Zásobování aneb Když husitské vojsko poptává jíst a pít

Přijímání tekutin a potravin patří k základním lidským fyziologickým potřebám. Dostatek pitné vody a patřičné zásoby jídla a píce tak byly jedním z hlavních předpokladů pro uspokojivé fungování vojenského tábora.

Obstarávání

Shánění krmiva pro koně měly na starosti pícní oddíly. To pak převážely pícní vozy a potraviny zase vozy spížní. Potřebné potraviny a píce se obstarávaly hned několika možnými způsoby. Tradičně holdy, což byly dávky, které odvádělo obyvatelstvo z poddaných vesnic svému majiteli. V době válek, kdy nepřítel obsadil jejich území, pak odváděli dávky jemu. Za husitských válek se tak nezřídka stávalo, že obyvatelstvo odvádělo dvoje dávky. Majiteli a vojskům nepřítele svého pána, aby tak zabránilo vypálení či vyplenění své vesnice.

Holdy se většinou vybíraly na území, které spadalo do trvalejší působnosti daného vojska. Opakovaným, svévolným a neoprávněným vybíráním holdů se zabývá Vojenské zřízení Jana Hájka z Hodětína a zakazuje ho. Stejně tak, pokud si vojáci vzali víc, než bylo nezbytné k jejich nasycení a nakrmení koní, měli být považování za loupežníky a podle toho s nimi pak mělo být zacházeno.

Kořist

Husitská vojska se také zásobovala z vojenské kořisti, vojenskými výpravami, zvanými rejsy, nebo také spanilé jízdy. Ty jsou charakteristické zejména pro druhou polovinu období husitských válek a můžeme je rozdělit na dva druhy. První z nich měly jako hlavní úkol přivézt zásoby z území nepřítele. Roku 1431 se tak Sokol z Řečice, ačkoliv neúspěšně, vypravil do Rakouska pro víno.

Druhým zdrojem zásob pak byly vojenské výpravy, které neměly zásobování jako primární funkci, ale v případě dobytí nepřátelského území se brala kořist. Tyto případy byly charakteristické čistě pro husitská vojska. Řády pro tažení katolických vojsk do Čech jasně uvádějí, že loupení a kořistění na území Čech je zakázáno. Plenitelé by totiž tímto způsobem poškozovali majetek panovníka.

Zásobování katolického vojska většinou probíhalo na útraty jednotlivých korouhevních pánů, jako to uvádějí řády pro tažení do Čech. Stejně tak v případě měšťanů hradili náklady na stravu oni sami. Samozřejmě ale i zde můžeme předpokládat kořistění na nepřátelském území na úkor domácího obyvatelstva, nehledě na psané zákazy. Této praxi se ostatně věnoval ještě před vydáním předpisů pro tažení do Čech sám Zikmund. A to, když po prohrané bitvě pod Vyšehradem nechal své žoldnéře plenit území v té době spřátelených pánů z Poděbrad. Díky této kořisti pak doplnil zásoby posádce Pražského hradu.

Vybírání dávek

Pro potřeby financování tažení se také po celé Evropě vybíraly dávky, které se nazývalo husitskou daní. Ty však často skon čily na jiném místě, než měly či byly opakovaně dodávány v malé výši. Nyní se vrátíme zpět k husitským vojskům, ta byla na samém tažení zásobována potravinami a pící, které lidé s sebou přinesli, když se přidali k vojskům.

V dopise Domažlickým Žižka uvádí: „Jedno mějte chléb, pivo, obrok koňům připravený a všickni zbraň vojenskou“. Další možností bylo vykupování zajatců, což praktikovala i husitská vojska, pokud se před bitvou nerozhodlo, že se zajatci nebudou brát. Zásoby také mohly dodávat do vojsk jednotlivci. Vojenské zřízení Jana Hájka z Hodětína uvádí: „Přikazujem všem, aby těm, ktož by vozili nebo nosili, nebylo na cestách ani u vojska bráno, ani kteražkoli překáženo.“

Že jednotlivci aktivně dodávali potřebný proviant tam, kde bylo potřeba, a zároveň z toho pramenila možnost se obohatit, dokládá i příklad Tomana řečeného Maretka z Ledrtála. Ten se zabýval mimo jiné lapkovstvím a roku 1423 doznal, že dodal sůl na Tábor, kterou uloupil na silnici poblíž Budějovic. A za tento náklad s dvěma voly, které ukradl spolu se svými kumpány ve vsi poblíž Budějovic, obdržel půl kopy zlatých. Obdobně čteme, že okolní obyvatelstvo táborům v Jabloních nosilo „veveřice a jiné věci k snědku.“

Zákazy

Protože pro Čechy platil Sienským koncilem zdůrazněný zákaz obchodování s kacíři, zásobování prostřednictvím nákupu potravin z okolních zemí se komplikovalo. Embargo uvalené na Čechy se ovšem nevztahovalo na katolická města, jako byly České Budějovice. Ty dokonce roku 1424 obdržely od Albrechta Habsburského monopol na obchod s vínem, které pak dovážely z Dolních Rakous a ze Znojemska. Ačkoliv se oficiálně nesmělo obchodovat s kacíři, můžeme předpokládat, že jednotlivci toto nařízení nedodržovali, a vzkvétalo tak překupnictví. O tom, že zákaz obchodu s utrakvistickými Čechy nemusel být až tak přísně dodržován, svědčí i fakt, který můžeme vyčíst z karlštejnských účtů.

V nich se v letech, kdy po celé zemi zuřily boje husitů proti katolíkům, uvádí, že se z Prahy dovážela importovaná vína z okolních zemí. Pokud se například rakouská či řecká vína mohla v této době dostat na pražské trhy, musela fungovat síť obchodních kontaktů.

Další možností, jak využít obchodu Českých Budějovic s okolními zeměmi bylo zadržování dováženého zboží. Jak ilustruje již zmíněný příklad Tomana Maretky. Potraviny a vybavení byly husitům také dodávány z dočasně spřátelené země. Při tažení proti Řádu německých rytířů se polský král Vladislav zavázal platit každému husitskému kopí po 12 groších žoldu, starat se o výživu a ru čit za škody, zejména na koních. Husité také dostali 400 párů střevíců, sukno a zbraně.

Stagnace hospodářství 

Tento život má však i svá úskalí. Utrpení běžných sedláků se musí jednoznačně někde projevit. Díky ztrátám na životech a tomuto vykrádání krajiny se v zemích Koruny české téměř zastavilo hospodářství. Rozvoj počínající před husitskými válkami byl zastaven a české země se propadli z evropské mocnosti na okrajový stát téměř na dalších sto let. Propad okolních území nebyl tak katastrofální. Válka zde probíhala v krátkých úsecích a většinou ne opakovaně. Uživit několika tisícová vojska celý rok je velmi náročné na hospodářství a české země na tuto výzvu nebyly připraveny.

Zdroje:

ŠMAHEL, F. Husitská revoluce III. 

SVOBODA, M. Víno a válka.