Hon na čarodějnice aneb Jak se rodila hysterie

Když víra přestane hledat pravdu a začne hledat viníky, hoří hranice. Čarodějnické procesy nebyly jen otázkou náboženství, byly zrcadlem lidského strachu, zloby a potřeby kontrolovat. A právě proto jejich plameny dodnes nepřestaly šeptat.

Když strach a závist zapalovaly hranice

Čarodějnické procesy nejsou jen temnou epizodou evropské historie – jsou důkazem, jak daleko může zajít společnost, když ji ovládne strach a závist. Nešlo o pár poblázněných vesnic. Šlo o systematickou likvidaci lidí, kteří se někomu znelíbili, odlišovali se, nebo prostě jen neměli štěstí. Nejčastějšími obětmi byly ženy – často vdovy, porodní báby nebo bylinkářky. Ušetřeni však nebyli ani někteří muži, děti a dokonce ani kněží. V období mezi 15. a 18. stoletím zažila Evropa vlnu fanatismu, během níž byly desetitisíce lidí obviněny z čarodějnictví a mnozí z nich krutě popraveni. A za tím vším stálo jediné – strach. Strach z neznáma, z Božího hněvu, z bouřky, nebo třeba ze sousedky, která měla až moc dobré zelí.

Kde se vzal strach z čarodějnic?

Víra v čarodějnice má velice hluboké kořeny. Už ve Starém zákoně najdeme slova „Čarodějnici nenecháš naživu“ (Exodus 22:18). Dlouho však církev považovala magii spíš za pověru než skutečnou hrozbu. Zlom přišel ve chvíli, kdy Evropu zasáhly morové rány, války a hlad – a společnost začala hledat viníka.

V roce 1487 pak vyšlo nechvalně proslulé Kladivo na čarodějnice, které nabídlo přesný návod, jak čarodějnice odhalit, mučit a zabít. Strach, závist i nenávist tak dostaly oficiální požehnání. Čarodějnictví už nebylo jen hříchem, ale údajným spiknutím s ďáblem, proti kterému bylo nutné vést válku. A tak začala éra čarodějnických procesů.

Evropa v plamenech: Rozmach procesů

Mezi 15. a 17. stoletím zachvátila Evropu vlna čarodějnických procesů, která si vyžádala desítky tisíc obětí. Nejvíce případů zaznamenalo Německo, Polsko a Švýcarsko, ale hranice hořely téměř všude – od Skandinávie až po Itálii. Udání často přicházela od sousedů, důkazy byly absurdní a přiznání vynucená. A i když každá oblast měla své vlastní zvyklosti, jedno měly společné: vinný byl ten, koho prostě někdo označil.

Zatímco ve Francii nebo Španělsku se procesy objevovaly spíše výjimečně, ve střední Evropě se z nich stal systematický nástroj moci a strachu. Některá města měla své „rekordy“, v německém Würzburgu například bylo během několika let popraveno přes 900 lidí. A v českých Velkých Losinách se pod rukama inkvizitora Bobliga z Edelstadtu rozjel krvavý kolotoč, který skončil až o téměř dvacet let později.

Jak se „poznala“ čarodějnice – aneb absurdní dokazování.

• Mateřská znaménka a pihy – údajné „ďáblovo znamení“, často se hledalo pod vlasy nebo na intimních místech.
• Měla doma kočku (černou) – častý „důkaz“, že má spojení s ďáblem. Kočka = familiár, tedy démon v podobě zvířete.
• Byla nablízku, když přišla bouře, mor nebo neúroda – „kam vkročila, přestalo se dařit“.
• Mluvila sama pro sebe, nebo znala bylinky – znamenalo to, že určitě čaruje.
• Obvinil ji někdo, komu se o ní zdálo – sen se bral jako platné svědectví.
• Plavací zkouška – svázaná byla vhozena do vody. Pokud plavala = čarodějnice. Pokud klesla = nevinná (ale utopená).
• Chytrá, nepoddajná nebo samotářská žena – zvlášť podezřelé. Když nebrečí u výslechu, určitě je vinna. Když brečí moc – hraje to.

Známé případy čarodějnických procesů:

Velké Losiny (České země, 1678–1696) – Nejznámější čarodějnické procesy v českých dějinách. Inkvizitor Jindřich František Boblig z Edelstadtu rozpoutal v Jeseníkách atmosféru strachu a podezírání, která vedla ke smrti více než stovky lidí. Začalo to nevinnou výpovědí a skončilo hromadnými popravami.

Salem (USA, 1692) – V malém městě v koloniální Americe obvinila skupina mladých dívek ženy i muže ze spolčování s ďáblem. Procesy trvaly jen pár měsíců, ale 20 lidí bylo popraveno a desítky uvězněny. Dodnes je tento případ to symbolem morální paniky a selhání spravedlnosti.

Würzburg a Bamberg (Německo, 1620s) – Jedny z největších masových poprav v dějinách čarodějnických honů – v každém městě bylo zabito kolem 900 lidí. Obviněni byli i děti, kněží nebo šlechta. Společnost se doslova zhroutila pod tíhou vlastní posedlosti.

Oheň pohasl, ale popel mluví dál

Čarodějnické procesy nebyly jen výplodem víry – byly zrcadlem lidské povahy. Strach z neznáma, potřeba najít viníka, touha po moci, ale i čistá závist – to všechno hrálo svou roli. Někdy šlo o náboženství, jindy o majetek, a často prostě jen o to, že někdo byl ve špatný čas na špatném místě. Obětí se mohl stát kdokoli, kdo se vymykal. A čím byla společnost nejistější, tím ochotněji zapalovala hranice.

Možná je to jen vzdálená minulost. Ale stačí se podívat na dnešní svět – a zjistíme, že se tak moc nezměnil. Stačí správně mířená lež, špetka strachu a najednou ukazujeme prstem. Čarodějnické procesy možná skončily, ale principy, které je umožnily, přežívají dál. A právě proto bychom o nich měli mluvit.

 Zdroje: Kramer, Heinrich – Malleus Maleficarum (Kladivo na čarodějnice), ČT: Hranice stínů (dokumentární cyklus, 2017), Kudy z nudy, Wiki