Nejdéle sloužící letuška na světě se chystá po 66 letech ve vzduchu do důchodu. Začínala ve stařičkých Dakotách

Být letuškou či stevardem (správný název pozice je dnes ale palubní personál) je snem mnoha mladých lidí. Jen málokdo z nich si ale asi umí představit, že by s tímto povoláním strávil celý svůj profesní život. Jedna z mála letušek, které se to podařilo, je Američanka Joan Prince Crandall. Ta se nyní loučí se svojí prací po dlouhých 66 letech.

Od Dakoty po moderní Airbusy

Joan Prince Crandall začala pracoval jako letuška v roce 1959, tedy ještě v době před prvním letem člověka do vesmíru nebo před masivním nástupem velkých tryskových letadel. Společnost, pro kterou létala, se jmenovala Pacific Air Lines a svoji činnost ukončila v roce 1968. První letadlo, v němž se starala o cestující, byla druhoválečná, turbovrtulová Dakota.

Postupem času Joan vystřídala společnosti Air West, Hughes Airwest, Republic Airways, NorthWest a dnes stále létá pro Delta Air Lines. Za těch dlouhých 66 let tak byla svědkem neuvěřitelného technického pokroku. V době, kdy začínala, létala její společnost kromě Dakot i se stroji Martin 404 nebo Fairchild F-27. Když se na ně podíváte, pochopíte, jakou cestu letecká doprava ušla, třeba k Airbusu A350, s nímž dnes Joan často létá.

Nejde ale jen o technické parametry nebo způsob pilotáže, mnohé se změnilo i z pohledu palubního personálu. Zatímco v Dakotě obsluhovala maximálně 24 pasažérů, dnes jich je v letadlech i přes 300. To práci palubního personálu zásadním způsobem změnilo.

Zlaté časy letecké dopravy?

Padesátá a šedesátá léta jsou občas považována za zlatou éru letecké dopravy. Není těžké pochopit proč. V té době spolu letecké společnosti soutěžily, nikoliv skrze nízké ceny, ale především mírou luxusu a kvality služeb. Velká sedadla, vybrané jídlo servírované na stříbrných podnosech, kvalitní šampaňské… to jsou věci, které dnes zažijete maximálně v první třídě za obří peníze.

Doba se ale odrážela i v tom, jak byla letuška vnímána a jaká byla její role. V té době šlo skutečně o servírku, která musela především dobře vypadat. A mimochodem, jeden z důvodů, proč ve třicátých letech začaly letecké společnosti najímat jako palubní personál ženy, byly i nižší platy, které jim byly vypláceny. Na tom se v 50. letech příliš nezměnilo.

Z pohledu letušek tedy ona zlatá doba zas tak zlatá nebyla. Ženy byly pravidelně váženy, byl posuzován jejich věk a vzhled, ve chvíli, kdy se vdaly, byly většinou propuštěny. To byla realita onoho „zlatého věku letecké dopravy“. V dnešní době je palubní personál zodpovědný především za bezpečnost cestujících, musí řešit konflikty s neukázněnými cestujícími apod.

Joan ale vydržela a když v roce 1964 prošel v USA tzv. Civil Rights Act, který zakázal jakoukoliv diskriminaci na základě rasy, náboženství, národnosti nebo pohlaví, zásadním způsobem to změnilo i pozici letušek. Dnes už se letušky nemusí bát, že přijdou o práci jen proto, že se vdaly apod. I to Joan kvituje s povděkem.

A protože jí zdraví stále slouží, plánuje po odchodu do důchodu především cestovat. Ne snad, že by doteď cestovala málo. Teď už si to bude ale především užívat a nechá se v letadle obsluhovat svými kolegy a kolegyněmi.

Zdroje informací: CNN, Delta News Hub, Simple Flying