Joseph Anthony Stiborik: Čechoameričan na palubě jaderného bombardéru Enola Gay

Mohl to být jen další příběh obyčejné rodiny českých emigrantů ve Spojených státech. Série okolností však vedla Čechoameričana Josepha Stiborika k tomu, aby se nesmazatelně zapsal do historie jako člen posádky letadla Enola Gay, které před 80 lety, 6. srpna 1945, shodilo atomovou bombu na japonské město Hirošimu.

Čeští emigranti

Původ rodiny Josepha Stiborika byl přesvědčivě prokázán teprve před pár lety – zpočátku se věřilo, že je potomkem imigrantů ze Žďáru nad Sázavou. Ve skutečnosti se jeho otec Antonín Stibořík narodil v Blažicích na Zlínsku a jeho matka Cecílie, rozená Capáková, pocházela z Lotrinkovic, dnes součásti Frýdku-Místku. Antonín Stiborík emigroval do Spojených států před první světovou válkou, ve věku dvaceti let. V roce 1907 se usadil v Oklahomě a později se přestěhoval do Texasu. Joseph Anthony Stiborik se narodil ve městě Hallettsville, na půli cesty mezi Houstonem a San Antoniem, 21. prosince 1914. Svým přátelům a rodině byl známý jednoduše jako Joe.

Vyrůstal se třemi sestrami. Jeho bratr Frank zemřel, když mu byl pouhý rok, a jeho matka Cecílie zemřela krátce po porodu své nejmladší dcery v listopadu 1920. Do té doby se rodina přestěhovala do Tayloru, města s velkou českou komunitou. Stiborikovi byli mezi svými krajany velmi aktivní. Otec Antonín pracoval pro česky psané noviny Texaský rolník a později pro další českoamerický časopis Našinec.

Rodina se velmi těžko vyrovnávala s předválečným vývojem v Československu, kde stále měli příbuzné. Země čelila rostoucí hrozbě a později přímé okupaci nacistickým Německem. Joseph Stiborik narukoval do americké armády v říjnu 1940, více než rok před oficiálním vstupem Spojených států do druhé světové války. V té době žil v Oklahomě, absolvoval Texas A&M University a již měl vlastní rodinu. Byl ženatý s Helenou Cocekovou, českou emigrantkou.

Sen být pilotem

Joe Stiborik snil o tom, že se stane pilotem americké armády. Jeho ambici však nepřály zdravotní důvody – byl barvoslepý. Přestože se snažil ze všech sil, včetně konzumace velkého množství mrkve, opakovaně selhával v testech zraku, jak vzpomínala jeho dcera. Zkusil také štěstí v kadetské škole pro piloty kluzáků, ale ta byla uzavřena, takže musel znovu hledat jiné cesty.

Nakonec absolvoval jinou formu leteckého výcviku, která nezávisela na schopnosti rozlišovat barvy, a zapsal se do radarové školy na Floridě. Během svého působení se tam shodou okolností setkal s plukovníkem amerického letectva Paulem Tibbetsem, který již absolvoval čtyřicet bombardovacích misí v Evropě a severní Africe.

Tibbets se nyní podílel na vývoji nové generace bombardérů – Boeingu B-29 Superfortress. Později byl jmenován velitelem nově vytvořené 509. kompozitní skupiny, která měla za úkol přepravovat a shazovat jaderné zbraně. Tato jednotka byla součástí přísně tajného projektu Manhattan, gigantického vědeckého a vojenského podniku, do kterého USA investovaly více než dvě miliardy dolarů a zaměstnávaly přes 130 000 lidí. Výsledkem tohoto úsilí byla konstrukce první atomové bomby v historii.

Výcvik

Od prosince 1944 bylo do 509. skupiny vybráno přibližně 1 800 osob, které tvořily 15 posádek speciálně upravených bombardérů B-29 s kódovým označením Silverplate. Stiborika přidělili k jedné z posádek jako operátor radaru. Jeho úkolem bylo navigovat bombardér k cíli a sledovat nepřátelská letadla.

Stiborik byl jedním z nejstarších členů jednotky – dokonce o rok starší než Tibbets, velitel jeho posádky. Dnes žije pouze jeden známý člen 509. kompozitní skupiny, technik Norris Jernigan, který minulý měsíc oslavil své 100. narozeniny. V osobní korespondenci vzpomínal na Josepha Stiborika jako na tichého, introvertního muže, ale také laskavého a velice spolehlivého.

V srpnu 1945 válka v Evropě skončila. Československo bylo po dlouhých šesti letech konečně osvobozeno od nacistické okupace. Mezitím se v Pacifiku Japonské impérium stále neochvějně bránilo masivní spojenecké přesile. Američané, poučení z těžkých ztrát v krvavých bitvách o ostrovy Iwodžima a Okinawa, se rozhodli použít svou nově vyvinutou jadernou zbraň. Podle vojenských odhadů by invaze na hlavní japonské ostrovy vedla ke ztrátám Spojenců až do milionu lidí.

Příprava na útok

Členové 509. skupiny se přesunuli na ostrov Tinian na Mariánských ostrovech – leteckou základnu, která sloužila jako odrazový můstek pro strategické bombardování Japonska. Dne 5. srpna 1945 se konala závěrečná instruktáž, během níž byla dvanáctičlenná posádka částečně seznámena se svými úkoly. Nadřízení jim nastínili technické detaily, ale podle některých zdrojů dostali pouze vágní informace o „velmi ničivé bombě“.

Podle svých pamětí se Stiborik toho večera zúčastnil katolické mše a na cestu si sbalil talisman pro štěstí – lyžařskou čepici, kterou si přivezl z dovolené v Salt Lake City. V půl třetí ráno 6. srpna 1945 vzlétl z letiště na ostrově Tinian bombardér B-29 Superfortress, pojmenovaný Enola Gay po Tibbetsově matce.

Cílem mise bylo japonské město Hirošima – klíčové průmyslové a vojenské centrum. V polovině letu Tibbets předal členům posádky kapsle s kyanidem pro případ, že by mise selhala, a odhalil jim podrobnosti operace – atomovou bombu Little Boy. Ve tři čtvrtě na devět ráno bomba explodovala nad Hirošimou.

Důsledky mluví samy za sebe – desítky tisíc mrtvých, zničené celé město a trvalé zdravotní následky pro přeživší. V epicentru exploze přežila pouze jedna velká budova – průmyslový palác navržený českým architektem Janem Letzelem, nyní známý jako A-Bomb Dome, součást Památníku míru. Druhý pilot lodi Enola Gay, Robert Lewis, později vzpomínal, že když viděl záblesk a následnou zkázu, první myšlenka, která ho napadla, byla: „Bože můj, co jsme to udělali?“

Po válce

Po válce se Joseph Stiborik vrátil ke své rodině do Texasu, kde žil v naprostém ústraní a o svých válečných zážitcích prakticky nikdy nemluvil. Jedinou výjimkou byl rok 1956, kdy poskytl rozhovor místním novinám. Zde vzpomínal: „Když jsme shodili bombu, pilot prudce stáhl letadlo, abychom se od místa mohli co nejrychleji dostat pryč. Byli jsme asi devět mil daleko, když explodovala. Ucítili jsme dva silné otřesy. Nejdřív jsem si myslel, že je to protiletadlová palba, ale byly to nárazové vlny z exploze,“ řekl.

Josef Stiborik byl demobilizován v listopadu 1945. O svých zážitcích nadále mlčel, neúčastnil se setkání posádky, ale s některými jejími členy zůstal v kontaktu. Jedinou hmatatelnou připomínkou jeho role v historii byl zarámovaný obraz bombardéru Enola Gay visící v jeho kanceláři. Stiborik zemřel na infarkt 30. června 1984 ve svém domě v Rockdale v Texasu. Bylo mu 69 let. Jeho děti však věděly, že on sám se za hrdinu nikdy nepovažoval. Doma o tom nechtěl moc mluvit, ale následně použití jaderné bomby odsoudil.

Jeho dvě sestry, Marie a Cecílie, také sloužily v americké armádě, stejně jako další příbuzní. Stiborikův švagr, Čechoameričan Arnold Cocek, také sloužil v letectvu. Jako palubní inženýr na bombardéru B-24D patřícím k 528. bombardovací peruti 380. bombardovací skupiny se účastnil operačních letů nad Novou Guineou. Avšak 21. listopadu 1943 jeho letadlo sestřelili a on se svojí posádkou zahynul.

Zdroje:

NEKVASIL, J. Osudy válečných letců za 2. světové války.

KLŮC, J. Čech na palubě Enola Gay.

www.army-history.com