Mořský jednorožec aneb Velryba s rohem, který ale rohem není: Seznamte se s narvalem

Seznamte se s narvalem dlouhozubým. Velrybou, která inspirovala legendy po celém světě, z nichž jednou z nich je také i legenda o jednorožci. Dříve byl narvalův roh hodnocen jako symbol síly, čistoty a bohatství a byl často mylně považován za „jednorožčí roh“, který měl mít magické vlastnosti. Věřilo se, že dokáže odhalit jedy a léčit nemoci, a stal se tak velmi cenným a žádaným artiklem v evropské medicíně a umění, za který byli někteří ochotni zaplatit i tisíce liber.

Narvalové (Monodon monoceros) vynikají svými krásnými kly. Ve středověku chamtiví králové a královny vyhledávali a kupovali narvalí kly a považovali je za magické rohy jednorožce, což dalo vzniknout právě této legendě. Pro národ Inuktitutů jsou uctíváni a považováni za „ty, kteří ukazují k nebi“ (Qilalugaq gernertaq). Narval (Monodon monoceros) je ikonický druh bioregionu kanadské tundry nacházejícího se v subarktické Americe.

Život v chladných vodách Arktidy

S odhadovanou populací kolem 100 000 se narvalové vyskytují převážně v okolí fjordů neboli úzkých ledovcových zátok severovýchodní Kanady, Grónska a atlantického sektoru Severního ledového oceánu. Samice narvalů jsou o něco menší než samci a váží až 1 550 kilogramů, zatímco samci mohou dosáhnout hmotnosti až 1 900 kilogramů. Více než 40 % jejich tělesné hmotnosti tvoří podkožní tuk. Délka těla je u samic asi 5 metrů a u samců až 6 metru. Kly měří mezi 1,5 a 2,5 metry na délku a mohou vážit až 8 kg.

Kel, ale také zub, roh nebo špičák

Kel je dominantou každého samce.Jen asi 15 % samic ho má také (není zatím znám důvod, proč některé jej mají, většina ne). Pokud samici naroste, je mnohem menší a nemá tak výrazné spirály. Kel se odvíjí v těsné spirále směřující doleva, a jeho plné vyvinutí trvá až 5 let.Spirálovitý zub roste skrz pysk, a ne pod ním – jako kly u jiných savců, například u slonů. Nedávný biologický výzkum ukazuje, že kly jsou citlivé orgány, které poskytují relevantní informace o svém okolí.

Narvalové dokáží mapovat svá oblíbená místa k potravě, rozmnožování a zimoviště na základě hloubky, teploty a slanosti vody. To, co dělá narvalí kly tak citlivými, jsou tisíce malých pórů na povrchu. Ty vedou vodu dovnitř k tvrdé sklovině, která chrání jádro, kudy procházejí cévy a nervy. Následně dochází od špičky zubu k vytváření informací až do mozku velryby.

Současný vědecký výzkum uvádí, že kly narvalů jsou sekundární pohlavní znaky, které naznačují i sociální status. Další funkce narvalího klu představují bojový nástroj mezi samci, a to převážně v období páření. Stejně tak jej používají i jako ochranu před svými predátory, kterými jsou kosatky a lední medvědi. Pravidelně ho využívají také k omráčení své potravy (většinou ryb). Podle biologů si samci čistí kel pomocí vzájemného tření. Zbavují se tak nežádoucích nánosů i bakterií. Navzdory tomuto dlouhému zubovitému klu, mají narvalové nedostatečně vyvinuté klasické zuby ve srovnání s ostatními druhy velryb.

Potrava

Narvalové mají omezenou a specializovanou stravu. Vzhledem k nedostatku dobře vyvinutého chrupu se narvalové živí plaváním v blízkosti kořisti a jejím vsáváním do tlamy. Studie obsahu žaludků 73 narvalů zjistila, že nejčastěji konzumovanou kořistí je treska arktická, následovaná platýsem černým. Bylo také objeveno velké množství olihní. Studie rovněž dospěla k závěru, že velikost kořisti se nelišila mezi pohlavími ani věkovými skupinami. Mezi další položku nalezenou v obsahu žaludku narvala patří vejce rejnoka. Kvůli vytváření tělesného tuku, narvalové konzumují v zimních měsících více potravy než v létě.

Přizpůsobeni pro hlubinné potápění

Narvalové mají mnoho tělesných adaptací na chladné arktické vody. Některé jsou anatomické, kdy jejich velikost a tvar zadržují teplo generované buněčným metabolismem a silná vrstva tuku pod kůží pomáhá s izolací. Další tělesné adaptace jsou fyziologické. Tepny a žíly v ploutvích provádějí cirkulaci krve tak, aby docházelo k zahřívání ploutví a teplo putovalo dále do celého těla.

Kromě plavání v ledových vodách mohou narvalové zůstat hluboko pod vodou téměř půl hodiny. Před 20 lety proběhl výzkum, kdy biologové upevnili senzory na hřbet čtrnácti narvalů v Baffinově zálivu v Grónsku. Zjistili, že se mohou potápět až do hloubky 1 800 metrů, prakticky tak dosáhnout mořského dna. Takových hlubokých potápěčských schopností vděčí hemoglobinu v krvi a myoglobinu ve svalové tkáni, který je aktivně zásobován kyslíkem. Narvalové se během odpočinku mezi ponory zhluboka nadechují, čímž nahrazují oxid uhličitý kyslíkem.

Když jsou připraveni k ponoru, jejich plíce vytlačí veškerý vzduch, aby se zabránilo vniknutí molekul dusíku do krevního oběhu, což by mohlo být škodlivé. Když se narvalové potopí do větších hloubek, jejich orgány se “zastaví”, jelikož nedochází k žádoucímu prokrvení. Funguje prakticky jen mozek, srdce a polykací svaly. Ke “spuštění” všech orgánů dochází zase až při nadechnutí nad hladinou.

Předkové a pouto s běluhami

Narvalové existují již asi pět milionů let. Jejich nejbližším příbuzným je běluha, protože jsou to jediní dva žijící členové čeledi Monodontidae, kteří nemají hřbetní ploutev. Tato skutečnost představuje fakt adaptace na plavání pod mořským ledem. Narval a běluha jsou také jedinými kytovci, kteří žijí v arktickém ledu po celý rok. Zatímco jiné velryby podnikají dlouhé cesty za rozmnožováním a porodem v teplejších vodách, hejna narvalů a běluh podnikají jen relativně krátké migrační cesty do svých zimovišť mezi Kanadou a Grónskem.

Studie potvrdily to, co kmeny Inuitů (aktických původních obyvatel) vědí už dlouho, a to, že se běluhy a narvalové mohou křížit. Samice běluh mohou rodit mláďata narvalů a obráceně. Toto křížení se může stát častějším, protože se jejich pářící a krmná území překrývají. Březost narvalů trvá 14 až 16 měsíců. Rozmnožují se na konci zimy, kolem března. Rodí na začátku následujícího léta v mělkých vodách podél pobřeží Peel Sound a severní části Hudsonova zálivu, až k ostrovu Ellesmere. Mláďata jsou kojena matkou asi rok. Křížení jedinci jsou označováni jako “narluga”.

Věk a zbarvení

Narvalové se dožívají nejméně dvaceti pěti let a mohou žít až do věku asi padesáti let. Barva jejich kůže se postupně mění z hnědošedé na tmavě černou skvrnitého vzoru. Pokud dojde ke křížení s běluhou, jde o světle šedé až bělavé zbarvení, mnohdy i s tmavšími skvrnami kolem hlavy, hřbetu a ocasní ploutve. Hejna během zimy tvoří kolem tuctu jedinců. Když se vodní cesty v létě otevřou v důsledku tání ledu, mohou se v nich koncentrovat velké, rozptýlené skupiny stovek až tisíce narvalů.

Ochranné snahy vedené domorodými obyvateli

Biologické a ekologické informace o narvalech se shromažďují po celá desetiletí, především díky Inuitům, kteří žijí v polárním kruhu. Ti znají narvaly i z hlediska lovu, kdy dochází k jejich odchytu zejména v zimě, aby byla zajištěna potrava pro celé rodiny. Jejich lovecké dovednosti jsou vždy užitečné pro mořské biology, z nichž někteří pocházejí právě z národů Inuitů. Obecně jsou odchyty těchto tvorů regulovány. Největší hrozbou je pro ně změna klimatu a tající ledy.

Snahy o vytvoření bezpečných území probíhají již více než dvě desetiletí díky iniciativě domorodých národů na území Nunavut v Kanadě. V roce 2017 uzavřela Inuitská asociace Qikiqtani, vláda Kanady a největší a nejsevernější kanadské teoritorium Nunavut dohodu o hranici Národní mořské chráněné oblasti Tallurutiup Imanga (angl. Lancaster Sound). Takovéto programy pokračují dodnes na ochranu narvalů, takže tito majestátní “mořští jednorožci” nadále vládnou ledovým vodám Arktidy.

Zdroje:

www.nationalgeographics.com

Inuit Biology Reports.

JEFFERSON, K. Narwhals – Sea Unicorns.