Hrabě František Josef Kinský aneb Kterak děd současného hraběte loveckou výpravu do Afriky pořádal

Lov byl na svém počátku spíše pro lidi obživou, ale v průběhu středověku a novověku se postupně z něj stávala aktivita a zábava pro šlechtu a panovníka. Jen oni mohli totiž lovit v lesích. Každý, kdo neměl jejich povolení, se nazýval pytlákem. Pro šlechtu byl lov učením se správně rozhodovat a rychle útočit, zabíjet ze země nebo z koně divokou zvěř a obratně využívat zbraň.

Hlavní aktéři lovecké výpravy do Afriky

Hrabě František Josef Kinský z Vchynic a Tetova, celým jménem v němčině Maria Franz Joseph Aloysius Ignatius von Nepomuk Paschalis Graf Kinsky von Wchinitz und Tettau (1879-1975), se narodil 11. května roku 1879 v Kostelci nad Orlicí. Jeho otec byl Bedřich Karel Kinský (1834-1899) a matka Žofie rozená Mensdorff-Pouilly (1845-1909). Od svých dvou let byl dědicem kosteleckého velkostatku.

V roce 1903 podnikl se skupinou německých a rakouských statkářů a odborníků několikaměsíční cestu do Spojených států. Jejím cílem bylo studium amerického zemědělství. V letech 1905, 1906 a 1907 se vydává na lovecké výpravy do Afriky a pomýšlel rovněž na podobně zaměřené dobrodružství v polárních končinách. Na lovecké výpravě podniknuté v roce 1905 je Kinský doprovázen hrabětem Johannem Nepomukem Pálffym. V roce 1908 se oženil s hraběnkou Marií Pavlínou Bellegarde (1888-1953), která pocházela ze Savojského rodu. Měli spolu dceru Žofii (1909-1992) a čtyři syny – Bedřicha Karla (1911-1999), Mariu Alfonse (1912-1998), Josefa (otec současného hraběte; 1913-2011) a Františka Antonína (1915-1993). Před válkou stačil Kinský ještě navštívit Istanbul a přilehlé blízkovýchodní kraje.

Johann Nepomuk Pálffy (1872-1953) byl synem Karla Eduarda Pálffyho (1836-1915) a baronky Marie Eleonory z Walterskirchenu (1842-1916).35 Narodil se desátého října v Retzdorfu. V roce 1894 se oženil s hraběnkou Ferdinandine Edeltraut von WurmbrandStuppach, s níž měl tři dcery Wilheminu (1898-1978), Sophii (1901-1976), Margaretu (1902- 1979) a syna Karla (1900-1979). V roce 1894 se stává kadetem c. a k. rakouské armády a postupně si buduje úspěšnou vojenskou kariéru. Roku 1900 převzal správu a řízení všech tří panství (Březnice, Merklín a Hradiště u Blovic). Johann pokračoval v hospodářské politice svého otce užíváním nových zemědělských odrůd odpovídajících půdním podmínkám. Avšak tato hospodářská práce byla spíše dílem jeho vedoucích pracovníků, neboť on věnoval svůj čas spíše cestování. O jeho zálibě svědčí bohaté sbírky z cest umístěné na zámku v Březnici.

Úvahy nad Afrikou

První myšlenky na podniknutí lovecké výpravy do Afriky jsou zřetelné už v korespondenci, jež probíhala mezi Kinským a Pálffym v druhé polovině roku 1904. V srpnu kontaktoval Pálffy Rudolfa Carla ze Slatin kvůli jejich plánované cestě do Súdánu. Chtěl od něho získat více informací o oblasti, do které měli odjet. Prvního října Pálffy změnil názor. Nepovažoval totiž Súdán za oblast nadřazenou Ugandě a kdyby s Kinským cestovali společně, mohli by místo Súdánu jet do Mombasy. Dalším důvodem, který ho přiměl změnit cílovou zemi, byla kladná odpověď místních úředníků.

Podle korespondence mezi Kinským a jeho matkou se dozvíme, že 25. prosince roku 1904 odjíždí z Bruselu do Vídně, kde se má sejít s Pálffym. Do Vídně dorazil následující den. Tam přespali jednu noc a 27. odjeli vlakem do Terstu, kde se nalodili na parník, který je odvezl do Afriky. V sedm hodin ráno dojeli do Terstu, kde Pálffy onemocněl. Kinský musel veškeré povinnosti před odjezdem zařídit sám, jelikož Pálffy se uchýlil po příjezdu do hotelu se zánětem sliznice a zůstal tam až do doby, než měli nastoupit na loď.

Nalodění

Na loď nastoupili v ranních hodinách a v osm hodin parník vyplul do Afriky. Odtud plul německým parníkem do přístavu Said, kde popisuje své první setkání s orientálním městem.  Cesta lodí z Terstu do Alexandrie zabrala obvykle pět až šest dní se zastávkou v Brindisi. Před první světovou válkou se tato cesta zkrátila na dva dny. Oproti tomu plavba z Terstu do Mombasy podél východního pobřeží Afriky trvala šestnáct dnů, ale z Neapole byla o dva dny kratší.

Kinského cesta parníkem z Terstu do Mombasy trvala patnáct dnů. Během cesty se museli několikrát zastavit pro doplnění zásob uhlí. Ve svých zápiscích popisuje zastávku v přístavu Port Said a v Adenu. Z Terstu vypluli 29. prosince roku 1904. Kolem Kefalonie a Zakynthosu pluli 30. prosince. Krétu míjeli 31. prosince. Do přístavu Said připluli 2. ledna roku 1905. Česká a moravská šlechta využívala k přesunu na Africký kontinent obvykle služeb vídeňské pobočky cestovní kanceláře Thomas Cook a Son. Ta v průběhu od šedesátých let 19. století nabízela pro zákazníky plavbu po Nilu, cesty do Svaté země a do dalších dosud pro Evropany neznámých destinací.

Možné trasy

V případě, že se lovci rozhodli vypravit do Súdánu, měli možnost dvou cest. První vedla vnitrozemím přes Egypt a druhá směřovala přes Suezský průplav až do přístavu Port Súdán. Dopravu po moři do Egypta zajišťovalo několik mezinárodních lodních společností, jejichž parníky vyplouvaly minimálně jednou týdně z Terstu, Marseille nebo Istanbulu do Alexandrie. V mnoha případech upřednostňovali šlechtici rakouský přístav Terst, který byl spojen přímou železniční tratí s Vídní. Pokud pokračovali do vzdálenějších zemí, jako například Keni nebo Tanganiky, pluli lodí podél východního pobřeží Rudým mořem a Indickým oceánem až do přístavu v Mombase nebo Dar es Salaamu.

Do Suezu připluli o dva dny později, a to třetího ledna. Kinský zde poprvé uviděl delfíny a začal věřit fantaskním příběhům z knih o africké zemi, které četl před výpravou sem. Dále pokračovali kolem východního pobřeží Afriky. Při své cestě se zastavili v přístavu Aden, který leží v Jemenu. V některých dnech Františkovi cesta po moři utíkala rychleji a někdy se dny táhly. Podle slov Kinského: „Loď není příliš velká, ale není ani malá a je velmi elegantní a krásně zařízená, mnohem hezčí než německé lodě.“ Kinský na své cestě do Afriky v zimě na přelomu let 1906 a 1907 popisuje loď jako plující „hotel“, jež skýtá movitým klientům veškerý komfort, včetně zdobných a luxusně zařízených interiérů, velkou jídelnu, společenský salon v němž probíhala hudební vystoupení a taneční večery za doprovodu gramofonu, diskrétní obsluhu a komfortní kajuty s vlastní koupelnou.

Z Pálffyho deníku

Na lodích se často nacházel misionář, který putoval do některé misijní stanice v Africe a v průběhu plavby poskytoval cestujícím duchovní útěchu. Všechny dny na lodi nebyly jen idylické, ale plavba mohla být narušena i občasnými bouřkami a silnými větry. Někteří pasažéři mohli trpět po dobu plavby i mořskou nemocí, jež je vyloučila ze společenského dění a připoutala na lůžko. Právě Kinský popisuje: „Po nočním vlnobití jsem seděl v jídelně sám, byla to smutná snídaně.“ Na druhou stranu si ale užíval blesky křižující na noční obloze, jež sledoval z horní paluby.

Pálffy popisuje, že během jejich plavby, kdy bylo moře neklidné a parník se velice kymácel, museli obědvat z upevněných talířů. Již osmého ledna pluli Indickým oceánem a následující den míjeli nejvýchodnější bod Afriky. Dále pokračovali podél Somálského pobřeží přes rovník, který minuli 11. ledna ve 2:48 v noci. Do přístavu Kilindini v Mombase připluli o den později, dvanáctého ledna v osm hodin. Zde započala jejich lovecká výprava a cesta do středu země.

Formality pro lov

Po připlutí do přístavu Kilindini v Mombase si museli lovci vyřídit celní formality a zakoupit lovecké licence. Licence byly udělovány komisařem, sběratelem nebo osobou, kterou pověřil komisař. Na počátku existovaly tři licence: pro sportovce, veřejného činitele a osadnická. Za sportovní licenci se platilo sedm set padesát rupií a licence úředníka nebo osadníka stála sto padesát rupií. Každá z nich platila pouze rok od data vydání. 

Po žadatelovi o povolení k lovu mohlo být požadováno složení kauce nebo zálohy nepřesahující dva tisíce rupií za to, že dodrží nařízení a další podmínky obsažené v jeho licenci. Každá musela být předložena na požádání kterémukoliv úředníkovi protektorátní vlády nebo úředníkovi Ugandské železnice.  Po vyřízení dokumentů se lovci vydali ugandsko-keňskou dráhou do Nairobi nebo jiného provinčního správního centra.

Na lovecké výpravy byli najímáni místní domorodci, a kromě nich se skupina skládala z kuchaře, osobních sluhů, nosičů, preparátorů, ozbrojených hlídačů tábora, jež byli zváni shikariové. Ti měli na starost střežit tábořiště a udržovat pořádek mezi jednotlivými členy výpravy. Byli taktéž využíváni ke stavění stanů nebo k ošetřování jízdních zvířat. Včetně těchto lidí byli najímáni přímo v místě loviště i tamní lovci a stopaři. Domorodý personál byl pod vedením zkušeného předáka, jemuž se anglicky říkalo „headman“. Zbytek personálu, jako byli lovci a stopaři, podléhali velení bílého lovce. Důležitou osobou na každé výpravě byl kuchař a jeho pomocníci.

Zdržení

Po příjezdu do Mombasy se Kinský a Pálffy ubytovali v jednom z hotelů, kde čekali do dalšího dne, aby mohli odjet vlakem do vnitrozemí. Následující den vstali v brzkých ranních hodinách a vyzvedli si svou poštu a peníze. Na celnici se však vyskytl problém s puškami a municí, kde musely být zapsány. Bohužel je nemohli dostat ještě ten den, a tak čekali.

Tento čas využil Pálffy k balení expediční výbavy, kterou uložili do plechových beden, z nichž každá směla vážit jen dvacet pět liber. Výbava lovců se skládala z osobních věcí, loveckých zbraní a campingového vybavení. Poslední dvě věci si aristokracie zpravidla nevozila z Evropy s sebou, ale půjčovala si je na místě od organizátorů safari nebo od specializovaných cestovních kanceláří. Pro snazší transport si lovci přebalovali svá zavazadla do dřevěných či plechových beden, které poskytl organizátor výpravy a byly signované.

Cesta africkou krajinou

Dalšího dne, 14.  ledna, opustili zdárně Mombasu a jeli po ugandské dráze. Projížděli krajinou, která byla mimo civilizaci. Brzy zjistili, že příběhy, které slýchávali o této oblasti plné zvěře, jsou pravdivé. Celá země se jevila jako velká zvířecí zahrada. Během cesty z Makindu do Simby Kinský zahlédl z vlaku vodušky velké, stádo Thomsonových gazel a buvolce kongoni. Kromě zvěře popsal i rostlinstvo, a to především stromy akácie. Podle jeho pozorování to byly velmi malé stromy s plochými korunami a připomínaly mu blíže nespecifikovaný evropský sad poblíž Mělníka.

O půl jedenácté přijeli na vlakovou zastávku v Simbě, kde vedle stanice stála vodní nádrž. Tyto nádrže s filtrem zřídila vláda na každé stanici, takže bylo možné všude dostat čistou vodu. Tábor postavili asi padesát stop od nádražní budovy. Kinský s Pálffym měli k dispozici jeden velký stan na spaní a o něco menší přístřešek využívali jako jídelnu. Kromě jejich stanů stálo v tábořišti dalších dvanáct, ve kterých bydleli shikariové.

Somálci a nosiči přespávali v kuchyňském stanu, kde žil kuchař a jeho zaměstnanci. Kinský sám zmiňuje: „První noc ve stanu byla nepohodlná, jelikož moje postel byla příliš krátká a neměla nahoře ani dole okraj. Dále jí chyběla síť proti hmyzu, protože se pro tak velké lidi jako jsem já zde nenacházela“ (měřil téměř 2 metry).

Další vybavení

Na každé výpravě měl být lovec vybaven svými osobními věcmi, zbraněmi a municí. Kromě toho mu nesměly chybět zásoby potravin, skládací lůžka s moskytiérou, kempinkové stoly a židle, kuchyňské a jídelní nádobí, železná kuchyňská kamínka, polní láhve, petrolejové lampy, chemikálie a potřeby pro preparátorské práce a vybavení koupelny-plátěnou vanu a lavor.

Následující den se vydali na svůj první africký lov. Kinský hned první den zhodnotil, že lovci, kteří lovili jen v Evropě, nemohou mít ponětí, jak náročný je lov v Africe. Popisuje tvrdé podmínky, které by lovec v Evropě nezažil, jako například plazení pod tropickým sluncem pět set až šest set stop po břiše, ale nikoliv po rukou a kolenou. Kinský pravil: „Nestačí jen sklouznout na břicho, to musíte splývat se zemí a sunout se po ní abyste věděli, co to znamená lovit.“

Den na safari většinou začal brzy ráno. Z důvodu, aby lovci zvýšili své šance na úspěch, se rozdělili a šli každý jinou cestou. Doprovázeli je místní stopaři a dva nosiči zbraní, kteří zajišťovali jejich ochranu. Lovecké výpravy se účastnili podle jeho slov: „Při mém lovu mě denně doprovázejí Osman (šéf mého „generálního“ štábu) a Diur (oba Somálci), dále tři oštěpem a kopím ozbrojeni Masajové. Mimo to mě však ve slušné vzdálenosti doprovázejí někteří příslušníci kmene Wakamba, dychtíce po pečínce zvěře ode mě zastřelené.“

Zdroje:

V. VAVŘINOVÁ-J. ŽUPANIČ-K. BÁNYÁSZOVÁ, et al. Volný čas objektivem šlechty.

Rodinný archiv Kinských, Kostelec nad Orlicí [1750] 1797–1951, Korespondence
přijatá, Kinský, František.

NOVÁK, F. Lovecká výprava do východní Afriky.