Vladimír Körner: Vrah skrývá tvář či Po stopách krve. Nádech smutku a dramatu v jeho dílech s sebou přinesl tragický zážitek z dětství

Vladimír Körner se narodil 12. října 1939 v Prostějově. Prvních šest let svého života prožil v obci Uhřičice na Hané, kam jeho rodina odešla po odsunu ze Sudet. Tam došlo i k události, která zásadně ovlivnila Körnerův život i tvorbu…

Tragédie 

Před jeho očima, ve věku šesti let, byl 7. května 1945 Němci zastřelen jeho otec, důstojník Československé armády, člen tajné odbojové organizace.  Byl v tajné vojenské organizaci, která připravovala povstání na Moravě v roce 1944. Působil přímo ve štábu. „In memoriam“ dostal dva válečné kříže). Malý Vladimír Körner na základě této události přestal mluvit – pomohlo až přestěhování zpět do otcova rodiště, Zábřehu na Moravě.

Studium

Vladimír Körner nebyl dobrým studentem. Nejdříve si udělal kurz a stal se sedlářem a podkovářem. V letech 1954 až 1957 studoval na Průmyslové škole filmové v jihočeských Čimelicích. Poté chtěl studovat na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, kam nebyl přijat. Ale v roce 1963 vystudoval na pražské Filmové fakultě Akademie múzických umění u profesora F. A. Dvořáka obor dramaturgie. Již za studií si ho všiml jeho vyučující světové literatury Milan Kundera. Kunderu zaujal rukopisem svého prvního románu Slepé rameno. Kundera mu pomohl s přípravami k vydání, ke kterému na poslední chvíli nedošlo vinou cenzury.

Při studiu na FAMU už také působil jako dramaturg Filmového studia Barrandov. První scénář napsal k filmu Deváté jméno (1963). Po studiích působil jako učitel na Filmové fakultě AMU (učil například Jana Hřebajka). Pro Filmovéstudio Barrandov pracoval jako scénárista a dramaturg až do roku 1991, kdy byl propuštěn pro nadbytečnost.

Scénáře

Podle jeho scénářů se točila řada filmů jak od českých režisérů – na filmech Údolí včel (1967), Markéta Lazarová (1967) a Adelheid (1969) spolupracoval s Františkem Vláčilem, snímek Zánik samoty Berhof (1983) vznikl v režii Jiřího Svobody, tak režisérů slovenských. Například s Miloslavem Lutherem spolupracoval na televizním seriálu Lékař umírajícího času (1984), na filmu Anděl milosrdenství (1993), a polských (Janusz Majewski – Kainovo znamení, 1989).

Vladimír Körner ve svých rozhovorech uvádí, že s režiséry Vláčilem a Lutherem ho stmelovala těžká doba, ale k více společným spolupracím nedošlo. Hlavním důvodem bylo, že se podle něho nezachovali dobře v okamžiku úspěchu a film připisovali pouze sobě.

Přístup k psaní

Vladimír Körner píše knihu až ve chvíli, kdy příběh obstojí jako film, protože film dokáže prověřit, jestli je literatura dobrá. I tento přístup stojí za jeho úspěchy a oblíbeností u čtenářů. Věrohodnost příběhu i postav v jeho próze zaručuje to, že příběh píše s vidinou konkrétních hereckých postav. Tvrdí, že se mu vše snáze vybavuje. Příběhů, které vyšly pouze jako kniha, moc není, patří mezi ně například Písečná kosa či Slepé rameno.

Příběh Adelheid je výjimkou. Nejdříve vyšel jako próza, protože scénář se v 60. letech dlouho nerealizoval a dvakrát byl zakázán. Scénář k filmu Adelheid byl přepsán na novelu a kniha byla vydána roku 1967. O tři roky později byl do kin distribuován film Adelheid a Vladimír Körner byl s realizací poprvé velmi spokojen. Ale ohlasy byly z počátku mnohem větší v zahraničí než u nás. Taktéž tomu bylo i u filmu Údolí včel, který u naší kritiky v roce 1967 propadl. Oblibě se příběh začal těšit až později.

Kritika

Často kritizován bývá Vladimír Körner za to, že má jen jedno velké literární téma, kterým je válka a s ní spojená osamělost a krutost. Právě krutost odsuzují diváci u jeho příběhů jak v próze, tak ve scénářích. Körner však knihy píše pro vlastní potřebu a psaním se zbavuje svých problémů a vzpomínek. Až tak zcela nelpí na tom, aby lidé jeho knihy četli či nečetli.

Jeho příběhy si ale čtenáře vždy dříve nebo později najdou, a to mnohdy napříč generacemi. Protože čas lidem většinou ukáže, že život je mnohem krutější než jeho příběhy. Smyslem je také ukázat čtenářům, že historie se prolíná se současností a že v minulosti můžeme spatřovat budoucnost. To ukazuje na příkladu, že poslední století minulého tisíciletí končí válkou na Balkáně, stejně jako tam válkou začalo. Ve svých dílech tedy vede skrytou kritiku společnosti či politického stavu přes téma historie.

Ve svých dílech nelpí na slovech, ale na atmosféře. Často a rád také propojuje kontrast krutosti lidí a lyriky přírody. Typické pro jeho příběhy je i to, že na válku nahlíží očima obětí, nikoliv hrdinů. Obětmi vidí pozůstalé, ženy a děti. Tvrdí, že dobrý autor se pozná podle toho, jak píše ženské postavy, protože ty jsou světem a světlem citu.

Otázka Němců

Vladimír Körner si celý život stojí za svými názory, bez ohledu na to, co si o něm myslí ostatní lidé. Je to velmi patrné z jeho postoje k odsunu Němců z našeho území. Ještě jako dítě byl přítomen u toho, jaké krutosti na Němcích čeští občané páchali. Podle jeho slov vznikla Česká republika na bratrovraždě, a to se také projevuje na jeho občanech, kteří se obvykle nepříteli dlouhá léta mstí.

On si ale myslí, že jedinou povinností vítězů je soustrast s poraženými, kterou tenkrát Češi neprokázali. I ve svých dílech “pracuje” se sudetskými Němci, kteří žijí na českém území po čtyři i více generací a za Němce se nepovažují. Měl pro ně pochopení, když byli na kolenou. Nedával je do jednoho pytle s těmi, kteří mu zastřelili otce. Za tento názor sklízel velké množství nenávistných reakcí. Vladimír Körner si však i přes to za svým názorem stojí a “zůstává věrný sám sobě”, jak uvedl.

No a my můžeme s mrazivým napětím kromě historickýh a válečných snímků, sledovat i kriminální příběhy. Například oblíbeného majora Kalaše a jeho případy, které jsou v podání dramaturgie Vladimír Körnera tak „neokoukatelné“ a člověk si vždy splní chuť, podívat se na „pořádnou kriminálku“.

Zdroje: 

Körner, Vladimír – rozhovory 1964 – 2009.

Žalman, J. Umlčený film.