Štěchovický poklad: Legenda o nacistických bednách, která v Česku přežila celé generace

Pár kilometrů za Prahou, kde Vltava zmizí za zalesněnými kopci a silnice se zúží na dva pruhy, začíná příběh. Vypráví se tak dlouho, až přestal znít jako legenda a začal znít jako fakt. Štěchovický poklad se v české paměti zabydlel pevněji než leckterá ověřená historická událost.

Přicházejí vlny: někdo přijede s mapou, někdo s novým svědkem, někdo s místem, které prý ještě nikdo neprohledal. A přitom se za desetiletí intenzivního pátrání nenašlo nic, co by legendu potvrdilo.

Co je štěchovický poklad

Na počátku roku 1945 bylo v Německu jasné, že válka je prohraná. Podle legendy, která se pak desetiletí předávala dál, měla zásilka 540 beden s cennými předměty doputovat z Berlína přes protektorát a ukrýt se někde v lesích kolem Štěchovic. Obsahem mělo být zlato, šperky, vojenské dokumenty, podle některých verzí i originál paktu Ribbentrop-Molotov nebo stopy po Jantarové komnatě. Celou operaci měl řídit státní ministr pro protektorát K. H. Frank.

Co tu opravdu bylo

To, co Štěchovicím skutečně dává historický základ, není pohádka o zlatě, ale o dokumentech. K. H. Frank si ke konci války ukryl svůj tajný archiv do rokle zvané Dušno u Závisti, v nepřístupném lesním terénu nad přehradou. To je ověřený fakt, doložitelný v archivech. V únoru 1946 přijela k tomuto místu utajená mise americké jednotky pod vedením kapitána Richardse a vyzvedla desítky beden.

O několik týdnů později je na žádost československé diplomacie vrátila, ale svědkové popsali, že byly při vrácení výrazně lehčí. Část dokumentů, mimo jiné prý seznam konfidentů gestapa, v bednách chyběla

Vězeň, mapa a slovo, které si vymyslel sám

Klíčovou postavou celé legendy byl Helmut Gaensel, sudetský Němec z Kovářské na Chomutovsku. V letech 1962 až 1965 si ve vězení odpykával trest za rozkrádání majetku, konkrétně za manko 20 000 Kč ve vedení lidového spotřebního družstva. Ve stejném vězení byl tehdy i Emil Klein, bývalý velitel ženijní školy SS v Hradišťku.

Gaensel později tvrdil, že od Kleina slyšel o zásilce dokumentů, o štole a o transportu. Čeho si ale málokdo všiml, bylo přiznání, které Gaensel nakonec sám veřejně učinil. Klein prý o zlatě nemluvil ani slovo. Slovo poklad zavedl do příběhu Gaensel sám. Odtud pak systematicky a po léta přidával vrstvy: 540 beden, Göringova sbírka umění, tajné zbraně, švýcarské účty obětí holocaustu. V listopadu 2022 Gaensel v rozhovoru přiznal, že příběh o zakopaných bednách si vymyslel.

Mapa s křížkem, příběh po dědovi

Gaensel operoval s takzvanou Kleinovou mapou, která měla být plánkem z roku 1943 s tajnými značkami vedoucími k úkrytu. Badatel a novinář Jaroslav Mareš, který tématu věnoval roky výzkumu, potvrdil, že šlo o obyčejnou dobovou mapu Štěchovic, do níž si Gaensel sám dokreslil značky. Jeho konkurent Josef Mužík přitom pracoval s jinou verzí téže mapy.

O Štěchovicích jsem poprvé slyšela od kamaráda, který to slyšel od svého táty, který to slyšel kdesi v hospodě. Přišlo to jako samozřejmost, jako historická věc, co všichni vědí. Já to tenkrát přijala úplně stejně, bez jediné pochybnosti. Teprve když jsem začala hledat zdroje, zjistila jsem, jak tenká je vrstva mezi přesvědčivě znějícím příběhem a ověřitelným faktem.

Proč to pořád nikdo nevyhrabal

Hledání pokladu v lesích nad vltavskou přehradou není romantické dobrodružství z filmu. Je to fyzicky náročná práce v terénu, kde za desítky let příroda zásadně změnila podobu krajiny. Gaensel a Mužík pořídili geologické radary, lokalizátory i těžkou výkopovou techniku. Celkové náklady se podle dostupných informací vyšplhaly až na dvacet milionů korun.

Výsledek? Mužík v Třepšíně skutečně narazil na bedny, jenže v nich byly jen vkladní knížky nacistů plné říšských marek, které po válce ztratily veškerou hodnotu. Existuje navíc logistický argument, který celou původní legendu podkopává zdola: vlak plný zlata, který měl údajně přijet z Berlína v únoru 1945, by musel projet přes Drážďany. Drážďany přitom spojenecké bombardování srovnalo se zemí právě v polovině února 1945. Trasa prostě nefunguje.

Hledači pokladů a zákon

Pokud vás tenhle příběh láká k výpravě s detektorem kovů, je dobré vědět, jak přesně to v Česku funguje. Vlastnit detektor je legální. Cíleně s ním hledat historické předměty bez příslušného povolení je jiná věc. Průzkum v terénu za účelem hledání artefaktů spadá ze zákona pod archeologický výzkum, k němuž jsou oprávněny pouze odborné instituce.

Kdo hledá bez průkazu amatérského spolupracovníka, bez souhlasu majitele pozemku a bez dohledu archeologa, riskuje přestupek s pokutou až do výše čtyř milionů korun dle § 39 zákona o státní památkové péči. V krajním případě se může jednat i o trestný čin zatajení věci nebo poškození cizí věci. Policie tyto případy skutečně řeší, i když sankce se liší případ od případu. Kdo chce hledat legálně, má cestu přes spolupráci s archeologickými institucemi, kde existuje systém registrace amatérských spolupracovníků.

Jak poznat, že stopa stojí za pozornost, a kdy vás někdo vodí za nos

Příběh Gaensela je učebnicovým příkladem toho, jak vypadá falešná stopa. Obsahoval všechno: tajemného informátora z vězení, mapu s kódy, mezinárodní spojku (švýcarský bankéř Heinrich Lehmann, jehož jméno se však v žádném obchodním rejstříku nevyskytuje), přehnané sliby a pravidelná mediální vystoupení těsně před tím, než docházely peníze sponzorů. Novinář Josef Klíma, který v 90. letech jezdil do Štěchovic točit reportáže, vzpomíná, že Gaensel novináře pravidelně zval do penzionu, bohatě pohostil a pokaždé oznámil, že jsou na dosah.

Seriózní stopou naopak bývá doložitelný primární zdroj, konzistence dat v čase, shoda s nezávisle ověřitelnými fakty a absence příslibu zisku pro toho, kdo informaci nabízí. V tomto případě archívy a pečlivý výzkum Jaroslava Mareše ukázaly, že reálný příběh Štěchovic je fascinující i bez zlata. Jde o místo s prokazatelnou vazbou na nacistický zbrojní program a na zpravodajské operace konce války, kde ale žádný poklad v romantickém smyslu neexistuje.

Záhada štěchovického pokladu nepřežila desetiletí proto, že by existovaly silné důkazy. Přežila, protože plnila potřebu. Je to příběh, který dává pocit, že kousek skryté pravdy čeká za rohem, že stačí mít správnou mapu nebo správného informátora. Právě v době komunistické normalizace, kdy lidé neměli přístup k informacím a přeshraniční pohyb byl omezený, byl takový příběh mimořádně přitažlivý.

Co je na tom nejzajímavější i bez pokladu

I kdyby se pod vltavskými kopci nikdy nic nenašlo a nikdy nenajde, legendě o štěchovickém pokladu stojí za to věnovat pozornost. Ukazuje, jak vzniká a přežívá městská legenda: potřebuje reálné jádro (a to tady bylo, v podobě Frankova archivu a americké mise), potřebuje silný příběhový oblouk, potřebuje aspoň jednoho charismatického nositele a potřebuje médium, které ho šíří bez kritického filtru. Gaensel všechny tyto podmínky splnil.

Teprve pečlivý archivní výzkum a Gaenselovo vlastní přiznání v roce 2022 uzavřely hlavní linii příběhu. Ale záhada Štěchovic jako taková zůstává, protože reálná historická vrstva, nacistický zbrojní program, utajené stavby, zmizelé dokumenty, je skutečně děsivá a nezodpovězená dost na to, aby vydržela bez výmyslů.

Zdroje: Wikipedie, Aktuálně, Konzultace s badateli, Redakce