Rostou! aneb Pár zajímavostí o české národní tradici – houbaření

Velká část české populace má alespoň nějaké zkušenosti s houbařením. Tato tradice je hluboce zakořeněna v české kultuře, předává se z generace na generaci a v zemi zůstává oblíbenou aktivitou…

 Co na to mykolog Michal Mikšík?

Ten uvádí, že pro Angličany je každá houba prašivka, ve Francii sbírají lišky a v Itálii hříbky a lanýže. „U nás bereme vše, co je jedné a v jakémkoli množství a po celý rok. Zkuste přesvědčit cizince ze Západu, že se u nás o houbařské sezoně dozvědí v hlavních televizních zprávách. Neuvěří vám. A to i přesto, že zájem o houby ve světě stoupá.“

“Jenže ráj, který mají Češi u nás, nenajdete jen tak někde,“ říká Michal Mikšík. „Nikdo nás třeba nehlídá, kolik toho z lesa odnášíme, jak je tomu například v Rakousku, Itálii, Francii i Německu. Tam existují něco jako lesní kontroloři. Ve Švýcarsku je to nejpřísnější, tam za překročení limitu, můžete dostat pokutu.” Hlavním důvodem je fakt, že země chtějí tímto způsobem zabránit jistému “rabování” lesa v případě hub, a podle nich může dojít i k definitivnímu vysbírání některých druhů.

Podle českých mykologů jsou podobná opatření proti rabování lesa sporná. Přiklánějí se k názoru, že vysbírávání plodnic neohrožuje daný druh na lokalitě, na rozdíl od zásahů těžkou lesní technikou a pochopitelně negativní vlivy, jakými jsou další nešetrné zásahy do přirozených biotopů a celkový stav životního prostředí.

Historické a další vlivy

Přesná čísla nenajdete v žádné oficiální statistice, ale vzhledem k tomu, že si český houbař může z lesa odnést jakýkoliv úlovek, tak to je poměrně velké množství hub. Čeští mykologové odkadují, že v hlavní sezoně je to průměrně 7 kg hub za týden. Na to, že jsou Češi takoví houbařští fandové, měl samozřejmě vliv známý mykolog dr. František Smotlacha a jeho syn Miroslav.

Ovšem ona tradice je dána i tím, že u nás houby v minulosti představovaly důležitý pokrm zejména pro chudé lidi, kteří žili na vesnicích a v odlehlých částech republiky. Naše země byla sužována mnoha válkami, jídla byl nedostatek a houby se tak staly pro svou dostupnost oblíbeným pokrmem. Houbám se také proto říkalo „maso chudých lidí“.

A pak je tu ještě jeden důležitý moment: V žádné jiné evropské zemi neroste tak široké spektrum jedlých druhů hub jako u nás. Jinak na vášnivé české houbaře nikdo nemu, ale jdou jim v patách samozřejmě Slováci, vášnivce lze nalézt také v Polsku, Rusku, Bělorusku, Německu či Itálii. Mimo Evropu je to převážně jihovýchodní Asie.

Tradice a poznávání hub

Tradice houbaření je dána zejména Slovanům. Poměrně málo sbírají houby balkánské národy a třeba Řekové k nim nemají žádný vztah. Maďaři si na houby občas zajdou, ale rozhodně u jejich lesů nenajdeme tolik zaparkovaných aut jako u nás. V rámci naší republiky jsou oblíbené zejména hřibovité houby, muchomůrka růžovka, různé ryzce, lišky a některé další houby. Jejich sortiment se ale nijak nemění, tedy že by se každý rok sbíralo něco jiného.

Dá se říci, že v košíku skončí to, co právě roste. Průměrný „lovec“ zná tak do deseti druhů hub, které sbírá, ale mezi českými houbaři je i nemálo lidí, kteří sbírají mnohem více druhů. Pokud bychom se na módnost podívali v evropském měřítku, tak například ve Francii jsou to lanýže, v Itálii zase pravé hřiby a muchomůrka císařka.

Nějaké mimořádné rarity?

Každý rok se podaří najít mnoho vzácných druhů, ne však z hlediska houbařského, ale mykologického. Jedná se zejména o druhy, které je možné nalézt v Červeném seznamu makromycetů (tj. je seznam, který hodnotí míru ohrožení jednotlivých druhů hub v České republice, posuzuje je podle kritérií Mezinárodní unie pro ochranu přírody), který obsahuje přibližně 900 druhů hub. Například je to šťavnatka březnovka, a pak i hřib královský, který je u nás chráněný zákonem.

Česká republika si může připsat i další extra raritu, a to, že například hřib Kluzákův roste pouze na našem území a nebyl prozatím nalezen v žádné jiné zemi. Těmto druhům se říká endemitní, to znamená, že rostou jen na jediném místě v rámci ohraničeného území.

Nejvýznamnější rané atlasy hub na českém území

České houby (1920) – Vydal mykolog Josef Velenovský, dále Atlas hub jedlých a nejedlých (1921) – První atlas s barevnými fotografiemi od Františka Smotlachy. Následovaly atlasy od Alberta Piláta a Otto  Ušáka, což byly oblíbené atlasy vydávané po roce 1930.

Za předchůdce lze však považovat tzv. Mattioliho herbář (bylinář). Vydaný postupně v celé Evropě 16. století. Autorem byl věhlasný italský renesanční lékař a botanik. Česky poprvé vydaný roku 1562, rozlišoval deset druhů jedlých hub. První místo patřilo smržům, pochoutce pro labužníky. Následovaly lanýže, hřiby (které bylo třeba oloupat), ryzce pečené na ohni a posypané solí nebo pepřem.

Dnes už nám další název „Pfifferling“ mnoho neříká, ale šlo o lišky jedlé. Šestým druhem byly zřejmě žampiony, jež rostly na pastvinách, zespodu tmavé, shora bílé. Sedmým kozáci. Osmé byly syrovinky, brunátné velké houby se sladkou mléčnou šťávou, které se jedly syrové. Devátý druh, houby dubové, dnes známé jako kotrče, byly velké, šedivé a připomínaly telecí okruží. Desátý druh, tajemně nazvaný „Rotling“, rostl v hájích a na vypálených místech kolem svátku sv. Jakuba – pravděpodobně šlo o čirůvky.

Michal Mikšík – rozhovory.

www.idnes.cz

Česká mykologická společnost.