Nejpodivnější vánoční zvyky světa: koza, čarodějnice, démon a KFC menu

Vánoce si často představujete jako klidný večer se stromkem, cukrovím a třeba českým kaprem. Jenže ve světě existuje spousta míst, kde jsou vánoční svátky všechno, jen ne „normální“. Místo pohádek přichází démon s rohy, místo betléma obří slámová koza a místo bramborového salátu kýbl smaženého kuřete z fast foodu. Pro někoho vánoční bizár, pro jiné neodmyslitelná součást tradice. Ať už vás víc bere exotika, divné zvyky nebo jen zvědavost, tohle je výlet po svátcích, které vypadají úplně jinak než ty naše.

Švédská slámová koza, kterou skoro každý rok někdo zapálí

Ve švédském městě Gävle postaví každý rok na začátku adventu obří slámovou kozu. Jmenuje se Gävlebocken a navazuje na starou skandinávskou tradici vánoční kozy – symbolu zimního slunovratu a dávných pohanských zvyků. Jenže tahle konkrétní vánoční koza má jednu zvláštnost: lidé ji opakovaně zapalují. Od roku 1966, kdy byla postavena poprvé, byla podle statistik zničena nebo poškozena už ve více než čtyřiceti případech z necelých šedesáti let existence.

Může se to zdát jako čistý vánoční bizár, ale ve Švédsku se z toho stal vánoční fenomén. Jedni fandí tradici kozy, druzí sledují, zda „přežije“. Místní úřady nasazují kamery, hlídky a dokonce speciální ochranná opatření, ale přesto se téměř každý podzim a zimu opakuje stejný příběh: vystaví se symbol Vánoc a někdo ho zkusí zlikvidovat ohněm. Je to zvláštní směs folkloru, recese a trochu i lokální záhady, proč je tahle koza tak neodolatelným terčem.

Krampus: když jsou Vánoce spíš horor než pohádka

V Rakousku, části Německa i v Tyrolsku mají postavu, která by mnoha dětem v Česku přivodila noční můry. Jmenuje se Krampus – napůl kozel, napůl démon, s rohy, řetězy a často i bičem. Podle staré tradice doprovází svatého Mikuláše v noci z 5. na 6. prosince a zatímco hodné děti dostávají dárky, ty zlobivé „řeší“ právě Krampus.

V mnoha alpských městech se dodnes pořádají takzvané Krampusläufe – průvody masek, kde lidé v kostýmech tohoto démona běhají ulicemi, cinkají zvonci, rachotí řetězy a straší kolemjdoucí. Pro turisty je to exotika a trochu vánoční horor, pro místní běžná součást adventu. Folkloristé připomínají, že kořeny Krampuse sahají až k předkřesťanským rituálům zimního slunovratu – byl to způsob, jak symbolicky vyhnat zimu a „zlé duchy“. Dnes je to spíš show, ale atmosféra, kdy se večerem prohání hučící stádo polodémonů, má pořád slušnou sílu.

La Befana: vánoční čarodějnice, která létá na koštěti

V Itálii Vánoce nekončí 24. nebo 25. prosince. Ten pravý závěr přichází až 6. ledna na svátek Tří králů. A spolu s ním přiletí La Befana – stará žena, která vypadá jako čarodějnice, létá na koštěti a v noci dětem nosí dárky. Podle tradice obchází domy v noci z 5. na 6. ledna, leze komínem a plní ponožky sladkostmi nebo kouskem uhlí, podle toho, jak se děti chovaly.

La Befana je pro Italy stejně silný symbol jako Santa Claus nebo Ježíšek. Není to hororová postava, spíš trochu potrhlá, ale laskavá bytost, která uzavírá vánoční svátky. V Římě a dalších městech se kolem ní konají trhy a průvody, děti jí nechávají sklenici vína a něco dobrého k jídlu na cestu. V kombinaci s podivuhodnou vizuální podobou – čarodějnice, která ale přináší radost – se z ní stává přesně ten typ vánočního zvyku, který působí trochu bizarně a zároveň neuvěřitelně lidsky.

Japonsko: když jsou Vánoce z KFC

A pak je tu Japonsko, země, kde se Vánoce slaví jen okrajově a většina obyvatel nejsou křesťané. Přesto tam vznikl jeden z nejznámějších vánočních „bizárů“ moderní doby: tradiční štědrovečerní večeře z KFC. V 70. letech přišel manažer japonské pobočky fastfoodu s nápadem, že když nemají lidé krocana, mohli by ho nahradit smaženým kuřetem. Spustil kampaň „Kentucky for Christmas“ a z ní se stala tradice.

Dnes si podle některých odhadů v Japonsku objednávají vánoční „party barrels“ z KFC miliony rodin. A lidé si své menu rezervují týdny až měsíce dopředu, aby se vyhnuli frontám. Vánoční svátky tam mají spíš romantický než rodinný charakter – 24. prosinec připomíná druhé Valentýny a kyblík smaženého kuřete je prostě součást balíčku. Z českého pohledu to zní jako vánoční bizár na druhou, ale pro Japonce je to úplně normální součást svátků, které si ohnuli podle svého.

Démoni, kozy a smažené kuře: proč nás tyhle zvyky tak baví

Když se podíváte na Krampuse, švédskou kozu nebo japonské KFC, mají společné jedno – jsou zapamatovatelné. V době sociálních sítí, kdy se fotky a videa šíří během sekund, mají ty nejdivnější vánoční zvyky obrovskou šanci stát se virálními. Média o nich píšou jako o „nejpodivnějších vánočních tradicích světa“, cestovky je prodávají jako exotické lákadlo a lidi je sdílí pro zábavu i údiv.

Pod tou vrstvou kuriozit je ale něco důležitějšího: každá kultura si do Vánoc promítá vlastní historii, obavy i humor. Krampus připomíná, že děti kdysi vychovával strach z trestu, La Befana ukazuje laskavější, „mateřský“ konec svátků a japonský kyblík kuřete zase to, jak snadno se z marketingu stane nová tradice. Všechno dohromady pak vytváří mapu, která ukazuje, že vánoční zvyky nejsou statické – mění se, přidávají se nové fenomény a staré záhady dostávají moderní podobu.

Jsou to jen divné zvyky, nebo něco víc?

Snadno se nad tím pousmějete a řeknete si: „To je ale vánoční bizár.“ Jenže když se nad tím člověk zamyslí, zjistí, že tyhle tradice fungují jako zrcadlo. Švédská slámová koza ukazuje, jak se starý pohanský symbol proměnil v moderní městskou atrakci, kterou si lidé přivlastnili po svém – někdo ji brání, jiný tajně fandí jejímu shoření. Krampus odráží temnější stránku zimy a lidské potřeby dát strachům konkrétní podobu. Befana zase ukazuje, jak se dá čarodějnice proměnit v symbol laskavosti.

Vánoce tak nejsou jen o tom, kde se zpívají koledy nebo jak vypadá štědrovečerní jídlo. Jsou to rituály, které drží společnost pohromadě – někdy laskavou atmosférou, jindy společným smíchem nad tím, jak divně se slaví svátky jinde. A právě to dělá i ty nejpodivnější vánoční zvyky fascinujícími.

Zdroje: Wikipedie, Encyclopedia Britannica, redakce (úvahové pasáže)