Jantarová stezka a významné nálezy a odkazy na našem území

Jantarová stezka byla obchodní trasou spojující severní Evropu – pobřeží Baltského moře – s centrem civilizace kolem Středozemního moře. Jantar se po této trase přepravoval z Baltu na jih, do Itálie, Řecka a dále do Egypta dlouho před naším letopočtem i po něm. Jedna její větev pokračovala z Černého moře do Asie jako součást Hedvábné stezky. Jaký měla význam na našem území?

Historický význam a vymezení

Jantarová stezka je mezi badateli i veřejností dlouho spojována s oblastí Poodří, neboť zde zřejmě vedla jedna z menších větví této obchodní stezky. Na hradišti Požaha u Nového Jičína byl nalezen jantarový korálek a větší neopracovaný surový jantarový „blok“ pochází z Kotouče u Štramberka. Historikové ji na konci 19. století ji označili jako Jantarovou stezku Poodří. Jako základní vodítko jim mimo jiné posloužil i objev jantaru u Pustějova (okres Nový Jičín), ke kterému se dostaneme později.

Jantar se v místech svého výskytu na pobřeží Baltského moře těžil již od období neolitu. Těžba byla také výchozími body pro intenzivní obchod s touto surovinou, a to přibližně od druhé poloviny 2. tisíciletí př. n. l. Cílem tohoto obchodu bylo Řecko a Itálie, kde byl jantar vysoce ceněn jako surovina s magickými schopnostmi. Používal se k výrobě šperků a ozdobných předmětů. A někdy se používal i jako kadidlo, protože při zahřátí vydává příjemnou vůni a má také dezinfekční účinky.

Cesta vedoucí k řece Odře začínala v Aquileii u dnešního Terstu (Itálie) a pokračovala přes dnešní Slovinsko a Maďarsko k Dunaji, který byl severní hranicí Římské říše. Pokračovala několika směry k Baltskému moři. Důležitá cesta vedla přes Brněnsko a Prostějovsko do Vratislavi, kde byl také objeven sklad téměř 3 000 kilogramů jantaru. Moravská křižovatka severojižního obchodu na konci starověku byla původně bohatou keltskou vesnicí či městem. Podle záznamů ležícím poblíž Němčic na Hané a na ni navazujícím slavným oppidem na kopci Staré Hradisko mezi Boskovicemi a Plumlovem. Na obou těchto místech byly nalezeny mimořádně cenné artefakty.

Jantar a jeho nálezy u nás

Pokud se Jan Amos Komenský již zmiňuje o nálezech jantaru ve Starém Hradisku (u Prostějova), pak bohužel za téměř 150 let známe pouze tři nálezy z oblasti Oderské brány, z nichž dva jsme zmínili výše. Třetí nález je ve skutečnosti o něco zajímavější. Jedná se o jantarovou „kostku“ o stranách přibližně 3 x 4 centimetry, spolu s níž byla nalezena i řecká mince. Objev učinil v roce 1881 jistý Vechtr Stenzel, který si pronajal kus pole poblíž Pustějova.

V rámci terénních úprav nalezl vrstvu (zasypanou naplaveninami) a nažloutlý kámen o velikosti pěsti. Nálezce vyhledal odborníka na kamaeny Stefana Weigela a zeptal se na druh kamene, který ho okamžitě poznal. Společně na místě kopali dál a našli bronzovou minci řeckého původu. Místo nálezu upřesnil v článku z roku 1927 Gustav Stumpf, který uvádí, že lokalita leží poblíž státní hranice (s Moravou) na „slezské zemi“. Severně od železnice a mlýnského náhonu.

Historické mapové dokumenty ukazují, že se nacházela v bezprostřední blízkosti říční nivy. Všechno jižně od ní byl již podmáčený terén až po Odru. Místo nálezu by se dalo velmi dobře vztahovat k osadě nebo panskému sídlu. Zatím nevíme, zda zde stálo nějaké sídlo. Může se také jednat o relikt vázaný na trasu prehistorické cesty, ať už ztracený, nebo záměrně zakonzervovaný.

Další cenné útvary a nálezy

V budoucnu bude zajímavé zjistit, zda dochovaný kus nepatří k jednomu z malých zdrojů jantaru na našem území. Vyskytuje se v ledovcových usazeninách na Vidnavsku, přinesených kontinentálním ledovcem. Na několika českých a moravských nalezištích se lokálně vyskytují fosilní pryskyřice. Příkladem jsou lokality Študlov u Valašských Klobouk, Valchov u Boskovic (tzv. valchovit), Nová Ves u Moravské Třebové (tzv. neudorfit a muckit). Dále je to Zastávka u Brna (tzv. válait), nebo Nové Přílepy u Berouna (tzv. přílepit) a Duchcov (tzv. duxit).

Nalezená mince (statér) pochází z Locri Epizephyrii (Bruttium) v jižní Itálii z let 350–268 př. n. l. Je nepochybným důkazem obchodu mezi Středomořím, Odrou a pravděpodobně i Baltem. Nese vyobrazení Athény s korintskou helmou na hlavě v nebojové poloze a Pegasem na rubu mince. Bruttium (dnešní Kalábrie) je hornatá oblast v nejjižnější části Itálie s rozsáhlými lesy, pojmenovaná po původních obyvatelích, Bruttiích. Půda zde nebyla příliš úrodná, proto převládal chov dobytka.

Pobřeží kolonizovali Řekové od 8. století př. n. l., během druhé vlny tzv. „velké kolonizace“. Ti zde založili zemědělsko-vojenské obchodní osady. Postupem času i velké pozemkové latifundie s chovem dobytka a vývozem plodin a dřeva. Bruttiové se během války proti Hannibalovi chovali nevyzpytatelně. Ale i oni byli nakonec v roce 272 př. n. l. podrobeni Římany.

Zajímavý knižní titul

Využijeme nyní téma nálezu v Pustějově pro krátkou exkurzi do unikátní publikace. V roce 2022 vydalo nakladatelství Academia obsáhlou knihu „Jantárová stezka“ od renomovaných autorů Pavla Boliny, Václava Cílka, Pavla Šlézara a Jana Martínka. Publikace je čitelná i zájemcům mimo vědeckou komunitu.

Kniha Jantarová stezka je vybavena řadou barevných map a ilustrací. Vznikla jako dílo sledující moravskou větev legendární obchodní stezky. Ve skutečnosti se jedná o několik zcela odlišných tras spojujících Itálii s baltským pobřežím, obcházejících Alpy ze západu do Dánska, překračujících Alpy a směřujících přes Čechy k Rujáně. Dále obcházejících Alpy na východ a dosahujících přes Moravu, respektive Slovensko, až k ústí Visly či Baltu. Autoři sledují směr z Brněnska na Staré Hradisko, Jeseníky a dále přes Polsko k pobřeží.

Význam západnějších větví není v české historiografii a archeologii ničím novým a podporují ho i dochované artefakty, či nedávný objev mimořádně bohatého obchodně-výrobního keltského sídliště u Němčic nad Hanou. To existovalo ještě před výstavbou oppida Staré Hradisko, či Kotouč u Štramberka. Koneckonců i spojení Olomouckého kraje s Opavskem ve středověku a novověku probíhalo po jesenické trase přes Dvorce.

Zájemci o Jantarovou stezku v knize naleznou také velké množství informací a ilustrací týkajících se trasy jižně od Alp a přes Alpy. Množství ilustrací, map, satelitních snímků a odkazů poskytuje širokou škálu témat užitečných k zamyšlení a představě života kolem obchodní stezky v různých časových obdobích. 

Další poznatky

Jantarová stezka vedla rovněž z Aquileie přes starověkou Emonu (Lublaň, Slovinsko), Savarii (Szombathely, Maďarsko) do Carnunta (Bad Deutsch-Altburg, Rakousko), kde dnes najdete unikátní „skanzen“ římského města. Z Carnunta jedna z jeho větví překračovala Dunaj u Děvína (Bratislava-Děvín), odtud pokračovala podél řeky Moravy k pobřeží Baltského moře, k nalezištím jantaru a tržištím.

Moravské nálezy raných mincí, ale i dalších současných mincí, dokumentují, že obchodní a další kontakty mezi starověkým světem a barbarskými oblastmi byly podél ní navázány již dříve. A to před příchodem Římanů do středního Podunají. Naopak nové nálezy spon či mincí na Novojičínsku ilustrují pokračování tradice z keltského období římské doby po přelomu tisíciletí.

Podle historiků lze trasu Jantarové stezky určit geografickým rozložením nálezů římských mincí. Jde o lineární výskyt na ose Kurovice-Holešov-Bystřice pod Hostýnem-Choryně-Nový Jičín. Ze Starého Jičína se nachází 13 mincí datovaných do období 69–378 n. l. a další neznámý počet mincí ze 4. století n. l. Dále 5 mincí z Nového Jičína, z nichž 4 mince pocházejí ze 4. století n. l. Jedna je datována do let 286–305 n. l. Další nálezy římských mincí jsou známy z Hukovic, Libhoště, Příbora a Štramberka. Odpovídají 1. a 2. polovině 3. století n. l.

Shrnutí významu

V současné době lze téma Jantarové stezky, respektive obchodních cest údolím Odry obecně, shrnout následovně. Je třeba mít na paměti, že se nejednalo o jediné spojení a z širšího hlediska pravděpodobně ani o to nejdůležitější. Alespoň po většinu pozdního pravěku a raného historického období. Větší význam pro obchod údolím Odry mohla mít například sůl. Jelikož se například keltská púchovská kultura rozšířila po celém severozápadním okraji Karpat, uvažujeme o kontrole obchodu se solí, která se v krakovské oblasti získávala již v rané době železné.

Z jiných oblastí v údolí Odry jsme zatím nenašli vetší nálezy, ani zmíněné množství jantaru. Zdá se tedy, že tzv. Jantarová stezka tudy procházela po méně významné větvi. To však nemění nic na zajímavosti tohoto jevu. A určitě nesnižuje obtížnost útrap, ani úroveň vynalézavosti našich předků při překonávání obrovské vzdálenosti mezi Středozemním a Baltským mořem.

Zdroje:

BOLINA, P. a kol. Jantarová stezka.

REJCHERT, M. Drahé kameny a útvary na našem území.

Muzeum Novojičínska.