Z temného turismu se stal fenomén. Chování některých turistů však hraničí až s hyenismem

Co si představíte pod pojmem dovolená? Bude to nejspíš azurové moře, bílé pláže a nad hlavou slunce, případně hřebeny hor. A vidíte, najdou se mezi námi tací, kteří raději vyrazí tam, kde tekla krev, vybuchl reaktor nebo umíraly miliony lidí. Takovému turismu se říká temný a láká čím dál více lidí. Proč tomu tak je a kde je hranice mezi pietou a hyenismem?

Od Lidic po Ground Zero

Sociální sítě plní fotografie pořízené na místech, jež se do historie zapsala tragickými událostmi. I dříve je lidé navštěvovali, na tom není nic divného. Určitě znáte slavkovský památník bitvy tří císařů nebo vypálené Lidice či Ploštinu. Také zde se staly hrůzné věci a lidé sem jezdí na výlety.

Mezi častými cíli v zahraničí, vyhledávanými turisty milující temná místa, najdete třeba:

• Černobyl v Kyjevské oblasti, známý havárií jaderné elektrárny – návštěvnost se zde zvýšila po úspěchu stejnojmenného seriálu, který vysílala stanice HBO.
• Auschwitz-Birkenau – koncentrační tábor v Polsku, jenž představuje mrazivou historii lidstva během druhé světové války, jež by se nikdy neměla opakovat
• Ground Zero v New Yorku – místo spojené s 11. zářím 2001, kde stávaly dvě budovy Světového obchodního centra zasažená teroristickým útokem.
• Pompeje – město u italské Neapole pohřbené pod popelem ze sopky Vesuv vybuchlé v roce 79.

Globální fenomén

Z temného turismu se stal globální fenomén, o kterém lze říct, že má několik podob. Někoho zajímá historie, jiný potřebuje nasát adrenalin. Psychologové by vám řekli, že fascinace katastrofami a smrtí je lidem tak nějak blízká.

Ostatně v minulosti byly veřejné popravy zločinců také hojně navštěvovány. Lidé možná potřebují zažít silné emoce bez toho, aby byli v přímém ohrožení. A proto na taková místa jezdí.

Kde končí vkus a začíná hyenismus

S návštěvou místa nějaké tragické události nebo katastrofy je spojena zejména etika. Je rozhodně dobře, že takové lokality zůstávají v našich myslích a nekončí v zapomnění. Jenže s příchodem sociálních sítí se objevil poměrně velký problém temného turismu.

Například tehdy, když zjistíte, že se návštěvníci neumějí chovat. Své by o tom mohli vyprávět průvodci v koncentračním táboře v Osvětimi, když pozorují turisty, jak se s úsměvem fotí na kolejích, na nichž dobytčáky přivážely tisíce lidí určených ke zplynování. To už není úcta k místu neštěstí, ale snaha o co nejlepší selfie, jež by nasbíralo co nejvíce lajků. Uvědomují si dotyční vůbec tu hrůzu, která je třeba konkrétně s Osvětimí spojená? Chtělo by to od nich více piety ke všem zemřelým, jež zde zahynuli.

Pokud se z místa velkého utrpení stane kulisa pro sbírání lajků na sociálních sítích, vytrácí se původní záměr, a to připomínat si jeho hloubku a vyjádřit na něm úctu k obětem. A přitom by stačilo pouze vnímat kontext, fotit s rozmyslem a mluvit tiše.

Zdroj: autorský článek, tourismteacher.com, wikipedia.org