Na konci 19. století bylo možno pocítit jeden z nejhorších zápachů. Náhodná syntéza thioacetonu vedla k evakuaci celého města

Čich je pro člověka důležitým smyslem. Identifikace příjemných i nepříjemných pachů má pro nás větší význam, než si většinou představujeme. Každý z nás umí jistě vyjmenovat řadu pachů, které nelze označit jinak než jako smrad. S tím nejhorším má ale naštěstí zkušenost jen málokdo. 

Zápach, který ochromil město

Psal se rok 1889 a dva němečtí chemici pracovali ve městě Freiburg na výrobě látky zvané trithioaceton. Proč přesně ji chtěli syntetizovat nevíme, dnes se nicméně používá jako ochucovadlo do potravin. Podstatné je, že někde udělali chybu a vznikla jim místo toho sloučenina sice velmi podobná, ale s úplně jinými vlastnostmi. Šlo o tzv. thioaceton. 

Tato chemikálie má dnes neoficiální označení „nejsmradlavější látka světa.“ Z laboratoře se začal zápach šířit do okolí a lidé na ulicích začali zvracet či dokonce omdlévat. Lidé tento zápach nesli opravdu špatně.

Zápach thiocateonu bylo možné zaregistrovat až do vzdálenosti tři čtvrtě kilometru od budovy s laboratořemi a podstatná část města musela být evakuována. Řada lidí dokonce nevěřila tomu, že jde o přirozený zápach a věřila tomu, že se na povrch derou pekelné síly. 

K thiocatonu sa váže ještě jedna historka. V roce 1963 se o jeho syntézu pokusili i chemici v laboratořích společnosti Esso. Experiment tentokrát probíhal za kontrolovaných podmínek a chemici byli vystaveni působení malého množství této látky jen pod dobu několika sekund. Přesto potom nebyli vpuštěni kvůli zápachu do restaurace. 

Člověk a vnímání pachů

Takováto reakce na jeden konkrétní pach nám prozrazuje jednu zajímavou věc. Ačkoliv to neplatí jen obecně, vnímání pachů a vůní je pro většinu lidí stejné. Většinou se shodneme na tom, co voní a co smrdí.

Proč je tomu tak? Pravděpodobně jde o obranný mechanismus, některé pachy prostě signalizují nebezpečí a proto na ně lidé už od pravěku reagují s odporem. Jedná se především o sloučeniny síry, která signalizuje kazící se potravu.

Zdroje informací: Prima Zoom, New Scientist, American Chemical Society, Kabinet kuriozit, Karolinska Institutet