Tam, kde končí dětství a začíná hrůza: Příběh Alberta Fishe

Na pohled působil jako unavený stařík. Šedivé vlasy, klidný hlas a občas nějaký ten úsměv. Nikdo by v něm nehledal muže, který trýznil děti – pomalu, s rozkoší – a pak o tom psal jejich matkám. S detaily, které se nedají zapomenout. Albert Fish netoužil jen zabíjet. Chtěl, aby bolela každá minuta. A aby bolest žila dál… v hlavách těch, kdo četli jeho slova.

Když bolest začne „chutnat“

Albert Fish se narodil v roce 1870 do rodiny, kde se bolest a ticho střídaly častěji než smích. Otec zemřel, když mu bylo pět, a matka ho krátce nato umístila do sirotčince. A právě tam začal příběh, který nikdy neměl vzniknout.

V přísné katolické instituci brzy pochopil, že lásku nenajde. Místo ní přicházely rány, výsměch a veřejné tresty. Albert si na ně však zvykl až příliš. Bolest ho začala fascinovat. Vzrušovat. Ještě před pubertou v ní našel zalíbení.

Ani návrat domů nepřinesl úlevu. Matka ho sice vzala zpět, ale Albert už žil jinde… Ve vlastní hlavě, kde se modlitby mísily s fantaziemi o kůži, jehlách a trestu. Jak rostl, ty představy sílily. A jednoho dne opustily jeho mysl a staly se realitou.

Tvář, která nebudila strach

Albert Fish nezabíjel ve spěchu. Vybíral si. Trpělivě, jako někdo, kdo zná pravidla hry, kterou hraje jen on. Obvykle mířil tam, kde bylo málo světla a ještě méně naděje – k chudým rodinám, k opuštěným dětem, k těm, které svět přehlížel.

Vystupoval jako muž s nabídkou práce nebo drobnou výpomocí. Někdy sliboval, že chlapce vezme na farmu, jindy že dívce zajistí službu u bohaté rodiny. Vždy mluvil klidně, mile, s jakousi starosvětskou zdvořilostí. A když mu někdo pohlédl do očí, viděl jen stárnoucího pána v klobouku.

Uvnitř se však ukrývala jiná síla. Touha po kontrole, bolesti a absolutním vlastnictví. Až znepokojivě často mluvil o Bohu – o tom, že trest je spravedlivý, že krev očišťuje, že tělo patří jen tomu, kdo ví, co s ním udělat. Děti vnímal jako nevinné oběti. A právě proto mu připadaly ideální.

Nešlo mu jen o smrt. Chtěl vidět strach, slyšet křik, vnímat bolest svých obětí. A pak… psát. Slova si schovával jako trofeje. Každé písmeno bylo připomínkou, že on rozhodoval, co se stane. A kdo o tom bude číst.

Dívka, která už se nevrátila

Byl červen roku 1928, když Albert Fish zaklepal na dveře rodiny Buddových. Tvrdil, že hledá silného chlapce na práci na farmě. S sebou si odnesl adresu a sliby o výdělku. Rodiče chudé newyorské rodiny neváhali, protože každá finanční pomoc se hodila.

Fish se vrátil o několik dní později. Tentokrát s nápadem, že by chlapec mohl nastoupit později. A že by si zatím mohl vzít jejich desetiletou dceru Grace na narozeninovou oslavu jeho neteře. Přinesl dárky, mluvil jemně, přesvědčivě a rodiče nakonec souhlasili.

Grace si oblékla nejlepší šaty, smála se… a odešla. Nikdo ji už nikdy nespatřil živou.

Dopis, který neměl přijít

Grace zmizela. Rodina doufala, hledala, a utápěla se v beznaději ale roky míjely bez jakékoli stopy. Jako by se země otevřela a pohltila dívku i s jejími bílými šaty.

A pak, po šesti letech ticha, dorazila obálka. Nečekaně obyčejná. V ručně psané adrese se skrývalo něco mnohem horšího než odpověď.

Matka Grace si dopis přečetla celý. Několikrát. Slova se vpíjela do papíru s klidem, který děsí víc než výkřik ze tmy. Fish popisoval, jak Grace vzal do prázdného domu. Jak jí řekl, ať si hraje nahoře. Jak se svlékl a vyčkával. A taky co udělal potom.

Nebyl v tom žádný spěch. Jen chladná jistota. Zcela zbytečné podrobnosti, a přesto tak mrazivě přesné. Nepopisoval jen smrt. Popisoval zvuky, výrazy v obličeji. Čas, kdy tělo přestalo reagovat. A pak, jako by psal recept, popsal, co z tělem udělal dál.

Dopis neobsahoval žádnou omluvu. Jen uspokojení. A jakýsi křivý vzkaz: že dívka prý necítila bolest. Že to tak mělo být.

„Vzal jsem ji do prázdného domu. Plakala, objala mě, chtěla domů. Svlékl jsem se. Křičela, ale jen chvilku. Potom jsem ji uvařil. Nejlepší byly její hýždě – udělal jsem si z nich dušené.“ (zkrácená ukázka z dopisu matce Grace Buddové)

Když maska spadne

Policii se podařilo dopis vystopovat. Inkoust, písmo, obálka – všechno vedlo k jedinému muži. V roce 1934, po více než šesti letech od zmizení Grace Buddové, zaklepal na dveře vyšetřovatel William King. A ten, kdo otevřel, působil jako učebnicový důchodce. Šedivý, slušný a křehký. Auvnitř… ryzí klid, jako by na to zaklepání čekal.

Albert Fish se přiznal bez odporu. Nezdráhal se mluvit, právě naopak – vyprávěl. O Grace a dalších dětech. O tom, jak pociťoval vzrušení, když viděl jejich bolest. Jak si zasouval jehly do těla, jak si připravoval nástroje, jak si pamatoval každý detail.

Na rentgenových snímcích lékaři objevili přes dvě desítky jehel zabodnutých v oblasti jeho pánve. Nerezové, zarostlé a zapomenuté. Nikdy si je nevyndal. Nechtěl. Bolest mu připomínala, kdo je.

A ani u výslechu neztratil klid. Vyšetřovatelé později přiznali, že šlo o jeden z mála výslechů, na který se museli připravovat s alkoholem. Ne kvůli odporu, ale kvůli tichu mezi větami.

Verdikt, který nic nevyřešil

Soud s Albertem Fishem začal v březnu 1935. Obhajoba se snažila přesvědčit porotu, že trpí šílenstvím. Mluvili o hlasech, o náboženských bludech a posedlosti bolestí. Ale Fishova klidná slova a přísná logika svědčily o něčem jiném. Věděl, co dělá a líbilo se mu to.

Porota ho po deseti dnech shledala vinným a doporučila trest smrti. Když si rozsudek vyslechl, usmál se. Prý se těšil. Tvrdil, že elektrické křeslo bude jeho „ultimátní rozkoš“.

Poprava proběhla 16. ledna 1936 ve věznici Sing Sing. Když ho přivázali, usadil se prý s takovým klidem, jako by usedal ke stolu.

Nikdo o něm nechtěl psát ani ho připomínat. Zůstalo jen ticho, takové, ve kterém se ztrácí dětský smích.

Zdroje: en.wikipedia.org, murderpedia.org, crimemuseum.org, investigationdiscovery.com, Harold Schechter – Deranged: The Shocking True Story of America’s Most Fiendish Killer