Mýtus Černého jezera aneb Jak se tvoří protizápadní dezinformace

Členové Československého televizního štábu se na jaře roku 1964 připravují na natáčení podvodní honby za nacistickým pokladem – aniž by tušili, že se stali součástí dezinformační kampaně s názvem Operace NEPTUN. Ladislav Bittman stojí poblíž…

Kdo a proč?

Před svým přeběhnutím v roce 1968 byl Ladislav Bittman majorem Státní bezpečnosti. Sloužil v době, kdy Sovětský svaz a jeho satelitní republiky vstupovaly do toho, co nazval „novou érou tajných her a intrik proti nekomunistickému světu“. Východní zpravodajské agentury, stejně jako jejich západní protějšky, dlouho věřily, že jejich primární úlohou je shromažďování informací. Nyní, v nekonečném ideologickém přetahování s liberální demokracií, začaly vidět skutečnou hodnotu v šíření dezinformací. V podkopávání západních společností pomocí toho, co nazývaly „aktivními opatřeními“. Bittman byl zástupcem vedoucího oddělení č. 8, které se specializovalo na tyto „špinavé triky“.

Práce s dezinformacemi na obou stranách Železné opony vyžadovala určitý typ člověka. Odhalení slabin v nepřátelských společnostech, vidění trhlin a politického napětí, rozpoznání zneužitelných historických traumat a následné napsání padělané brožury, dopisu nebo knihy. To vše vyžadovalo důstojníky s neobvyklým myšlením. Bittman byl jedním z nich. Byl bystrý, metodický a měl silnou chuť riskovat. Trik, řekl, spočíval v tom, smíchat skutečné detaily s padělanými, protože aby dezinformace byla úspěšná, musí „alespoň částečně odpovídat realitě nebo obecně přijímaným názorům“.

Co a proč?

Po skončení druhé světové války veřejnost fascinovaly zvěsti, že nacisté ukryli některé ze svých ukradených pokladů, včetně zlatých slitků, na dně jezera Toplitz v rakouských Alpách. Šestitýdenní rakouskou vládou financovaná expedice v roce 1963 žádné zlato neodhalila, ale objevil se jiný druh pokladu – 12 truhel s nacisty padělanými britskými penězi, dvě truhly s padělanými tiskovými deskami a různé falešné známky. Mýtus byl tak akorát pravdivý, aby si lidé kladli otázku: Kde jinde mohl ještě Hitler schovat svou kořist?

V dubnu 1964, několik měsíců poté, co Rakousko ukončilo pátrání, se producenti pořadu Zvědavá kamera Československé televize rozhodli uspořádat podobnou expedici i ve své vlastní zemi. Vyslali tým potápěčů a štáb dokumentárních filmů hluboko do Šumavy – na půl cesty mezi Mnichovem a Prahou. Téměř přímo na hranici mezi Východem a Západem – k dvojici sousedních jezer, Ďáblově jezeru a Černému jezeru. Během války jednotky Wehrmachtu a SS obsadily nyní vyhořelou chatu s výhledem na Černé jezero a místní pověst praví, že vodní plochy skrývají temné tajemství.

Jak se tvoří mýtus?

Televizní producenti potřebovali k prohledání jezer souhlas vlády, což znamenalo, že československé Ministerstvo vnitra bylo do dezinformací zapojeno od začátku – a tím i oddělení č. 8. Ladislav Bittman, který byl shodou okolností certifikovaným sportovním potápěčem, se připojil k televiznímu štábu a vydával se za spřáteleného úředníka ministerstva. Zúčastnil se úvodního průzkumu sypké vrstvy bahna na dně Černého jezera. O tři dny později poslal svým nadřízeným zprávu.

Ve zprávě Bittman vysvětlil, že při prvním ponoru byl nalezen „důležitý nález“ – připájená kovová krabice zapíchnutá v bahně téměř 12 metrů pod hladinou. Oddělení č. 8, navrhlo, že by mohlo využít nadcházející publicity k umístění dalších krabic na dno jezera. Mohly by být naplněny autentickými nacistickými dokumenty, včetně seznamů válečných informátorů, které by později mohly být doplněny několika chytrými padělky. Vzhledem k „romantismu spojenému s Černým a Ďáblovým jezerem a způsobu, jakým budou tyto materiály objeveny,“ napsal v hlavním návrhu pro operaci NEPTUN, bude příběh „atraktivní pro širokou škálu čtenářů, zejména na Západě“.

Jak si Bittman představoval, operace měla dosáhnout několika politických cílů. 20. výročí kapitulace Třetí říše mělo být za rok a podle západoněmeckého trestního zákoníku měla v tento den zaniknout odpovědnost za vraždu spáchanou během války. Někteří stárnoucí bývalí nacisté stále zastávali vlivné pozice a oddělení č. 8 se obávalo, že obvinění proti nim z válečných zločinů – jak pravá, tak falešná – brzy ztratí na síle. (Vydírání je koneckonců mocným nástrojem pro nábor špionů.) Operace NEPTUN by tato obvinění udržela na očích veřejnosti, napsal Bittman, čímž by “ztrapnila” nejvyšší západoněmecké představitele a podpořila „protiněmecké tendence na Západě“. Napomohla by také způsobit chaos uvnitř BND, západoněmecké špionážní agentury.

Operace schválena, začněte…

Československý ministr vnitra rychle schválil Bittmanův návrh a oddělení č. 8 zahájilo vlastní potápěčský průzkum Černého jezera. Tentokrát zaměřený nikoli na nalezení pokladu, ale na jeho ukrytí. Během šesti týdnů StB pečlivě naplánovala většinu aspektů operace. Odebrala vzorky vody, zakoupila nové potápěčské vybavení, včetně hloubkoměrů a dekompresních stolů. Nastínila bezpečnostní postupy, označila správné místo na dně jezera a stanovila časový harmonogram celého postupu. Jeden aspekt Bittmanova plánu však narazil na zádrhel: Nacistické dokumenty se překvapivě těžko hledaly.

Žádné staré spisy by nestačily. Musely být cenné pro tisk – senzacechtivé– a jejich obsah musel být historikům i široké veřejnosti neznámý. Skupina důstojníků oddělení č. 8 horečně prohledávala československé archivy a dbala na to, aby neprozradila skutečné archiváře, ale bezvýsledně. Nakonec Bittman požádal o pomoc své poradce KGB. Moskva se vrátila s nabídkou zaslat do Prahy zásilku pravých nacistických dokumentů. Doručení by však nějakou dobu trvalo.

Oddělení č. 8 se rozhodlo prozatím pokračovat. Čeští důstojníci naplnili čtyři dřevěné krabice prázdnými listy papíru, upravili jejich šedozelený povrch tak, aby vypadaly dvacet let staré. Zalepili je, potřeli asfaltem, připevnili asi 300 kg závaží a naložili je do sovětského nákladního vozu GAZ. Pozdě v noci 19. června 1964 se GAZ vydal z Prahy se čtyřmi cestujícími. Josefem Houskou, šéfem československé zahraniční rozvědky; Jiřím Stejskalem, vedoucím oddělení č. 8; Bittmanem, Stejskalovým zástupcem; a poradce KGB. Bittman věděl, že pokud operace selže, Houskova kariéra skončí.

Mýtus dokončen, je čas „odhalovat“

Skupina dorazila k Černému jezeru ve dvě hodiny ráno. Na hladinu položili gumový raft a naložili do něj čtyři krabice. Bittman a další potápěč zkontrolovali jejich vybavení, oblékli si neopren, masky, ploutve a Aqua-Lungy a odtáhli raft k místu dopadu. Viditelnost byla asi 19 metrů. Cestou dolů Bittmanův kolega ztratil jednu ze svých zbrusu nových ploutví. Znepokojeni plovoucími forenzními důkazy, které po nich zůstaly, pokračovali dál. Namířili lampu na dno jezera a rychle identifikovali předem vybrané místo, kde bylo bahno mělké. Bittman tam krabice umístil a lehce je pokryl bahnem. Cestou nahoru zahlédl ztracenou ploutev a chytil ji. Do páté hodiny se tým sbalil a odešel.

Následoval falešný objev dokumentů. Štáb pořadu Zvědavá kamera zahájil pátrání u Ďáblova jezera, jen něco málo přes kilometr na jih. K překvapení StB tam štáb také našel potopené výbušniny, které byly později odpáleny na nedaleké louce. Oddělení č. 8 bylo nadšené. Předpokládalo se, že toto nečekané drama dodá věrohodnost jejich podvodu s Černým jezerem.

Téměř o týden později televizní štáb konečně našel potopené bedny. Černé jezero bylo pro veřejnost uzavřeno. Fotografové vyfotili nalezené předměty, které byly brzy přepraveny kolonou kol do Prahy. Tým vládních inženýrů, který se o podvodu nezmínil, krabice svědomitě zrentgenoval a umístil je do příkopu, který měl chránit před výbuchem, pokud by krabice obsahovaly výbušniny. Poté pomocí kladkového systému krabice opatrně otevřeli.

Co bylo „nalezeno“?

V podrobném memorandu inženýři dospěli k závěru, že způsob uložení dokumentů naznačuje „rychlou, improvizovanou práci vykonanou někým bez seriózních technických prostředků. Tedy přesně tak, jak by se dalo očekávat od ustupující německé armády“. Podle vládní tiskové zprávy ze 16. července krabice předali „skupině expertů“ k další analýze. Následující den došlo k předání informací evropskému tisku a zrodil se mýtus o Černém jezeře.

Uplynuly téměř dva měsíce a Moskva stále neposlala slíbené soubory do Prahy. Ministerstvo vnitra muselo jednat. Koncem srpna oznámilo, že 15. září se bude konat netrpělivě očekávaná mezinárodní tisková konference. Bittman a jeho kolegové byli čím dál nervóznější. Nakonec, pět dní před tiskovou konferencí, dorazil do ústředí StB ruský vyslanec s několika pytli plnými nacistických dokumentů – celkem téměř 30 000 stran. Pečlivě vybraní analytici zpravodajských služeb dokumenty prozkoumali a snažili se najít materiál, který by mohli použít. Sověti tvrdili, že všechny jsou pravé, ale oddělení č. 8 mělo podezření, že některé by mohly být padělané.

Bittmanův tým vybral pro začátek asi 160 stran. Nejsenzačnější z dokumentů odhaloval podrobnosti o různých nacistických zločinech. Objevil se nový materiál o neúspěšném puči v Rakousku v roce 1934 a o agentech SS, kteří špehovali své italské fašistické spojence. Jeden tajný spis s názvem „S-Plán“ popisoval „největší sabotáž na světě“. Nacistický geolog navrhl vyvrtat velmi hlubokou díru poblíž francouzského přístavu Calais, umístit do ní výbušninu a tím vyvolat silné zemětřesení v Lamanšském průlivu.

Cílem bylo ponořit Londýn pod hladinu moře spolu s částmi jižní Anglie, kde byly spojenecké síly soustředěny k útoku. „S“ v označení „S-Plan“ znamenalo „sinking“ – potopení. Češi přispěli několika vlastními nacistickými dokumenty, zejména o nuceném vyhnání a zabíjení obrovského množství Židů z Čech a Moravy okupovaných Německem.

Dopady a tak dále…

Dne 15. září uspořádalo ministerstvo vnitra v Praze dlouho očekávanou tiskovou konferenci. Českoslovenští diplomaté a zpravodajští důstojníci, kteří se snažili očernit Západní Německo, důvěrně sdíleli dokumenty s americkým, britským, francouzským a nizozemským velvyslanectvím a také s Židovským dokumentačním centrem Simona Wiesenthala
ve Vídni.

StB brzy dospěla k závěru, že padělek v jezeře byl velkolepým úspěchem. Do března 1965 bylo v italském tisku publikováno 25 článků, v západním Německu 18 a v Rakousku 7. Pokrytí se rozšířilo i do Británie, Francie, Švýcarska, Belgie, Latinské Ameriky, Afriky a Spojených států. Západoněmecký parlament se prohýbal pod tlakem široké veřejnosti a brzy prodloužil promlčecí lhůtu pro válečné zločiny o pět let. Československá StB „poněkud narušila“ západoněmeckou zpravodajskou službu. Zdálo se, že s tím souhlasilo i KGB. Operace NEPTUN měla „významný politický dopad“. Výsledky akce ovlivnily západoněmecké veřejné mínění i politiku.

Po srpnu 1968 hlavní aktér operace NEPTUN Laslav Bittman emigroval do USA. Nesouhlasil s okupací sovětských vojsk v srpnu 1968. Ve Vídni proti Sovětskému svazu vystupoval i v rozhlase. Praha na něj vydala zatykač a hrozil mu trest smrti. V USA prozradil řadu agentů komunistické tajné služby i pravdu o bednách ze šumavského jezera. Praktiky tvorby dezinformace přednášel i na jedné z amerických univerzit. Zemřel 18. září 2018 v Massachussets.

Ve svých memoárech Ladislav Bittman uvedl, že krátce o operaci NEPTUN přišel do jeho kanceláře plukovních KGB Ivan Agayants. “Zeptal se mě: „Víš, proč je tak snadné hrát tyto hry? Zakroutil jsem hlavou. Protože Západ má svobodu tisku. Kdyby ji neměl, museli bychom jim tuto svobodu “vymyslet”.

Zdroje: 

www.britishlists.com

www.bbc.

Dokumenty České televize. 

ŽÁČEK, P. Ladislav Bittman.