Tykáte šéfovi? Ve Švédsku je to norma, v Japonsku jde o něco nepředstavitelného

Nastoupíte do nové práce a hned řešíte jednu zvláštní věc. Ne jak se jmenuje šéf, ale jak ho oslovit. V Česku z toho klidně může být nejistota na několik týdnů. Ve Švédsku tenhle problém v podstatě odpadá, protože si tam tykají všichni, od kolegů po ministry. V Japonsku je to naopak dovednost, kterou se lidé učí roky, a špatně zvolená forma může poškodit vztah, kariéru i pověst. Tohle není jen jazyková drobnost. Je to jeden z nejviditelnějších rozdílů v tom, jak různé kultury chápou respekt, odstup a blízkost.

Švédská revoluce jednoho slova

V roce 1967 nastoupil Bror Rexed do čela švédského Národního úřadu pro zdravotnictví a při uvítání zaměstnanců oznámil něco, co tehdy působilo skoro provokativně. Řekl, že je bude všechny oslovovat du, tedy česky ty, a čeká od nich totéž. Psalo se o tom po celém Švédsku. Nebylo to jen osobní gesto nového šéfa. Byla to zpráva, že stará pravidla přestávají platit.

Před takzvanou du-reformou bylo Švédsko jazykově mnohem formálnější. Lidé používali tituly jako Herr, Fru, Doktor nebo Inženýr, v práci se běžně mluvilo ve třetí osobě a říct du nadřízenému nebo cizímu člověku se považovalo za nevhodné. Rexedův krok ale odstartoval rychlou změnu. Na začátku 70. let už bylo neformální du běžným standardem napříč švédskou společností. Brzy se podobným směrem vydalo i Norsko a Dánsko.

Japonsko: zdvořilost jako disciplína

Na opačné straně stojí Japonsko se systémem zvaným keigo. Nejde jen o rozdíl mezi tykáním a vykáním. Japonština má několik vrstev zdvořilosti, které se mění podle toho, kdo mluví, s kým mluví a o kom mluví. Teineigo je základní zdvořilá forma pro běžný kontakt s cizími lidmi nebo kolegy. Sonkeigo vyzdvihuje druhou osobu. Kendžógo naopak záměrně snižuje mluvčího, aby tím zdůraznil úctu k tomu druhému.

V praxi to znamená, že jedno sloveso může mít v japonštině několik různých podob podle situace. Jinak mluvíte o sobě, jinak o kolegovi a jinak o nadřízeném. Keigo se lidé učí dlouho a jeho špatné použití může působit jako urážka nebo alespoň jako známka neobratnosti a neznalosti. Zahraniční pracovníci v Japonsku často říkají, že pochopit samotnou práci bývá snazší než zvládnout správnou míru zdvořilosti v běžné komunikaci.

Jak to vidí zbytek světa

Čeština patří mezi jazyky, kde má vykání pořád pevné místo. Česká republika se v tom podobá Rakousku, Polsku, Itálii nebo Maďarsku. Oproti tomu v USA, Velké Británii nebo ve Skandinávii je komunikace mnohem uvolněnější a oslovení křestním jménem se většinou nebere jako neúcta, ale jako normální způsob jednání. Francouzština rozlišuje tu a vous, němčina du a Sie, ale ani tam neexistuje jasná shoda, kdy je přechod k tykání vhodný.

Zajímavý případ nabízí i arabština. Třeba v egyptské arabštině existuje zvláštní formální oslovení pro starší příbuzné, autority a nadřízené, zatímco v běžném kontaktu se používají jiná zájmena. Jazyk tak přímo ukazuje, jak důležité jsou v dané kultuře hierarchie a přesné pojmenování vztahů.

Generační zlom, který je cítit

Sama mám radši tykání a přijde mi, že mladší generace to často cítí podobně. Někdy mi vykání nejde přes pusu ani tehdy, kdy by bylo formálně namístě. Zároveň ale znám vrstevníky, kteří mají vykání upřímně rádi a berou ho jako přirozený projev respektu. Není to tedy jen střet mladých a starších. Spíš vedle sebe fungují dva odlišné pohledy, které dávají smysl každý po svém.

Výzkumy ze sociolingvistiky ukazují, že volba mezi tykáním a vykáním není jen jazyková technikálie. Je to signál, jak chápeme hierarchii, autoritu a blízkost. Společnosti, které přešly na plošné tykání, jako třeba Švédsko, zároveň patří k zemím s vysokou mírou rovnosti a vzájemné důvěry. Jestli je to příčina, nebo důsledek, není úplně jasné. Ta souvislost tam ale je.

Tykání jako nabídka, vykání jako ochrana

Zajímavé je i to, kdo vlastně tykání nabízí. V Česku tradičně platí, že s návrhem přichází starší nebo výše postavený člověk. Nabídnout tykání šéfovi jako první by pořád působilo dost odvážně. Jenže v mladších firmách nebo v mezinárodním prostředí se tahle pravidla uvolňují a iniciativu si bere ten, komu to připadá přirozené. Nepsaná pravidla se mění rychleji, než je stačíme pojmenovat.

Vykání navíc nefunguje jen jako projev úcty. Je to i nástroj odstupu. Když si chcete držet profesionální hranici, vykání ji pomůže nastavit bez dalšího vysvětlování. V prostředí, kde se tykání rozšířilo velmi rychle, pak vzniká opačný problém. Jak si udržet odstup, když vám jazyk pro něj nedává tak jasný prostředek.

Co nás to stojí

Každý, kdo pracoval v mezinárodním prostředí, ten moment nejistoty zná. Anglicky mluvící kolega vám napíše hned v prvním e-mailu křestním jménem a vy při překladu do češtiny váháte, jestli odpovědět neformálně, nebo zůstat u formálního oslovení. Angličtina tenhle problém nemá, protože you znamená obojí. Britové a Američané se tak vyhnou dilematu, které ve střední Evropě přichází skoro při každém novém kontaktu.

Zároveň je na angličtině dobře vidět, že jazyk bez formálního rozlišení neznamená jazyk bez zdvořilosti. Jen se to přesouvá jinam. Větší roli hraje tón, volba slov, délka vět i celková formulace. Zdvořilost nezmizí. Jen se neukládá přímo do zájmena.

Co z toho plyne

Tykání a vykání není maličkost. Vypovídá o tom, jak vnímáte hierarchii, jakou vzdálenost si od druhých chcete držet a co pro vás znamená respekt. Švédsko ukázalo, že jedno gesto může změnit způsob, jak spolu mluví celá společnost. Japonsko naopak ukazuje, že zdvořilost může být propracovaný systém s vlastními pravidly. A Česko zůstává někde mezi tím. Mezi lidmi, pro které je vykání přirozená úcta, a těmi, kterým ty zní normálněji než Vy. Obojí může fungovat. Důležité je, aby obě strany chápaly, co tím říkají.

Zdroje: Autorský článek, Wikipedie, Medium, Aktuálně