Otto Rahn: Německý Indiana Jones, kterému byl v patách Himmler

Hitler a jeho poručíci byli posedlí odhalováním ztracených artefaktů, které by podpořily jejich bizarní rasové přesvědčení. Jejich fascinace starověkem je přivedla přímo k Otto Rahnovi, neznámému německému medievistovi s hlubokým zájmem o Svatý grál. A právě v šíleném světě nacistické pseudoakademie se Otto Rahn stal postupně celebritou, velmi vyhledávanou pro přednášky a projevy…

Mládí a studium

Otto Rahn se narodil v roce 1904 v Oldenwaldu, hornaté oblasti jihozápadního Německa plné středověké historie a legend. Od mladého věku ho fascinovaly příběhy germánských hrdinů, zejména epická báseň Parzival od Wolframa von Eschenbacha ze 13. století. Ta vypráví příběh artušovského hrdiny Percivala a jeho hledání Svatého grálu.

Jako chlapec Rahn považoval tyto příběhy za pouhé pohádky. To vše se ale změnilo během studia filologie na univerzitě v Giessenu. Tam se dozvěděl o činech německého archeologa Heinricha Schliemanna, který o 60 let dříve sledoval stopy Homérovy Iliay a našel ruiny starověké Tróje, dříve považované za mýtus. Dále se dozvídá informace o tzv. o katarech, náboženské sektě, která vznikla v jižní Francii během 13. století a následně byla katolickou církví vyhlazena v tzv. Albigenské křížové výpravě.

Tato dvě odhalení měla na mladého Rahna hluboký vliv. Díky důkladnému studiu Eschenbachova díla a velmi selektivnímu uvažování dospěl k závěru, že kataři byli skutečnými strážci Grálu. Stejně jako jeho hrdina Schliemann využil fakta skrytá za touto fikcí k nalezení nejposvátnější křesťanské relikvie.

Jeho bádání a výzkumy

V roce 1931 Rahn cestoval do Montséguru v Pyrenejích, aby prozkoumal ruiny jedné z posledních katarských pevností a jedné z nejbrutálnějších událostí Albigenské křížové výpravy. Roku 1244 byl hrad po dlouhém dobyla katolická vojska a 200 nekajícně žijících katarů bylo společně zaživa upáleno na místě, které je připomínáno jako „Pole upálených“. Místní legenda však praví, že se čtyřem katarským rytířům podařilo slézt z hradních zdí a uniknout s řadou pokladů, včetně Grálu.

Rahn na místě našel několik skrytých tunelů a komnat, ale nic víc. Na základě svých prvních objevů vydal v roce 1933 svou první knihu s názvem Křížová výprava proti Grálu. V té popsal své výzkumy a rozvedl své teorie. Kniha se sice špatně prodávala, ale Rahnovi získala nepravděpodobného obdivovatele a mocného mecenáše: Heinricha Himmlera.

Himmler, šéf nechvalně známých nacistických jednotek Schutzstaffel neboli SS, měl dobře zdokumentovanou posedlost mýty, mysticismem a okultismem. Fascinovala ho také legenda o Grálu a věnoval značné prostředky na jeho nalezení. Na hradě Wewelsburg, své citadele ve středním Německu, dokonce postavil specializovanou „Místnost Grálu“, v níž chtěl relikvii uložit. Dále také „Generální sál“ lemovaný 12 sloupy, které měly odkazovat na rytíře Kulatého stolu.

Himmlerův zájem

Himmler si brzy předvolal Rahna na soukromou schůzku, během níž vyjádřil svůj obdiv k autorově práci a nabídl financování jeho budoucího výzkumu. To však mělo podmínku, že do roku 1937 vydá další knihu a do roku 1939 třetí. Dokonce Rahnovi zařídil soukromou kancelář a osobního tajemníka. Rahn nabídku přijal, i když mu bylo jasné, že uzavírá dohodu s ďáblem a že jeho život už nikdy nebude stejný. Velice brzy si Rahn všiml, že on i jeho nejbližší jsou již  pod dohledem. „Co jsem měl dělat, odmítnout ho?“ svěřil se později příteli.

Kromě pokračování ve výzkumu katarů a Grálu přidělil Himmler Rahnovi další úkoly. Například výzkum genealogie rodiny Himmlerů a cestu na Island v rámci expedice SS za studiem severských ság. Během té druhé byl Rahn údajně tak znuděný, depresivní a pustou krajinou tak zdrcený, že hlasitě zvolal: „Chci vidět stromy!“ Navzdory nedostatku nadšení se zdálo, že Rahn plnil své povinnosti poměrně dobře, protože v roce 1936 ho Himmler formálně uvedl do SS. Následujícího roku vydal Rahn svou další knihu, Luciferův dvůr, v níž představil svou teorii, že legendární „Princ temnoty“ byl ve skutečnosti pozitivní duchovní postavou, kterou křesťanství zneužilo a zkreslilo.

Ani tato kniha nenašla široké publikum, ale v šíleném světě nacistické pseudoakademie se Rahn stal celebritou, velmi vyhledávanou pro přednášky a projevy. Himmler, jehož názor byl jediný, na kterém skutečně záleželo, byl knihou nadšený. Objednal si hned 100 výtisků vytištěných na luxusním pergamenu. Dokonce Hitlerovi k narozeninám daroval výtisk vázaný v nejjemnější vepřovici.

Pochyby a probuzení 

Bohužel pro Rahna se právě na vrcholu profesního úspěchu začal jeho osobní život hroutit s hroznými následky. Rahn, vzrůstem křehký, citlivý knihomol, se nikdy zcela “nehodil” mezi hrubé, býčí krky tyranů SS. Byl také velkým pijákem, otevřeně liberálním ve svých politických názorech a homosexuálem. V dopise příteli, který napsal krátce před vstupem do Himmlerových služeb, smutně poznamenal: „Přijde mi, že zem, kterou jsem miloval mi není přána, mám zde i nadále zůstávat?“

V knize Otto Rahn a Hledání Svatého grálu autor Nigel Graddon tvrdí, že Rahn nikdy nechoval žádné sympatie k nacistům a vnímal je pouze jako zdroj financování výzkumu a finanční podpory. Když si ho všiml právě Himmler v uniformě SS, s ceremoniální dýkou a náramkem se svastikou, Rahn údajně jen pokrčil rameny a povzdechl si: „Člověk musí jíst.“

Himmler věděl všechno o Rahnově osobním životě a byl ochoten vše přehlížet, pokud bude pokračovat v publikování knih a výzkumu. Když krátce před vydáním Luciferova dvora vyšla najevo jeho homosexuální schůzka, Himmler mu zakázal pít a donutil ho k několikaměsíční odvykací terapii pod dohledem SS. Himmler mu nakonec vše odpustil.

Pokusy vymanit se

V roce 1938 se však Rahn snažil svým povinnostem vyhýbat. Začal trávit stále více času mimo Německo v politicky pochybné společnosti a dokonce se údajně dělil se svými známými o důvěrné informace z SS. Ještě horší bylo, že nacistům stále neposkytl důkaz o svém vlastním „árijském“ původu, což vyvolalo zvěsti o jeho židovském původu.

Když vyšla najevo Rahnova druhá milostná aféra, tentokrát s vysoce postaveným členem Luftwaffe. Rozzuřený Himmler nařídil Rahnovi, aby vykonával strážní službu v koncentračním táboře Buchenwald. To, co tam viděl, ho zděsilo a jeho již tak křehký duševní stav se začal rapidně zhoršovat. V únoru 1939 rezignoval z SS. V následujících týdnech Rahnovi přátelé hlásili, že trpí extrémním nervovým rozrušením a je na pokraji duševního zhroucení. Uprchl na jih do města Söll v rakouských Alpách. Tam se někdy v polovině března vydal po kamenité cestě do hor a o několik týdnů později byl nalezen zmrzlý k smrti.

Co se s Rahnem přesně stalo, nebylo nikdy plně objasněno. Mnozí spekulují, že po odchodu z SS z něj jeho sexuální orientace a politické názory udělaly muže, ve středu pozornosti SS. Místo, aby čelil hrůzám koncentračních táborů, kterých byl svědkem na vlastní oči, vzal si život. Zastánci této teorie poznamenávají, že k jeho smrti došlo blízko výročí pádu Montséguru. Předpokládají, že spáchal tzv. „Enduru“, katarskou formu rituální sebevraždy chladem a hladem. Byl by to příhodný, i když tragický konec pro muže, který zasvětil tolik svého života záhadné sektě.

Spekulace o smrti

Jiní však tvrdí, že zmrzlé mrtvé tělo nalezené v horách nebylo Rahnovo. Měl to být někdo jiný, který měl být zaměněn za Rahna. Některé prameny poznamenávají, že ačkoli nalezené tělo bylo pohřbeno v rodinném hrobě Rahnů v Darmstadtu, nebyl nikdy předložen žádný oficiální úmrtní list. Po léta se šířily zvěsti, že přijal novou identitu a byl ukryt přáteli v jednom z mystických a ezoterických kruhů, ve kterých se, jak bylo známo, pohyboval. Jiní nadále tvrdí, že Otto Rahn a Rudolf Rahnen, podobně vypadající německý velvyslanec v Itálii, který zemřel v roce 1975, byli ve skutečnosti tatáž osoba.

Tyto zvěsti živí i to, do jaké míry Himmler Rahna posmrtně rehabilitoval a zakryl všechny jeho prohřešky. Nekrolog v novinách SS Das Schwarzes Korps připsal jeho smrt “náhlé sněhové bouři” a popsal ho jako „přínosného člena SS a tvůrce úžasných historických a vědeckých děl“. Himmler uchovával Rahnova díla v tisku až do konce války, kdy byl papír v Německu stále vzácnější. Podle zápisu v Himmlerově deníku byl v roce 1944 záhadně a anonymně splacen velký peněžní dluh, který měl Rahn vůči Himmlerovi. Kdo ho tedy zaplatil? Rahn měl být v té době přeci již mrtvý.

Rahnovo hledání Svatého grálu sice nezahrnovalo jeho nalezení a nadpřirozená setkání, ale nebylo o nic méně bizarní. Skutečná či sehraná smrt, možný nový život mimo Německo, jsou stále zahaleny spekulacemi.

Zdroje: 

GRADDEN, N. Otto Rahn a hledání Svatého grálu. 

CHRISTOPHERSON, J. Crusade Against the Grail: The Struggle between the Cathars, the Templars, and the Church of Rome.

www.bbc.com, www. telegraph.com,