Jošt Lucemburský: Ambiciózní synovec Karla IV., kterého v dalších úspěších zastavila náhlá smrt

Jošt Lucemburský byl moravský markrabě z dynastie Lucemburků, braniborský kurfiřt a zvolený římský král. Byl velmi schopným a obratným politikem, který ctižádostivě toužil po větší moci i majetku a neváhal v zájmu svých cílů měnit strany a názory. Spolu se svými bratry citelně zasahoval do záležitostí českého království, kterému vládl jejich bratranec Václav IV.

Narození a rodina

Narodil se jako prvorozený syn markraběte Jana Jindřicha, mladšího bratra Karla IV., a jeho druhé manželky Markéty Opavské z rodu opavských Přemyslovců. Roku 1375 po smrti svého otce se Jošt Lucemburský stal starším moravským markrabětem. O správu Moravy se musel dělit se svým nejmladším bratrem Prokopem Lucemburským a druhým bratrem Janem Soběslavem, mladšími moravskými markrabaty. Bratři nebyli svorní, což bylo příčinou vleklých válek, které mezi nimi vypukly po smrti Jana Soběslava roku 1380. Trvaly s přestávkami, kdy se rivalové krátkodobě usmiřovali, až do Prokopovy smrti v roce 1405.

Jošt Lucemburský byl po císaři druhým nejstarším Lucemburkem a Karel IV. se právem obával, že by mezi ním a jeho syny mohlo dojít k nástupnickým sporům. Proto vydal koncem roku 1376 Nástupnický řád. Tím proti svým dosavadním zásadám rozdělil moc v zemích Koruny české, aby zajistil dědická práva svým synům a jejich potomkům. Nedlouho poté Karel potvrdil dohodu Jošta a Jana Soběslava o rozdělení rodového majetku po jejich otci Janu Jindřichovi, Karlovu bratru. V roce 1378 získal do zástavy Kladsko, patrně jako kompenzaci za finance, které Karlovi poskytl Jan Jindřich. Kladsko držel až do roku 1388, kdy ho směnil s českým králem Václavem IV. za zástavu Lucemburska.

Vysoká politika

Roku 1383 jmenoval Václav IV. Jošta generálním říšským vikářem pro Itálii. Jošt se tak stal zástupcem římského krále v italských říšských državách, což pro něj znamenalo významné povýšení. Obnovil brněnskou mincovnu a po celou dobu vlády razil vlastní mince, včetně omezené emise dukátu.

Roku 1387 pomohl Jošt společně s Prokopem větší finanční půjčkou svému bratranci Zikmundovi Lucemburskému k získání uherského trůnu. Odměnou jim byla část dnešního západního Slovenska s Bratislavou. Roku 1388 jim Zikmund, který potřeboval stále více peněz, dal do zástavy Braniborsko. Uherský král Zikmund však nebyl schopen vyplatit zástavní částku, a tak se Jošt stal v polovině 90. let 14. století braniborským markrabětem. Ale také držitelem jednoho ze sedmi říšských kurfiřtských hlasů. Kromě toho zastavil Václav IV. Joštovi roku 1388 vévodství Lucembursko a alsaské fojtství.

Růst moci a majetku

Jošt rychle rozšiřoval svůj majetek i politickou moc, jeho ambice nicméně stále nebyly ukojeny. Roku 1394 zaštítil Panskou jednotu v revoltě proti králi Václavu IV. Zatímco markrabě Prokop a králův bratr Jan Zhořelecký zůstali na Václavově straně. Když pak Jan Zhořelecký na jaře 1396 náhle zemřel, nevyhnul se Jošt podezření, že Janovu vraždu zorganizoval. Spekulace o travičství však nejsou prokázány (k tomuto se ještě vrátíme).

Také roku 1402 během dalšího panského odboje proti králi stál Jošt Lucemburský na straně šlechty. Tentokrát ve spojení se Zikmundem Lucemburským. Vzápětí se s ním ale politicky rozešel a po smrti svého bratra Prokopa stál na straně Václava IV. Roku 1410 proti Zikmundovi kandidoval na krále Svaté říše římské. Volba probíhala v situaci, kdy žil zvolený, korunovaný, ale roku 1400 sesazený římský král Václav IV.

Kurfiřti zvolili v září 1410 za římského krále Zikmunda. Protože však nedostal potřebnou většinu hlasů, volbu 1. října opakovali a své hlasy dali Joštovi. Z titulu římského krále se však Jošt těšil jen krátce, od 1. října 1410 do 18. ledna 1411, kdy na brněnském Špilberku zemřel. Byl pohřben v kostele sv. Tomáše patřícímu ke klášteru augustiniánů eremitů.

Manželství

Jošt byl dvakrát ženatý, obě manželky pocházely z piastovské dynastie. Jeho první ženou se v roce 1372 stala dcera vévody Vladislava II. Opolského Alžběta Opolská. Ta vzápětí ve svých čtrnácti letech zemřela. Druhá svatba se konala v roce 1374 a nevěstou byla Alžbětina teta Anežka Opolská. Obě manželství zůstala bezdětná. Někteří historikové se však domnívají, že byl ženat pouze jednou.

Vražda krále Jošta: Mýtus, nebo spiknutí?

Korunu římského krále si moravský markrabě Jošt Lucemburský užil jen čtyři měsíce. Korunovace se ale nedočkal, vše zhatila jeho podezřelá smrt. Byl snad otráven? Stal se nepohodlným pro své konkurenty v čele s králem Václavem IV., nebo zemřel z přirozených příčin? Proč ležel tento panovník, který vynikal svou vzdělaností a zarputilostí, svým konkurentům v žaludku?

Představme si, že v brněnském podhradí probíhá obyčejný všední lednový den roku 1411. Právě však teď a tady za podezřelých okolností umírá ve věku 56 let markrabě moravský a král římský. Mezi dvořany se začíná šířit zvěst, že byl čerstvě zvolený král otráven. Události tohoto čtvrtečního dne se staly tragickým střípkem do mozaiky událostí vedoucích k patnácti letům husitských válek.

Kdo ví, jakým směrem by se ubíraly dějiny české koruny i celé Evropy, kdyby Jošt, věrný Husův příznivec, tak náhle nezemřel. Z čeho ale plynulo podezření, že byl otráven? Jošt přece na svou dobu disponoval výjimečně mohutnou tělesnou konstitucí (na základě antropologického výzkumu provedeného v roce 1999 měřil na svou dobu neuvěřitelných 180 cm a vážil kolem 100 kg) a není známo, že by trpěl nějakou nemocí.

Zároveň byl ale ve svém věku považován za ctihodného kmeta a lidé jeho doby se zřídka dožívali více než šedesáti let. Jeho smrt z přirozených příčin by tak neměla být překvapivá. Ve světle předcházejících událostí, které byly vyústěním Joštových celoživotních ambicí, se však podezření, že v jeho smrti měl prsty někdo jiný, zdají být přece jen pochopitelná.

Důvody nepopularity

Díky tvrdé a aktivní ekonomické politice se mu podařilo poprvé územně rozšířit moravské markrabství, a další diplomatické úspěchy na sebe nenechaly dlouho čekat. Během jeho vlády se Brno na rozdíl od zbytku země dočkalo nebývalé prosperity a rozkvětu. Jeho úspěchy však rostly úměrně s jeho ambicemi. Ne všem konkurentům se jeho agresivní diplomatická politika zamlouvala, a to měly ještě Joštovi nejodvážnější kousky teprve přijít.

V roce 1394 se Jošt zaštítil nově vzniklou Panskou jednotu a tomuto panskému povstání proti králi se následně podařilo zajmout samotného Václava IV. Nedlouho na to sice došlo mezi oběma znesvářenými stranami k uzavření smíru a Václav byl propuštěn. Vztahy těchto dvou výrazných vladařů tím však zůstaly poznamenané a dál měly k ideálu daleko. Václav proto také Joštovi bez váhání oplatil stejnou mincí, jakmile se mu k tomu naskytla příležitost. O rok později se mu ho podařilo zajmout a nechal vsadit do žaláře.

Po pár týdnech ho však propustil pod podmínkou, že Jošt již nikdy nevstoupí do Prahy. Vztah těchto dvou se nakonec po několika dalších neshodách alespoň formálně narovnal po smrti Joštova bratra Prokopa, který se ve vleklém sporu stavěl na Václavovu stranu. Oficiální narovnání vztahu těchto dvou výrazných postav své doby tak zaručila až mírová smlouva z roku 1406. V té dal Václav Joštovi v léno i državy jeho bratra Prokopa a Jošt tak za příslib pomoci fakticky získal moc nad celou Moravou. Zda se tím vztah mezi králem českým a markrabětem moravským skutečně zlepšil, nebo jestli mezi nimi zůstala dále osobní nevraživost, se můžeme pouze dohadovat.

Kandidáti na korunu

Po smrti Ruprechta III. Falckého, který se stal v roce 1400 římským králem po sesazeném Václavu IV., už stanul Jošt jako jeden z hlavních kandidátů na římskou korunu. Volba se odehrála v kostele sv. Bartoloměje ve Frankfurtu nad Mohanem 1. října 1410. Kandidátem protistrany byl uherský král a Václavův bratr Zikmund Lucemburský. Při dramatickém prvním pokusu nezískal Zikmund dostatek hlasů kurfiřtů a muselo tak dojít na druhé kolo. Při těsné volbě byl až na druhý pokus za nového římského krále vybrán právě Jošt.

Překvapený Zikmund trpce prohrál o jeden jediný hlas, který Joštovi přisoudil Zikmundův bratr a Joštův bratranec, donedávna jeho zarytý protivník Václav. Tím se rovnováha sil výrazně přiklonila na stranu Jošta a jeho podporovatelů. Možnost, že by Jošt získal kromě koruny římského krále i korunu císaře Svaté říše římské, se stávala čím dál tím hmatatelnější. Zkušený, ambiciózní a sečtělý Jošt tak držel všechny trumfy ve svých rukách.

Jošt se tak vrací do svého Brna jako triumfátor. Nově zvolený král římský se ovšem korunovace nedočká. Krátce před korunovací Jošt náhle umírá. Jeho smrt i po více jak 600 letech vzbuzuje dohady. Nejenže Jošt umírá náhle před korunovací, ale jeho majetek si následně rozdělují Václav se Zikmundem. Hrozba, že by si Jošt na hlavu kromě královské koruny posadil navíc i korunu císařskou, tím pominula také. Je snad možné, že byl Jošt otráven některým ze svých konkurentů, nebo se jedná jen o mýtus a zemřel z přirozených příčin?

Snahy o další důkazy

Zodpovědět tyto otázky se pokusili vědci z Moravského zemského muzea v souvislosti s výstavou Moravští Lucemburkové. V roce 1998 se rozhodlo o otevření hrobky v kostele svatého Tomáše, ve které byly uloženy ostatky moravské linie Lucemburků. V lednu 1999 byly z hrobky za dohledu antropologů, biologů a historiků vyzvednuty Joštovy ostatky. Následně byly podrobeny antropologickému zkoumání v Kriminalistickém ústavu policie ČR.

Kosti byly v překvapivě zachovalém stavu, bez degenerativních změn. V rámci výzkumu se ověřovala i hypotéza, že byl Jošt obětí násilného činu. Výsledek zkoumání ale nakonec nic takového nepotvrdil. Verdikt tedy zněl, že Jošt pravděpodobně zemřel z přirozených příčin. Zároveň se ovšem variantu násilné smrti nepodařilo stoprocentně vyvrátit. Za záhadou Joštova náhlého skonu, který přinesl jeho konkurentům nemalý prospěch, tak i po více než šesti stech letech není možné udělat definitivní tečku.

Zdroje:

ČECHURA, M. Lucemburkové na českém trůně II.

MITÁČEK, J. Vládcové Moravy.

Muzeum města Brna.