Epidemie žloutenky v roce 1979 zasáhla socialistické Československo naprosto nepřipravené

O zvýšeném počtu případů žloutenky typu A se mluví i v současnosti. Skutečná epidemie této choroby ale zasáhla naše území v roce 1979. Charakterizovala ji naprostá nepřipravenost socialistického zdravotnictví a také snaha režimu o utajení nebo její bagatelizaci. Co se tenkrát vlastně stalo?

Osudné léto 1979

Konec školního roku, začátek prázdnin a dětské nadšení. U toho přece nesmí chybět zmrzlina! A ta jahodová patřila odjakživa k nejoblíbenějším. Jahodové nanuky proto „šly na dračku“. Hned 2. července se ale v okresech Nový Jičín, Šumperk a Opava začaly objevovat první případy žloutenky.

U toho však neskončilo a případů začalo přibývat. První vlna epidemie postihla asi tisícovku dětí, posléze se ale počet nakažených zvýšil na desítky tisíc, konkrétně 34 tisíc. Největší procento nakažených přitom tvořily děti ve věku 10-14 let. Epidemie přitom zasáhla nejen Čechy a Moravu, ale i Slovensko.

Lékaři začali okamžitě pátrat po zdroji nákazy. Prvními podezřelými byly ryby nebo mléčné výrobky. Později se ale ukázalo, že ve skutečnosti byly zdrojem nákazy právě zmíněné jahodové zmrzliny. Do ní se žloutenka dostala z jahod dovezených z Polska. Ty byly totiž hnojeny lidskými fekáliemi, logicky pak navíc neprošly tepelnou úpravou.

Reakce zdravotnictví

Na něco podobného nebylo tehdejší československé zdravotnictví připraveno. Chybělo téměř vše, dezinfekce, očkovací látka, lékařský personál i lůžkové kapacity. V některých městech, např. v Jihlavě, byly vytvořeny provizorní prostory pro lehčí případy, typicky ve školách. O děti se tam starali s lékařským personálem i učitelé, kteří byli odvoláni z dovolených.

Všude panoval přísný režim, zakázány byly nejen návštěvy ale i osobní věci. A především: panovalo informační embargo. Vzhledem k tomu, že děti se musely umisťovat do zařízení podle volných kapacit, rodiče často nevěděli, kde jejich děti leží a zda nejsou třeba v jiném městě. Byla vydávána nařízení jako zákazy rekreací dětských kolektivů v rizikových regionech, nikdo ale pořádně nevěděl proč, a proto se tato nařízení často nedodržovala.

Ve společnosti se samozřejmě zprávy šířily i neoficiální cestou a mnozí rodiče naopak nechtěli pouštět své starší potomky na chmelové brigády. U ostatních se zase kontrolovala čestná prohlášení a potvrzení o lékařské prohlídce ne starší než tři dny (nepřipomíná vám to něco?) aniž by lidé znali přesnější informace.

Právě toto utajování a bagatelizace problému přispělo k vážnějšímu dopadu epidemie. Ukázalo se, že v případě epidemií je naopak potřebná otevřenost a maximální informovanost společnosti.

Zdroje: Aktuálně, Rozhlas.cz, Česká televize, Zdravotnický deník