Komentář: Když pes kousne, oběť se omlouvá aneb V Česku často bráníme psa více než člověka

Představte si běžnou zprávu, ve které se objevuje napadení psem, zranění, sanitka a pár řádků bližších informací. A pak otevřete komentáře. Často přijdou dřív soudy než soucit. „Určitě ho provokoval.“ „Pes za to nemůže.“ „Hlavně, ať ho nikdo neodvádí.“ A člověk, který krvácí, se v tu chvíli mění v podezřelého.

Proč nás věta „určitě ho provokoval“ tak uklidňuje

Ta věta zní tvrdě, ale často vzniká z potřeby mít svět pod kontrolou. Když si řeknete, že napadení psem se stane jen tomu, kdo něco udělal špatně, uklidní vás to. Dává vám to pocit, že vy se tomu vyhnete, protože vy se budete chovat „správně“.

Jenže u tohohle reflexu je jeden problém. V tu chvíli nehledáte pravdu, hledáte klid. A ten klid si koupíte na účet oběti. Obviňování oběti pak zní jako logika, i když je to ve skutečnosti jen rychlá zkratka.

Pes jako rodina: proč se kritika psa bere osobně

Pro spoustu lidí je pes víc než zvíře. Je to člen domácnosti, rutiny, vztah, někdy i opora v období, kdy se jim s lidmi nedaří. A když někdo napíše „pes napadl člověka“, část pejskařů to slyší jako útok na sebe: na svůj výběr, výchovu, zodpovědnost majitele psa.

Navíc v tom hraje roli i strach. Když máte psa, víte, jak snadno se z jednoho incidentu může stát nálepka. Proto se v komentářích rozjede obrana psa v komentářích dřív, než se vůbec dočtete, co se stalo. Není to vždy zlá vůle. Je to instinkt.

Zvíře je „čisté“, člověk „podezřelý“

Pes nemluví. Nehádá se. Neobhajuje se. Vypadá nevinně, i když udělá průšvih. Člověk je naopak složitý. Má emoce, chyby, někdy i špatný výraz ve tváři. A tak si mozek snadno vybere: zvíře je „čisté“, člověk se určitě něčím provinil.

Do toho přidejte, že internet miluje jednoduché příběhy. „Provokoval“ je jednoduché. „Byla to složitá situace, pes byl ve stresu, majitel nezvládl kontrolu, člověk se lekl a vznikl chaos“ je dlouhé. A dlouhé věci se čtou hůř než rychlé soudy.

Na napadení psem se dá dívat dvěma způsoby. Jako na „výjimku, která se stane jednou za čas“ nebo jako na reálný typ situace, se kterým se setkáváte v parcích, na chodnících, u domů, na úřadech. Faktem je, že policie tyhle věci řeší a sama připomíná, že odpovědnost za chování psa nese jeho majitel.

Zodpovědnost majitele psa: proč na tom záleží víc než „kdo začal“

Tady pomáhá držet se jednoduché věty: pes je zvíře, odpovědnost nese člověk. Občanský zákoník to říká jasně: pokud zvíře způsobí škodu, nahradí ji jeho vlastník, a to i tehdy, když se zvíře zatoulalo nebo uteklo, případně bylo svěřené jiné osobě.

A teď jedna věc, která lidem často vadí, ale je fér ji říct nahlas. Právní komentáře k § 2933 výslovně uvádějí, že pro odpovědnost není rozhodující, co přesně zvíře vyprovokovalo nebo vylekalo. Jinými slovy: věta „určitě ho provokoval“ není kouzelné zaklínadlo, které smaže zodpovědnost majitele psa.

Já si všímám, že nejvíc mě na tom zaráží rychlost. Jak rychle se u pokousání psem začne řešit povaha psa, trauma psa, minulost psa, ale člověk v příběhu se smrskne na větu „asi něco udělal“. A přitom by úplně stačilo první pravidlo: nejdřív soucit s tím, kdo je zraněný. Teprve pak řešit, co se stalo a proč.

Proč dnes tolik lidí upřednostní zvíře

Část lidí má pocit, že lidé mají radši zvířata než lidi. Ne vždy je to pravda, ale ten pocit vzniká. Pomáhá mu i to, že zvíře působí jako bezpečný vztah. Neshodí vás, nepoučuje, nezradí. Zvlášť v době, kdy jsou vztahy napjatější a internet umí být krutý, se pes stává něčím, co nechcete „ohrozit“ ani v komentáři.

A pak tu jsou malé každodenní konflikty. Pejskaři a veřejný prostor, volně pobíhající pes, věta „on nekouše“, strach ze psů a k tomu někdo, kdo se cítí napadený už tím, že ho žádáte o vodítko. Věta „Nebojte se, on nekouše“ často nepomáhá, ale naopak zvyšuje napětí.

Jak o tom mluvit, aby to nebyla válka pes vs člověk

Pomáhá změnit slovník. Místo „ten pes je agresivní“ říct „tahle situace nebyla bezpečná“. Místo „vy jste nezodpovědný“ říct „potřebuju projít v klidu, mohl byste si ho prosím přivolat“. Výchova psa a pravidla soužití se psy nejsou ideologie. Jsou to návyky, které chrání všechny.

A hlavně: odsoudit útok neznamená nenávidět psa. Brát vážně zranění neznamená, že chcete „trestat zvíře“. Znamená to jen, že nechcete oběť ještě dorazit tím, že ji veřejně postavíte na lavici obžalovaných.

Co dělat, když dojde k napadení psem

V tu chvíli řešte hlavně bezpečí a zdraví. Dostaňte se z dosahu psa, zavolejte pomoc, pokud je potřeba, a nenechte se zatlačit do role člověka, který „to přehání“. Pokud znáte majitele, chtějte kontakt. Pokud majitele neznáte, zkuste si zapamatovat, kde se to stalo a jak pes vypadal. A když máte pochybnosti, řešte to s lékařem.

A ještě jedna drobnost, která se lidem nechce dělat, ale pomáhá: nepřijímejte automaticky první verzi příběhu. Ani tu „pes je zrůda“, ani tu „určitě jste provokoval“. Počkejte na fakta. Empatie může být rychlá. Soudy ať jsou pomalejší.

Zdroje: Autorský článek Psychologie, Policie ČR, konzultace s psychologickým odborníkem