Proč dnes mají lidé potřebu vše dokumentovat? Bez fotek a videí mají pocit, že zážitek dostatečně neprožili

Stojíte na koncertě, světla zhasnou, zazní první tóny a kolem vás se místo tváří objeví obdélníky obrazovek. Ne proto, že by lidé nebyli dojatí. Právě naopak. Protože chtějí ten okamžik zachytit, uložit, mít ho „napořád“. Jenže čím víc dokumentujeme, tím míň jsme skutečně přítomní. A není to jen pocit – je to fenomén dnešní doby, který má hlubší kořeny, než si připouštíme.

Když se zážitek mění v obsah

Vzpomínám si na koncert Imagine Dragons. Stadion plný lidí, emoce, zpěv, husí kůže. A přesto jsem v jednu chvíli měla pocit, že sleduji spíš dav kameramanů než fanoušků. Všichni natáčeli stejné refrény, stejné ohně, stejné momenty. Ten zážitek se změnil v dokumentaci. Jako by nestačilo, že tam jsme – důležité bylo, že to máme uložené v mobilu, připravené ke sdílení.

Displej jako bezpečná vzdálenost

Mobil často funguje jako štít. Když se díváme přes displej, nejsme tak zranitelní. Emoce jsou tlumenější, realita trochu dál. To je vidět nejen na koncertech, ale i při krizových situacích. Při loňském požáru ve Švýcarsku lidé natáčeli místo toho, aby se vzdalovali. Ne proto, že by byli bezcitní. Spíš proto, že mozek v šoku hledá oporu – a telefon je dnes ta nejrychlejší.

Proč máme pocit, že bez videa se to „nestalo“

Žijeme v době, kdy zážitek potvrzuje až jeho digitální stopa. Fotky, videa, stories, reels. Když něco nemáme zaznamenané, jako by to bylo méně skutečné. Tento tlak je silný hlavně u mladších ročníků, typicky u Generace Z, která vyrůstala s mobily v ruce. Pro ně je dokumentace přirozenou součástí prožitku. Generace X to často vnímá jinak – jako rušivý element, který bere kouzlo okamžiku.

Psychologicky v tom hraje roli i potřeba potvrzení. Sdílením si říkáme o reakci, o souhlas, o pocit, že jsme součástí něčeho většího. Natáčet znamená: „Byl jsem u toho.“ Jenže místo prožitku v těle vzniká prožitek v datech. Zážitek se odkládá na později – až se na video podíváme. A to „později“ často nikdy nepřijde.

Když dokumentace přebije paměť

Výzkumy ukazují, že čím víc fotíme, tím hůř si daný okamžik pamatujeme. Mozek se totiž spoléhá na externí úložiště. Proč si pamatovat detaily, když máme fotky? Jenže paměť není soubor. Je to emoce, vůně, zvuk, pocit v těle. A ty se přes displej ztrácejí.

Fenomenální roli hraje FOMO – strach z toho, že nám něco uteče. Nejen samotný zážitek, ale i jeho digitální odezva. Kolik lidí video uvidí? Kdo ho olajkuje? Jak bude působit zpětně? Dokumentace se tak stává výkonem. A výkon málokdy dovolí opravdové prožití.

Když se role obrátí

Zajímavé je, že s příchodem rodičovství se tento přístup často mění. To, co dřív řešili lidé úzkostně – zmeškaný hovor, cizí číslo, nezaznamenaný moment – najednou ustupuje. Důležité jsou jiné věci. Přítomnost, bezpečí, klid. Najednou už není potřeba všechno natáčet. Stačí být.

To, že lidé natáčejí i v ohrožení, není nové, ale dnes je masové. Požáry, nehody, konflikty. Alkohol, šok a davový efekt způsobují, že sledujeme ostatní. Když neutíkají oni, neutíkáme ani my. Mobil v ruce dává falešný pocit kontroly. Jako bychom byli jen pozorovatelé, ne účastníci.

Co nám to říká o dnešní době

Nejde o morální soud. Nikdo to „nedělá špatně“. Je to obraz doby, ve které je dokumentace jednodušší než prožívání. Displej je rychlejší než emoce. Video trvá déle než pocit. Jenže právě pocit je to, co si jednou chceme pamatovat.

Nemusíme mobily odkládat navždy. Stačí si občas položit otázku: Chci si tenhle moment uložit, nebo ho chci skutečně prožít? Jedno nevylučuje druhé, ale rovnováha chybí. A možná právě ta nám dnes utíká nejvíc – ne momenty samotné, ale schopnost být v nich přítomní.

Zdroje: Autorský článek, Český rozhlas, Deník