Česká šlechta a její role ve 21. století aneb Hodnoty a smýšlení modré krve v současnosti

Šlechta (též nobilita či aristokracie) je mocenský, vládní stav, třída, kasta, soubor jedinců, majících mocenské, právní výsady spojené se šlechtickým titulem a zpravidla i znakem rodu – erbem ve feudální společenské formaci…

Po roce 1989

Šlechtické rody po roce 1989 ovlivnily zákony, které byly přijímány v následujících letech. K nejdůležitějším patřily tři restituční zákony a jedna novela, které umožnily vrátit zestátněné majetky bývalým vlastníkům a jejich dědicům. Navracely se nejen obytné domy a drobné provozní podniky, ale také kláštery, hrady, zámky, lesy, pole a rybníky.

Šlechta po listopadu 1989 zdůvodňovala svůj návrat z emigrace a svou péči o restituovaný majetek tím, že: „… to prostě museli udělat, že se jedná o dědictví předků a že to vlastně nedělají pro sebe, ale pro potomky, pro ostatní lidi a pro jejich radost. Že je to jejich povinnost, že právě takovou cítí odpovědnost.“

Historie šlechty v českých zemích ve 20. století je veskrze neprozkoumanou oblastí, kromě několika studií zaměřených na jeho první polovinu. Po roce 1989 však zaznamenáváme nečekaný zájem o šlechtu. Slovo šlechta je dnes médii využíváno a její členové vystupovali a vystupují na televizních obrazovkách i v politice. Kupříkladu zesnulý kníže Karel Schwarzenberg, bývalý kancléř prezidenta Václava Havla, pozdější ministr zahraničí a také kandidát na prezidenta České republiky.

Jak je to z pohledu legislativy?

Po vzniku Československa byl přijat zákon č. 61/1918 „Zákon, jímž se zřušily řády a tituly“ a tento zákon platí dodnes. Oficiálně tedy potomci šlechtických rodů nemohou své tituly užívat a dalo by se říci, že tedy šlechta jako taková neexistuje. Potomci šlechtických rodů však udržují rodovou paměť a tradice, spravují dědictví po předcích, a tak přímo navazují na jejich odkaz. Jak už bylo zmíněno, po roce 1989 se někteří z nich dokonce zapojují do politiky. Řídí se ideálem „noblesse oblige“, který říká, že privilegium s sebou nese odpovědnost.

Dalo by se říci, že jejich role je především v kulturně politické sféře, kde více než jiní představují hodnoty tradice a kontinuity. Koncept mezigenerační odpovědnosti je sociologický pojem. I v dalších společenských vědách je důležitým nástrojem pro pochopení vztahu jednotlivce k minulosti a budoucnosti, vztah v rámci rodu. Odpovědnost v něm přesahuje jednu generaci.

Potřeba a vnímání hodnot

V podstatě jde o určitý závazek. Soubor hodnot, norem a očekávání, které jednotlivec pociťuje vůči těm, co přišli před ním, i vůči těm, kdo přijdou po něm – předkům a potomkům. V prostředí šlechty tento koncept nabývá specifické podoby. Je spojen s ideály kontinuity rodu, cti a služby, které se předávají napříč generacemi jako závazek. Tento mezigenerační přenos hodnot sociologie chápe jako proces předávání kulturního a sociálního kapitálu uvnitř rodiny.

Můžeme mluvit o utváření habitu, tedy trvalých dispozic, které ovlivňují chování a smýšlení jedince. V případě šlechtických rodin se tento přenos opírá nejen o materiální dědictví, ale i principy rodu. V prostředí šlechtických rodů není rodová paměť jen prosté uvědomování si historie. Lidé z těchto rodin mají k minulosti aktivní vztah, který bychom mohli označit jako závazek. Tento vztah je označován jako “kolektivní paměť”.

Ta není uchovávána jednotlivcem izolovaně, ale je uchovávána v rámci skupin, ve kterých vzniká a je sdílena. Nejen že šlechtické rody předávají svou historii z potomka na potomka, ale také vytvářejí onen aktivní vztah – odpovědnost, která historii proměňuje na závazek. Odpovědnost vůči předkům se v prostředí šlechty často neprojevuje pouze v soukromí, ale má veřejný charakter.

Vztah k předkům

Vztah k předkům je ve většinové společnosti často vnímán jako osobní, nebo rodinná záležitost, zatímco ve šlechtickém prostředí má širší význam. Pro porozumění tomu, jakým způsobem šlechtické rody vnímají svou identitu a odpovědnost ve vztahu k minulosti, je dobré pohybovat se v tematických oblastech kolektivní paměti, kulturní tradice a historické identity. Pokud má rodina historicky významnou a veřejně známou minulost, tak je nositelem kolektivní paměti. Ta formuje nejen vzpomínky, ale i názory, postoje, hodnoty a chování jednotlivců v tom smyslu, že pociťují určitý závazek ke svým předkům.

Nutno dodat, že v prostředí šlechty může tato kolektivní paměť nabývat i fyzické podoby. Jako příklad lze uvést rodové archivy, erby, kroniky, ale zařadit sem můžeme i péči o památky. Kolektivní paměť se ve šlechtických rodinách stává součástí kulturní identity. Pro šlechtické rody mohou být těmito místy paměti zámky, hrady, rodinné hrobky, erby, slavnosti, dědičnost jmen a příjmení, nebo ústní tradice, které udržují kontinuitu mezi minulými a současnými generacemi. Tato místa paměti na potomky šlechty různými způsoby působí, a ti pod jejich vlivem vnímají minulost jako morální závazek.

Život potomků šlechty je dále ovlivňován tím, že šlechtické rody byly v dějinách spojeny s určitým typem veřejné služby a reprezentace. Tato historická zkušenost přetrvává v podobě výchovných vzorců a symbolického kapitálu.

Šlechtické pojetí závazku a služby

Šlechtická identita je historicky utvářena nejen statusem a původem, ale především představou závazku vůči společnosti. Tato představa se opírá o tradiční ideál „noblesse oblige“. Šlechta je zavázána svou výsadou a postavením sloužit druhým a nést odpovědnost. Toto morální přesvědčení není pouze něčím naučeným, či přikázaným, ale představuje historicky zakořeněný sociální vzorec, který formoval chování šlechtických vrstev v Evropě po staletí.

Šlechtická identita byla odvozena nejen z privilegovaného postavení, ale i z povinnosti reprezentovat stát, podílet se na jeho správě, a být vzorem ve společenském chování. Můžeme říci, že tato výchova „ke službě“ se přenášela prostřednictvím rodinných tradic, výchovy, institucí působících na jedince. Ale také například prostřednictvím vojenské, dvorní nebo diplomatické služby.

V současné době, kdy jsou v České republice formální privilegia šlechty zrušena, přetrvává pojetí závazku a služby často v symbolické rovině. Stát už nepovolává šlechtu ke službě tak jako v minulosti, ale ona sama sebe vidí jako strážce kulturního dědictví, tradic, a jisté společenské kontinuity. Tento vliv je patrný i v případech, kdy se potomci šlechtických rodů angažují v politice.

Jejich politická činnost je často zdůvodněna představou služby veřejnosti. Historikové poukazují na to, že se šlechta po ztrátě formální moci často redefinovala svoji roli a stala se z ní morální a kulturní autorita. Taková, která reprezentuje hodnoty, jež přesahují aktuální politické konflikty. V českém prostředí lze podobné tendence vysledovat u těch potomků šlechty, kteří se rozhodli vstoupit do veřejného života. Jejich legitimita často spočívá právě v odkazu na minulost. Vnímají ji jako závazek. Nikoliv jako nárok.

Zdroje: 

VOKÁČOVÁ, A. Příběhy hrdé pokory: Aristokracie českých zemí.

MAŤA, P. Svět české aristokracie.