Moderní deskovky a komunitní vlna, která vytáhla lidi z obrazovek k jednomu stolu

Ještě před pár lety byly pro spoustu lidí deskovky synonymem pro Člověče, nezlob se nebo Dostihy a sázky. Dneska jsou tyhle klasiky pořád populární, jen už nejsou jedinými alternativami ve světě deskových her. V regálech i na stolech se objevují chytré rodinné hry, krásné dobrodružné krabice i velké strategické hry, které dokážou spolknout celý večer.

A hlavně: kolem deskových her vznikla komunita, která si deskovky nepěstuje potichu doma, ale potkává se, doporučuje si hry, sdílí zážitky a tahá k jednomu stolu i lidi, kteří by si ještě nedávno řekli „to není pro mě“.

Proč deskovky najednou táhnou víc než dřív

Moderní deskovky jsou dneska často odpovědí na jednu jednoduchou věc: chybí nám společný čas, který není rozbitý notifikacemi. Když se rozloží hra, stane se z ní malý ostrov, kde má každý roli a dějí se věci tady a teď. A najednou se baví i ti, kteří jinak u stolu dlouho nevydrží.

Zároveň je to překvapivě snadný způsob, jak „procvičit mozek“ bez pocitu, že se učíte. Plánování, paměť, domlouvání, rozhodování pod tlakem času – všechno se děje přirozeně, protože chcete vyhrát, nebo aspoň neprohrát úplně směšně. A když se zasmějete, je to bonus, ne povinnost.

Velký rozdíl oproti minulosti je i dostupnost. Dneska už nemusíte bloudit a doufat, že vyberete dobře. Vydavatelé, prodejci i recenzní komunity udělali z deskovek něco, do čeho se dá vstoupit bez stresu a bez studu.

Jak se ze dvou her stane celá sbírka

Znám to z vlastní zkušenosti: začínala jsem po večerech před pár lety se dvěma hrami, které jsme točili pořád dokola. Říkala jsem si, že to je fajn změna, ale že u toho stejně dlouho nevydržíme. Jenže pak přijde první „ještě jednu“ a první okamžik, kdy zjistíte, že existují deskové hry přesně pro vaši náladu.

Dneska mám doma sbírku kolem čtyřiceti her a největší překvapení není ten počet. Největší překvapení je, jak často se mi potvrzuje, že deskovky hraje skoro každý třetí nebo čtvrtý člověk, jen o tom nemluví nahlas. Stačí se zmínit v práci nebo mezi známými, a najednou někdo vytáhne Ztracený ostrov Arnak, někdo Karak s dětmi a někdo má doma Dunu, na kterou „čeká správná parta“.

A tím se deskovky liší od spousty jiných koníčků: nemusíte mít talent ani výbavu. Stačí stůl, trochu času a chuť být chvíli spolu. Zbytek už vás vtáhne sám.

Nejen klasiky: eurovky, worker placement a hry podle filmů

Když se dnes řekne „deskovky“, je to široké pole. Klasiky jako Dostihy a sázky pořád drží svoje místo, ale moderní deskové hry přidaly nové žánry a nové zážitky. Eurovky jsou obvykle strategičtější, méně o náhodě a víc o rozhodování – typicky plánujete, sbíráte suroviny, skládáte si vlastní cestu k vítězství.

A pak je tu worker placement, což zní složitě, ale ve skutečnosti je to jednoduchá myšlenka: máte „figurky pracantů“, posíláte je na místa, která vám dají akce, a když vám někdo obsadí klíčové místo, musíte improvizovat. V praxi je to přesně ten typ napětí, kdy si říkáte „tak jo, plán B“ – a často z toho vznikne nejlepší partie.

K moderním deskovkám patří i hry inspirované filmy a světy, které lidé milují. Duna nebo Zaklínač přitahují fanoušky tématem, ale zároveň dokážou fungovat i jako „velký herní zážitek“. A když padne Věc, často to není jen hra, ale večer plný podezírání, vyjednávání a smíchu, který si budete pamatovat.

Deskovky pro děti i dospělé, které fungují v praxi

U dětí je kouzlo v tom, že se dá začít brzy a nenápadně. Kulišák je přesně ten typ hry, která má jednoduchý princip, ale děti u ní přemýšlí a trénují postřeh i rozhodování, aniž by měly pocit, že „se učí“. Dragomino zase bere to nejlepší z objevování – děti mají radost z každého odhalení a dospělý u toho nezívá po deseti minutách.

A pak je tu Karak, který se stal pro spoustu rodin vstupní bránou do dobrodružných her. Je srozumitelný, má tah na branku a děti se v něm učí plánovat, riskovat, přijmout prohru a zároveň držet pravidla. Není náhoda, že dneska narazíte na deskovky i v družinách a školkách, kde fungují jako přirozená aktivita do kolektivu.

U dospělých často vede kombinace tématu a strategie. Mars: Teraformace je moderní klasika pro ty, kdo si užijí budování, plán a pocit, že „něco vytváří“. Ztracený ostrov Arnak krásně balancuje objevování a strategii a bývá oblíbený i proto, že vás dokáže vtáhnout, i když nejste herní veterán. Osadníci z Katanu jsou zase vhodní pro začátečníky. A když chcete večer postavit na příběhu nebo atmosféře, hry z filmových světů umí být přesně to, co přiměje partu zůstat u stolu déle, než plánovala.

Komunita, herní večery a místa, kde se deskovky žijí

Tohle je možná největší změna: deskovky nejsou jen krabice v obchodě, ale společenská scéna. Existují herní večery v hernách a deskovkových kavárnách, kde můžete přijít i bez vlastních her a někdo vám vysvětlí pravidla. Pro začátečníka je to ideální, protože odpadne největší strašák: „co když to nepochopím“.

Online komunita má dnes taky obrovskou sílu. Když se člověk ztratí ve výběru, stačí se podívat, co řeší lidé v komunitách jako webové stránky Zatrolené hry nebo ve facebookové skupině „Deskovky pro tři bratry“. Doporučení, zkušenosti, srovnání, tipy pro rodiny, pro dvojice, pro party – všechno tam žije, a často velmi přátelsky.

A pak jsou tu akce a setkání, kde se to celé potká offline. Různá herní setkání, včetně EDEN setkání, dávají deskovkám tu nejlepší stránku: možnost poznat nové lidi bez trapného small talku. Protože když máte na stole hru, konverzace už běží sama.

Co si z deskovek berou děti

Deskové hry jsou dneska v družinách a školkách častější, než si mnoho rodičů myslí. Důvod je praktický: děti se díky nim učí dodržovat pravidla, střídat se, soustředit se a zvládat emoce, když něco nevyjde. A protože je to hra, přijde jim to normální, ne jako „výchova“.

Vznikají i deskovkové kroužky pro děti, kde se potkává zábava s nenápadným rozvojem. Logika, plánování, komunikace, slovní zásoba, počítání, týmová spolupráce – to všechno se dá trénovat bez sešitů a bez nátlaku. Stačí dobře vybraná hra a dospělý, který umí vysvětlit pravidla bez nervů.

A pro rodinu je to často nečekaně silný rituál. Jedna hra týdně, jeden večer u stolu, jedna společná věc, na kterou se těšíte. V době, kdy je jednoduché být každý ve své obrazovce, je to malý, ale překvapivě důležitý rozdíl.

Zdroj: Autorský článek