Sametový rozpad Československa s sebou nesl složité dělení majetku aneb Toto je naše a tamto je vaše

Československo zaniklo po 74 letech a 64 dnech od svého založení uplynutím 31. prosince 1992, kdy zanikla Česká a Slovenská Federativní Republika. Česká republika a Slovenská republika se tak 1. ledna 1993 staly jejími nástupnickými státy a samostatnými subjekty mezinárodního práva.

Válečná a poválečná historie

Československo již během své historie jednou přestalo de facto existovat a to od 14.–15. března 1939 okupací Čech, Moravy a Slezska nacistickým Německem, následně vyhlášením samostatného Slovenského státu, a a to až do konce 2. světové války. Podkarpatskou Rus v té době obsadilo z velké části Maďarsko. Po skončení druhé světové války byl československý stát obnoven s plnou právní kontinuitou na první republiku, ovšem již bez Podkarpatské Rusi, která byla dohodou vlády ČSR a SSSR, odstoupena 29. 6. 1945 Sovětskému svazu.

Slovensko si po druhé světové válce a po zrušení zemského zřízení asymetricky podrželo jistou míru autonomie. Po celou dobu zde jako zákonodárný sbor působila Slovenská národní rada, do roku 1960 i její výkonný orgán Sbor pověřenců.

První kroky k dělení

První fází rozdělení Československa byla federalizace Československa od 1. ledna 1969, kdy se dosud unitární Československá socialistická republika přeměnila ve federaci dvou podle ústavního zákona suverénních národních států, České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky. Federalizace byla vyústěním politických tendencí, které se na Slovensku při politickém uvolnění začátkem roku 1968 vystupňovaly.

Národnostní spory se v Československu znovu vyhrotily v roce 1990 například ve formě tzv. Pomlčkové války o název federace. V roce 1990 vytvořila slovenská vláda Ministerstvo mezinárodních vztahů Slovenské republiky. Po volbách roku 1992 byl v jeho čele Milan Kňažko. V roce 1992 česká vláda zřídila Ministerstvo mezinárodních vztahů České republiky, ministrem byl Josef Zieleniec. Podle Vladimíra Mečiara měla v roce 1992 česká vláda také připravený plán jednostranného vystoupení z federace, o kterém na Slovensku nikdo nevěděl.

Dělení majetku

Je trochu paradoxem, že zákon o rozdělení majetku byl schválen už 13. 11. 1992, kdežto zákon o rozdělení federace odhlasovalo Federální shromáždění těsnou většinou až 25. 11. 1992. Dále už byla situace jasnější. Federální majetek, který tehdy obnášel zhruba 475 miliard korun, se dělil podle tří zásad. Teritoriální zásada se týkala hlavně nemovitostí, které se staly majetkem státu, na jehož území se nacházely. Historická zásada řešila movitý majetek nabytý před rokem 1918. Ten připadl státu, na jehož území působily instituce, která ho spravovaly. 

Hlavním klíčem dělení majetku byl poměr 2:1, dva Česku a jeden díl Slovensku. To bylo před více než třiceti lety zaklínadlo, podle kterého si nástupnické republiky federace dělily majetek. Zatímco nemovitý jednoduše zůstával republice, na jejímž území se nacházel, poměr se vztahoval na movitý a zahraniční majetek. Ne všichni souhlasili.

Podle odborníků byl tento poměr dělení pro Českou republiku velmi nevýhodný vzhledem k tomu, jak česká strana přispívala do federálního rozpočtu a jak z něj čerpala. Zákon o dělení majetku má ale výsostně politický význam. Těžko v něm hledat něco, co by se dalo nazvat spravedlností.

Rozpočítávání majetku

Východoslovenské železárny se tedy nestěhovaly do Aše ani Třinecké do Košic. Největším problémem bylo nakonec dělení majetku v oblasti dopravy. Zdálo by se, že rozpočítat vagony na tři díly, dva nechat v České republice a jeden na Slovensku, je snadné. Jak tehdy v rozhlase povrdil Jiří Svoboda, který měl dělení majetku železnice za českou stranu na starosti. Obecně přijatý poměr 2:1 ale nepočítal s mnohem rozsáhlejší železniční síti v ČR. Počítaly se tedy vagóny osobní přepravy i finanční kompenzace pro českou stranu se širší zelezniční sítí, za ty, které chyběly.

Ještě komplikovanější byla situace v dělení letecké dopravy. „Při dělení majetku federace už nebylo nutné letadla ČSA rozpočítávat, protože k rozdělení společnosti na návrh slovenské vlády došlo už v roce 1991 kompetenčním zákonem“: Vzpomínal Josef Šesták, který tehdy v ČSA pracoval. Šlo především o zachování leteckých linek a také historické značky ČSA.

Byl to ale paradoxně právě slovenský ministr dopravy Roman Hofbauer, který v roce 1992 spustil útočnou kampaň a požadoval nejméně čtvrtinový podíl Slovenska v ČSA. Argumentoval tím, že při dělení na ČSA a Slov air zajištující vnitrostátní dopravu nikdo ještě o zániku Československa nevěděl. V nových podmínkách považoval již proběhlé dělení za nepřijatelné. Celý spor se výsledně vyřešil, když ČSA částečně ustoupily. Obchodní značka ČSA, která byla naplněna novým obsahem, zůstala zachována.

Spor o přehradu

Jediný spor související s dělením republiky, který dosud není uspokojivě uzavřen probíhá na mezinárodním poli a týká se Slovenska. Vznikl již v období před rozdělením státu a odehrával se mezi Maďarskem a Československem. Jednalo se o stavbu vodního díla Gabčíkovo-Nagymaros na Dunaji, o níž probíhala mezinárodní arbitráž. Po dobu jejího řešení se obě strany měly vzdát jakýchkoli nevratných kroků.

V praxi to znamenalo, že maďarská strana přestane zasypávat jámu a československá přestane přehrazovat Dunaj. Rozdělením již Československo nemohlo dodržování podmínek arbitráže garantovat a stalo se něco do té doby nevídaného. Československý ministr zahraničních věcí Josef Zieleniec musel uvědomit maďarského velvyslance a říct mu: „Vaše excelence, Česká a Slovenská federativní republika už bohužel nemůže přijímat závazky.“

Spor o provoz vodního díla, které po odstoupení Maďarska od smlouvy o společném díle Slovensko jednostranně dokončilo, probíhá, ač s mnohem menší energíí, dosud.

Území

Česko-slovenská hranice existovala formálně i za federace, takže její vytyčení neprovázely vážnější komplikace. Problémy nastaly pouze v obcích přímo na hranicích. Například obec Javorník přes noc ztratila 124 hektarů území a 125 ze 135 obyvatel osady U Sabotů, která pod obec spadala, ale nově se ocitla na území Slovenska. V obci Střelná zase řešili místní problém s lesními pozemky, které se zčásti ocitly na slovenské straně.

Nejvíce se situace vyhrotila ve Starém Hrozenkově, kde vyrostl nový hraniční přechod. Místní se hádali o pohraniční můstek, hrozili, že pokácí lípu, která na hranici roste od roku 1922, a emoce vyvrcholily v okamžiku, kdy do provizorní celnice kdosi v noci vhodil tři granáty. Nikomu se nic nestalo, ale celnice podle pamětníků „poskočila do luftu“. Pachatele nikdy nedopadli.

Jak to bylo se zlatem?

Státní zlatý poklad podléhal dělení rovněž principem 2:1. Při jeho předávání ale nastal asi největší konflikt celého procesu. Česká strana tvrdila, že při rozdělení Státní banky Československé vznikla české straně pohledávka ve výši 24,7 miliard korun. Slovensko ji odmítlo uznat, a Česká národní banka proto zadržela jako zástavu devět tun zlata z jejich podílu.

Spor ukončila až dohoda o výměně státních podílů v Komerční bance a Všeobecné úvěrové bance, kterou uzavřeli Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda v květnu 1999 ve Smokovci. Po podpisu předal Miloš Zeman slovenskému premiérovi symbolickou zlatou cihlu a zbytek pokladu putoval do Bratislavy leteckým speciálem.

Armáda

Rozdělení armády komplikoval fakt, že během platnosti Varšavské smlouvy bylo území Slovenska považováno za vnitrozemí. Působily v něm proto především týlové jednotky a bylo sem soustředěno vojenské školství. Hlavní síly s nejmodernější technikou byly naopak nasazeny na jihu a západě Česka a generální štáb sídlil v Praze. Po odchodu sovětských okupačních vojsk v roce 1991 proběhla velká restrukturalizace, která namísto dřívějších okruhů Východ a Západ vytvořila tři teritoriální velitelství.

Dělení bývalé československé armády proto proběhlo rychle a hladce podle poměru 2:1. Výjimku tvořilo letectví, kde si dvacet letounů MiG-29 státy rozdělily rovným dílem a 33 letounů MiG-23 zůstalo v Česku. I tak šlo o obrovskou operaci, kdy se od 1. listopadu do 20. prosince 1992 přesouvalo mezi státy 2 324 vojenských transportů po železnici a 117 kolon techniky po silnicích.

Definitivně se kapitola dělení majetku federace uzavřela v roce 1999, kdy se tehdejší premiéři obou států Miloš Zeman a Mikuláš Dzurinda dohodli na vyřešení zbývajících sporných bodů. Ty představovaly státní symboly, občanství, kulturní památky, územní rozpory a oblast sportu.

Zdroje: 

HOLUBEC, J. Takřka pokojné dělení Československa.

DRDA, T. Historie Československa – od vzniku po rozpad.

Dějepisný atlas České republiky.