Katedrála v Sedlci nabízí o jarní rovnodennosti jedinečné představení: Na její oltář dopadne paprsek světla

Kutná Hora je vyhledávaným turistickým cílem. Její návštěvníci samozřejmě nikdy nevynechají chrám svaté Barbory ani procházku historickým centrem. Většinou se potom přesunou do nedaleké Sedlce a žasnou nad světoznámou kostnicí. Nedaleká katedrála Nanebevzetí Panny Marie a svatého Jana Křtitele je ale stejně tak unikátní.

Katedrála v Kutné Hoře-Sedlci

V roce 1142 byl v Sedlci založen nejstarší cisterciácký klášter v Čechách. V letech 1290 – 1320 k ní potom přibyla na místě románské baziliky první stavba katedrálního typu a také vůbec největší církevní stavba v celých Čechách a na Moravě. Ve své době šlo o stavbu naprosto mimořádných rozměrů. V roce 1421 jí ovšem vyplenili husité a stavba dalších téměř 300 let chátrala.

Když se potom na přelomu 17. a 18. století rozhodl opat Jindřich Snopek k obnově monumentální stavby, vytyčil si nelehký úkol. Na jednu stranu zde byly zbytky gotické katedrály se vším, co ke gotice patřilo. Na stranu druhou ale chtěl, aby nová stavba odrážela i nově nastupující styl: baroko.

Santiniho vliv

Popsaný úkol svěřil opat mladému a tehdy ještě nepříliš známému architektovi jménem Jan Blažej Santini Eichel. Slabý, na první pohled neduživý muž v sobě skrýval génia, který měl navždy změnit svět architektury. Především dokázal jako jediný naplnit požadavek opata Snopka: nezavrhovat gotiku, ale propojit ji s barokem.

Santiniho přístup k Sedlci byl na tehdejší dobu šokující. Namísto toho, aby gotické trosky srovnal se zemí a postavil „moderní“ barokní chrám, rozhodl se pro dialog. Vytvořil styl dnes známý jako barokní gotika.

Katedrála se může chlubit řadou jedinečných prvků. V Sedlci najdeme i Santiniho „autorský podpis“ v podobě vřetenových schodišť. Tato schodiště jsou samonosná, bez středového sloupu, čímž jako by popírala tehdejší chápání gravitace. Působí, jako by se v prostoru jen tak vznášela. Interiér katedrály se vlní a ohýbá, střídají se konvexní a konkávní tvary, vše je „v pohybu“.

Tou nejzajímavější věcí je ale něco jiného. Santini věděl, že architektura bez světla je mrtvá. V sedlecké katedrále proto rozehrál fascinující hru, kterou můžeme v plné kráse pozorovat jen jediný den v roce.

O jarní rovnodennosti dochází k úkazu, který v návštěvnících dodnes vyvolává posvátnou úctu, a kvůli kterému sem přijíždějí z celého světa. Santini totiž okna v horní části chrámu naprojektoval s takovou přesností, že zapadající slunce vysílá svůj paprsek skrze celou délku hlavní lodi katedrály a dopadá na oltář. Světlo tím zde symbolizuje samotnou božskou přítomnost.

Zdroje: Kudy z nudy, Lidé a země, UNESCO