když pro ni členové jejího týmu po 500 dnech přišli, byla velmi překvapená. Odhadovala totiž, že v podzemí strávila nějakých 160 až 170 dní, rozhodně ne 500.

„Když pro mě přišli, spala jsem. Myslela jsem, že se něco stalo. Řekla jsem: Už? Určitě ne. Ještě jsem nedočetla knihu,‘“ vzpomínala s úsměvem při tiskové konferenci. A jak tedy přežít rok a půl ve tmě a tichu, aniž byste přišli o rozum? Pro Beatriz Flamini byla klíčem disciplína a kreativita.

Během pobytu pod zemí přečetla Beatriz úctyhodných 60 knih. Kromě toho pletla vlněné čepice, psala a kreslila. V kondici se potom udržovala cvičením v omezeném prostoru jeskyně. Během experimentu natáčela své pocity a myšlenky na kameru. Tento cenný materiál nyní slouží vědcům k výzkumu.

Sluchové halucinace a „mozková mlha“

Idylka to ale v žádném případě nebyla. Izolace si na ní vybrala svou daň. Beatriz přiznala, že zažívala sluchové halucinace. V absolutním tichu si mozek začne vymýšlet zvuky, aby vyplnil prázdnotu. „Slyšíte hlasy, slyšíte šustění, ale víte, že je to jen vaše mysl,“ popsala. Objevovaly se také výpadky krátkodobé paměti a potíže se soustředěním, které vědci nazývají „brain fog“, tedy „mozková mlha“.

Navzdory těmto obtížím Beatriz nikdy nestiskla „panické tlačítko“, kterým mohla experiment ukončit. Její odhodlání bylo neotřesitelné a odmítala se vzdát.

Vědecký přínos experimentu

Projektu se účastnily týmy ze španělských univerzit v Almeríi, Granadě a Murcii. Co přesně vědci studovali a k čemu jim jsou výsledky dobré? Především je zajímaly tzv. cirkadiánní rytmy, tedy to, jak tělo funguje bez cyklu dne a noci. Ukázalo se, že lidské tělo má tendenci přecházet na delší cykly (např. 30hodinové), pokud není synchronizováno sluncem nebo jinými vnějšími stimuly.

Tématem byla i psychologie izolace čili to, Jak dlouhodobá samota mění osobnost a kognitivní schopnosti? Beatriz posléze řekla, že jí po ukončení experimentu paradoxně chybělo ticho a klid jeskyně, na které si zvykla natolik, že se jí do hlučného světa zpočátku nechtělo.

Návrat do reality

Výstup z jeskyně byl pro Beatriz fyzickým šokem. Sluneční světlo bylo i přes brýle bolestivé, vůně světa příliš intenzivní a lidská přítomnost zahlcující. Její první slova po výstupu však nebyla o utrpení: „Bylo to skvělé!“

Zdroje: CNN, BBC, Reuters