Pustit k vodě, hrom do police i vzít na to jed aneb Původ vybraných českých rčení

Říkáme je naprosto automaticky, u některých lidí se staly charakteristickou součástí projevu. U rčení nebo přirovnání se ale málokdy zastavíme nad tím, odkud se vlastně vzala a proč jsou takto formulována. Proč by měl někdo pouštět partnera k vodě? Co dělá hrom v polici a proč bychom si na něco měli brát jed? Co za tím tedy vězí?

Rčení jako jazykové zkameněliny

Ustálená rčení patří k nejstarším vrstvám jazyka. Předávají se z generace na generaci a jejich původní smysl se mezitím často vytratí. Zůstane jen obraz, kterému rozumíme, i když už nevíme proč. „Přísloví patří k tomu nejstaršímu, co se uchovalo,“ říká jazykovědec František Čermák, autor pětisvazkového Slovníku české frazeologie a idiomatiky.

Do hluboké historie podle něj sahá kolem pěti tisíc českých frazémů, přísloví a pořekadel. Řada z nich vzešla z řemesel, vojenského prostředí nebo němčiny. Podívejme se na tři, která slyšíme skoro denně.

Pustit k vodě: Když vztah skončí

Kdo někoho pustí k vodě, ten se s ním rozejde. Slovníky k obratu řadí celou rodinu podobných výrazů, které se liší podle toho, z čí strany se na rozchod díváme. Ten, kdo odchází, dává košem, kopačky nebo vale. Ten, kdo zůstal, je dostává. Obrat přitom nežije jen v hovorové řeči, rádi s ním s nadsázkou pracují i čeští prozaici.

Kde se ale vzal? Naprosto jednoznačný doklad jeho původu se dohledat nepodařilo. Nejpravděpodobnější vysvětlení nabízí samotný obraz vody, která věci odnáší pryč a už je nevrací. Co jednou pustíte po proudu, za tím se nepoženete. Přesně takový rozchod obrat popisuje: definitivní, bez velkých scén a bez cesty zpět. Je to vlastně řecké „Pantha Rei“ neboli „Vše plyne.“ filosofa Hereakleita, zkrácený výklad jeh přísloví: „Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky.“

Hrom do police: Nešika v kuchyni

O někom, kdo je neohrabaný, neobratný a k tomu zbrklý, říkáme, že je jako hrom do police. Přibližně stejně funguje známější „slon v porcelánu“. Nejčastější police bývala v kuchyni, na ní talíře, nádobí a další nástroje. Pak už stačí trocha fantazie, respektive hrom, který do takové police udeří. I když technicky vzato by to měl být blesk, protože ten způsobuje skutečné zásahy a hrom je jen jeho zvukový doprovod.

Výsledkem bude ovšem chaos, zmatek, střepy. Tedy zhruba to samé, jako když se do kuchyně vrhne nemotorný člověk. Hrom má v češtině mnohem víc příbuzných rčení. Někdo má hlas jako hrom (tady dokonce sedí zvuková stránka), něco je těžké jako hrom (vyjádření míry) a některé věci uděláme, i kdyby hrom bil.

Vzít na to jed: Sázka na vlastní život

„Na to můžeš vzít jed“ znamená, že je něco naprosto jisté a lze se na to spolehnout. Rčení známe v několika podobách, od krátkého „na to vem jed“ až po rozvitější „na to můžeš vzít jed, že…“.

Zajímavý je už samotný jed. Podle jazykovědné práce z Filozofické fakulty Univerzity Karlovy může slovo pocházet z praslovanského základu odvozeného od slovesa jíst. Původně tedy šlo o něco, co se pozře. Rčení samo pak stojí na základním významu jedu jako smrtící látky. Mluvčí ručí za pravdivost svých slov tak silně, že by na ni klidně vsadil život. Pokud by se pletl, je ochoten se otrávit.

K tomu se nabízí lákavá souvislost se středověkem. O vině a nevině tehdy v některých sporech rozhodovaly boží soudy, při nichž musel obviněný přestát třeba chůzi po rozžhaveném železe nebo požití jedu. Kdo přežil, byl nevinný. Zda rčení vzniklo právě z této praxe, ovšem jazykovědci nedokládají, a tak zůstává jen zajímavá hypotéza.

Jazyk, který si pamatuje

Stejně jako si pamatuje sever, pamatuje si i jazyk a rčení tak fungují jako malé časové kapsle. Uchovávají dávné předměty, zvyky i obavy našich předků. My je pak nosíme v živém jazyce, aniž bychom o tom věděli. Až příště někoho označíte za hrom do police nebo se zapřísáhnete, že na něco můžete vzít jed, vzpomeňte si, že mluvíte jazykem staletí.

Zdroje: Svět myslivosti (5plus2), Slovník současné češtiny (Nechybujte.cz), Wikislovník, Univerzita Karlova, CNN Prima News