Tady nikdo žít nechce: Nejteplejší místo na Zemi s jedovatými jezírky a opuštěným městem

Uprostřed nehostinné pouště na severu Etiopie, jen pár desítek kilometrů od hranic s Eritreou, leží Dallol – místo, které na první pohled připomíná jinou planetu. Nevedou sem žádné silnice, železniční trať do přístavu už dávno nefunguje a v chátrající osadě dlouho nikdo nežije. Není divu.

Samotný Dallol je ve skutečnosti sopka – i když vypadá úplně jinak, než si běžně představujeme. Nejde o vysoký kužel s kráterem, ale o takzvaný hydrotermální vulkán ležící hluboko pod úrovní moře. Sopka Dallol vznikla při erupci v roce 1926, kdy došlo k výbuchu magmatu pod silnou vrstvou solných sedimentů. Místo se pak začalo měnit působením horkých pramenů, kyselin a plynů, které z nitra Země vyvěrají dodnes. Krajina tu hraje všemi barvami, od sytě žluté a oranžové po zářivě zelenou a tyrkysovou.

Název „Dallol“ pochází z jazyka Afarů, místního kočovného národa, a znamená „rozpuklina“ nebo „rozštěp“. Je to výstižné označení pro krajinu, která se doslova trhá před očima. Afarové byli po staletí jedinými obyvateli této oblasti a i dnes sem občas přicházejí se svými karavanami velbloudů, aby sbírali a převáželi sůl. Ta je zde natolik běžná, že tvoří jak povrch země, tak i místní obchodní komoditu.

Místo, kde se dnes rozkládají jen pozůstatky opuštěných budov, bývalo kdysi rušnou těžařskou osadou. Město Dallol bylo založeno na počátku 20. století, kolem roku 1910, italskými investory, kteří sem přivedli dělníky kvůli těžbě potaše – minerálu používaného v hnojivech. Těžba se tu prováděla především v době, kdy Etiopie byla pod italským vlivem, ale drsné podmínky a izolace způsobily, že osada nikdy skutečně nerozkvetla. V okolí Dallolu panují jedny z nejvyšších průměrných teplot na světě – přes den tu může být i více než 50 °C, a průměrná roční teplota přesahuje 34 °C, což z něj činí nejteplejší obydlené místo na Zemi, i když dnes už zde trvale nežije nikdo.

Dallol leží přibližně 90 kilometrů od nejbližšího většího města Mekele, kam vede kamenitá cesta přes pustou krajinu solných plání a sopečných polí. Cesta sem je náročná, často se dá podniknout pouze s průvodcem a terénním vozem, protože v okolí nejsou žádné stálé zdroje vody ani infrastruktura. Navzdory tomu se Dallol stal turistickým cílem – ne pro svou pohostinnost, ale pro svou surreální krásu. Jeho barevné prameny, solné komíny a jezírka připomínají fotografie z Marsu.

Dnes je Dallol považován za přírodní laboratoř extrémních podmínek, která přitahuje nejen turisty, ale i vědce. Ti zkoumají Dallol proto, že podmínky v jeho kráteru jsou velmi podobné těm na Marsu. Extrémní sucho, kyselé prostředí a vysoké teploty představují výjimečnou laboratoř pro studium života v mezních podmínkách. Přestože se tu objevují mikroorganismy, většina pokusů potvrzuje, že některé části Dallolu jsou zcela sterilní – tedy místa, kde život opravdu nedokáže přežít.

Dallol tak není jen pozůstatkem lidské snahy o těžbu v nehostinném světě, ale i klíčem k pochopení hranic života samotného – a důkazem, že i na naší planetě existují místa, která působí jako z jiného světa.

Zdroj: wikipedia, nedd.tiscali, tripsavvy, malachit-obchod