Krkavčí mámy, hloupé zlaté rybky a barvoslepí psi? Tři zvířecí mýty, kterým stále věříme!

Jsou krkavci krutí rodiče?

Zvířecí říše je plná mýtů, polopravd, legend a pohádek, které v nás zakořenily tak hluboko, že je často považujeme za samozřejmost. Realita přitom bývá o moc zajímavější – a někdy taky dost překvapivá. Tak se pojďme společně podívat na to, co všechno jsme se o zvířatech naučili špatně… a čím jim vlastně tak trochu křivdíme.

Každý z nás už určitě někdy slyšel slovní spojení „krkavčí matka“ – tenhle mýtus v nás sídlí tak hluboko, že se nad ním často ani nepozastavíme. Přitom patří mezi ty nejvíc nespravedlivé. Krkavci (a vrány) jsou jedni z nejpečlivějších rodičů v celé zvířecí říši. Svá mláďata krmí, učí, chrání a zůstávají s nimi v kontaktu i v dospělosti. Prostě je milují. A není se čemu divit – krkavci patří mezi nejinteligentnější tvory mezi ptáky: umí používat nástroje, rozeznávají lidské tváře a zvládají řešit složité hádanky!

A kde se tedy tenhle mýtus vzal? Přirovnání „krkavčí matka“ pochází už ze starověkých pověr, kdy se věřilo, že krkavci svá mláďata opouštějí. Dnes už víme, že je to nesmysl. Velkou roli v tom sehrál symbolismus – tito velcí černí opeřenci byli po staletí spojováni se smrtí, podsvětím a přechodem na druhý břeh. A přiznejme si, poslové smrti se jen těžko představují jako starostliví rodiče. Folklor jim zkrátka přisoudil vlastnosti, které se hodily do světa, kde přírodu řídila magie, ne biologie. Ale my dnes už víme, kde je pravda – krkavci nejsou krutí. Jsou chytří. A zcela jistě jsou i skvělí rodiče.

Mají zlaté rybky paměť jen tři sekundy?

Jde o jeden z nejrozšířenějších zvířecích mýtů vůbec! Stačí říct „zlatá rybka“ a většina lidí si vybaví stvoření, které si nepamatuje ani to, že právě snědlo oběd – natož aby zvládlo něco složitějšího. Jenže… tohle je jeden obrovský omyl. Zlaté rybky mají ve skutečnosti docela slušnou paměť. Dokážou si zapamatovat jednoduché úkoly, rozpoznávat zvuky a výborně reagují na čas krmení. Vědci dokonce zaznamenali, že si pamatují události i několik měsíců zpětně! A co víc – dají se vytrénovat, aby proplouvaly kruhem nebo rozeznávaly tvary.

A proč tomu tedy tolik lidí věří? Za všechno nejspíš může obliba zlatých rybek jako domácích mazlíčků. V akvárku totiž často působí trochu… jednoduše. Neustále plavou dokola, vypadají, že netuší, kde jsou, a když na ně koukneš, civí, jako by tě viděly poprvé v životě. Jenže nejde o důkaz špatné paměti – jsou jen extrémně motivované jídlem. Tenhle mýtus navíc krásně zapadá do popkultury. Krátká paměť působí vtipně, roztomile a výborně se vyjímá v reklamách, filmech nebo dětských knížkách.

Realita je ale úplně jinde: zlaté rybky jsou zvědavé, učenlivé a rozhodně si pamatují mnohem déle než tři vteřiny!

Vidí psi svět černobíle?

Tenhle mýtus zná snad každý – psi přece vidí svět jako starý černobílý film. Černá, bílá a pár odstínů šedi. Jenže jak už to bývá, realita je mnohem zajímavější! Psi nevidí černobíle, jen mají určitým způsobem omezené barevné spektrum. Zatímco my lidé máme tři typy čípků (buňky v oku zodpovědné za barevné vidění), naši čtyřnozí přátelé mají jen dva. Svět kolem sebe tedy vnímají jako kombinaci odstínů žluté, modré a šedé – červenou a zelenou rozlišují jen velmi slabě. Takže žádná pochmurná šeď, spíš svět v barvách podzimu a chladného nebe.

A proč jsme tomu tak dlouho věřili? Důvodů je hned několik. Dlouho se o psí biologii vědělo jen velmi málo, a protože se zdálo, že barvy pro ně nehrají roli, předpokládalo se, že je zkrátka nevidí. A protože černobílé filmy byly tehdy běžnou představou „omezeného vidění“, tahle představa se snadno přenesla i na chudáky psy.

Další vliv měl i samotný výzkum – první testy barevného vidění totiž nepočítaly s tím, jak psi vnímají svět. Teprve moderní studie (například z 90. let v Rusku a později v USA) ukázaly, že psi barvy vnímají – jen zkrátka jinak než my.

A co z toho plyne?

Zvířecí říše je často velmi odlišná od toho, jak si ji lidé představují. Mýty o ní jsou sice poutavé, zábavné a někdy i kuriózní – přesto však často spíše škodí. Podsouvají zvířatům lidské vlastnosti, nebo jim naopak berou zásluhy. A co je nejdůležitější? Ochuzují nás o tu skutečnou, úžasnou realitu.

Zdroje: wired.com, sciencedaily.com, livescience.com, discovermagazine.com, petmd.com, smithsonianmag.com