Argentina: Po 2. světové válce země zaslíbená nacistům a válečným kolaborantům

Po druhé světové válce hledali uprchlí nacističní pohlaváři a váleční kolaboranti z Francie, Chorvatska, Belgie a dalších částí Evropy úkryt. Nejlépe co nejdál od Norimberského procesu. Argentina jich tisíce přivítala. Režim Juana Dominga Peróna posílal do Evropy agenty, kteří jim usnadňovali cestu, poskytovali cestovní doklady a v mnoha případech hradili výdaje. Proč byl ze strany Argentiny takovýto přístup?

Důvody 

Během druhé světové války Argentina jasně upřednostňovala země tzv. Osy (Německo, Itálie, Japonsko) kvůli úzkým kulturním vazbám s Německem, Španělskem a Itálií. To není až tak překvapivé, protože většina Argentinců byla španělského, italského, francouzského, ale i německého původu (asi 8 % obyvatel).

Nacistické Německo tyto sympatie pěstovalo a po válce slibovalo důležité obchodní ústupky. Argentina byla plná nacistických špionů a argentinští důstojníci a diplomaté zastávali v Evropě Osy důležité pozice. Perónova vláda byla velkým fanouškem fašistických ozdob nacistického Německa: elegantních uniforem, přehlídek, shromáždění, ale také antisemitismu.

Mnoho vlivných Argentinců, včetně bohatých podnikatelů a členů vlády, otevřeně podporovalo Osu. Nikdo však víc než samotný Perón, který na konci 30. let sloužil jako vojenský atašé v italské armádě Benita Mussoliniho. Ačkoli Argentina nakonec “vyhlásila” válku mocnostem Osy (měsíc před koncem války), byl to částečně trik, jak dostat argentinské agenty na místo, aby pomohli poraženým nacistům uprchnout po válce.

Spojení s ostatní Evropou

Není to tak, že by druhá světová válka jednoho dne v roce 1945 skončila a všichni si najednou uvědomili, jak hrozní nacisté byli. I po porážce Německa existovalo v Evropě mnoho mocných mužů, kteří podporovali nacistickou věc a pokračovali v tom.

Španělsku stále vládl fašista Franco, které bylo de facto členem Osy. Mnoho nacistů by tam našlo bezpečné, i když dočasné, útočiště. Švýcarsko zůstalo během války neutrální, ale mnoho představitelů země otevřeně vyjádřilo svou podporu Německu. Tito muži si po válce udrželi své pozice a byli v pozici, kdy mohli pomoci. Švýcarští bankéři z chamtivosti nebo soucitu pomáhali bývalým nacistům s přesunem a praním peněz.

Finanční pobídka

Existovala finanční pobídka pro nacisty, aby jeli do Argentiny, a pro Argentinu, aby tyto muže přijala. Bohatí Němci a argentinští obchodníci německého původu byli ochotni zaplatit cestu prchajícím nacistům. Nacističtí vůdci vyplenili majetky nespočet milionů Židů, které zavraždili, a část těchto peněz je doprovázela do Argentiny. Někteří z předvídatelnějších nacistických důstojníků a kolaborantů si uvědomovali, jaký bude budoucí vývoj Německa. Již v roce 1943 začali ukrývat zlato, peníze, cennosti, obrazy a další věci, často ve Švýcarsku.

Například Ante Pavelić (chorvatský politik, který v roce 1929 založil a vedl fašistickou ultranacionalistickou organizaci známou jako Ustaše a byl diktátorem Nezávislého státu Chorvatsko. Fašistického loutkového státu vybudovaného z částí okupované Jugoslávie úřady nacistického Německa a fašistické Itálie v letech 1941 až 1945) a jeho skupina blízkých poradců vlastnili několik truhel plných zlata, šperků a vzácných uměleckých předmětů, které ukradli svým židovským a srbským obětem. To jim značně usnadnilo cestu do Argentiny.

Role nacistů v Perónově „třetí cestě“

V roce 1945, kdy Spojenci likvidovali poslední zbytky Osy, bylo jasné, že další velký konflikt nastane mezi kapitalistickými spojenými státy USA a komunistickým SSSR. V tomto nadcházejícím „nevyhnutelném“ konfliktu by třetí strany, jako je Argentina, mohly zvrátit rovnováhu na jednu či druhou stranu. Perón si nepředstavoval nic menšího než Argentinu, která zaujme své místo jako klíčová diplomatická třetí strana a stane se supervelmocí a vůdcem nového světového řádu. To se však nestalo.

Po válce byly v Polsku, tehdejší Jugoslávii a dalších částech východní Evropy vytvořeny komunistické režimy. Nové státy požádaly o vydání mnoha válečných zločinců ze spojeneckých věznic. Hrstka z nich, jako například ustašovský generál Vladimir Kren, byla nakonec poslána zpět, souzena a popravena. Více se jich však dostalo do Argentiny.

Lov „aregentinských“ nacistů

Tito nacisté nakonec měli na Argentinu jen malý trvalý dopad. Argentina nebyla jediným místem v Jižní Americe, které přijímalo nacisty a kolaboranty, protože mnoho z nich si nakonec našlo cestu do Brazílie, Chile, Paraguaye a dalších částí kontinentu. Mnoho nacistů se po pádu Perónovy vlády v roce 1955 rozprchlo v obavě, že by je nová administrativa, nepřátelská vůči Perónovi a veškeré jeho politice, mohla poslat zpět do Evropy.

Většina nacistů, kteří odešli do Argentiny, prožila svůj život tiše. Nechtěli na sebe upozorňovat, být “viditelní”. To platilo zejména po roce 1960, kdy byl Adolf Eichmann, architekt programu židovské genocidy, unesen na ulici v Buenos Aires týmem agentů Mossadu a odvezen do Izraele. Tam byl souzen a popraven. Dále například nechvalně známý doktor Mengele se utopil v Brazílii v roce 1979 za nejasných okolností.

Nacisté na obtíž

Postupem času se přítomnost tolika zločinců z druhé světové války stala pro Argentinu poněkud nežádoucí. Hlavně z důvodů světové reputace. V 90. letech 20. století většina těchto stárnoucích zločinců žila již otevřeně pod svými vlastními jmény. Hrstka z nich byla nakonec vypátrána a poslána zpět do Evropy. Například Josef Schwammberger (sadistický velitel nacistických pracovních táborů) a Franz Stangl (velitel nacistických vyhlazovacích táborů) a jiní. Následně je domácí soudy soudily a odsoudily.

Pokud jde o zbytek argentinských nacistů, většina se asimilovala do početné argentinské německé komunity. Nikdy o své nacistické minulosti nemluvili. Některým se pod změnou identity i obličeje podařilo býti úspěšnými. Například Herbert Kuhlmann, bývalý velitel Hitlerjugend, který se stal prominentním podnikatelem.

Zdroje:

BUSCOMB, N. Hunting Eichmann.

GONI, U. The Nazis in Peron´s Argentina.