Alberto Vojtěch Frič aneb Cesty českého botanika (ne)jen za kaktusy

Albert(o) Vojtěch Frič (1882 – 1944) byl český botanik, etnolog a cestovatel, který si na počátku 20. století získal slávu v Čechách, Evropě a částech Jižní Ameriky. Jeho první láskou od dětství byla botanika, ale brzy po prvních cestách do Jižní Ameriky se jeho profesionální zaměření přesunulo od rostlin k životu domorodých obyvatel. Během svých výletů se spřátelil s indiány kmene Chamacoco v Paraguayi a při své třetí návštěvě, když se dozvěděl, že kmen je decimován neznámou nemocí, přivedl jednoho z nich, Cherwuishe (syna kmenového vůdce), do Prahy na léčbu.

Jejich přátelství bylo neobvyklé a jak Frič brzy zjistil, nebylo jednoduché. Ačkoli se Jihoameričan dostatečně brzy vyléčil, byl za něj také zodpovědný. Psal se rok 1908 a ti dva spolu strávili rok, než se indián kmene Chamacoco vrátil domů.

Počátky Fričových zájmů

Než se ale dostaneme k tomuto příběhu, nejprve něco o Fričově dřívějším životě. Yvonna Fričová, manželka etnologova vnuka, je odbornicí na jeho kariéru, jeho rozsáhlé publikace a osobní deník. Některé byly ve 40. letech 20. století publikovány jako novinová série. Sama v 90. letech vydala v České republice několik knih Fričových spisů. Jeho první cesta do Jižní Ameriky se uskutečnila v roce 1901.

Už jako chlapec byl Frič fascinován kaktusy – v době, kdy nebyly předmětem velkého studia. Jak dospíval, jeho ambicí bylo sbírat a třídit různé druhy – a to byla motivace pro jeho první cestu do Brazílie ve věku pouhých 18 let. V blízkosti místa, kam se vydal, nenašel mnoho rostlin, ale dozvěděl se, že v oblasti žijí domorodé kmeny. Postupně se jeho zájem přesunul k etnografii. Zpočátku viděl jen známky osídlení, ne lidi. Jen kouř stoupající nad korunami stromů, luk a šípy ponechané bez dozoru. Takové epizody uchvátily jeho představivost.

Zažil také vlastní dobrodružství, která ukázala, že je z docela drsné nátury: nebojácný, ale rozhodný navzdory své relativní nezkušenosti a mládí. V divočině se setkal s jaguárem, kterého zabil pouze nožem, ale sám málem nepřežil. Nebylo to jeho jediné setkání se smrtí: jednou, když přecházel řeku, ho napadl krokodýl, kterého zabil také nožem. Za to si mezi Chamacoky vysloužil velkou úctu, která mu dala přezdívku “Bílý krokodýl”.

Volání divočiny

Po návratu do Prahy byl začínající etnolog neklidný a brzy zatoužil po klimatu, atmosféře a pomalu tekoucí řekách Jižní Ameriky. Jeho druhá cesta se konala v roce 1906, během níž nejprve navštívil pueblo Gran Chaco a strávil dlouhé měsíce s indiány Chamacoco. Vytvořil si porozumění pro jejich způsob života, který byl holistický a moderní. Spřátelil se s různými kmeny a mnoha různými jednotlivci. Měl velkou empatii k jejich způsobu života a myšlení, které bylo pro Evropany často nepochopitelné. Do značné míry to negativně ovlivnilo jeho postavení v odborných kruzích v Evropě. Je důležité si uvědomit, že to byla doba, na začátku 20. století, kdy mnozí stále považovali domorodé obyvatelstvo za „divochy“.“

Alberto Vojtěch Frič se obával vpádu civilizace a jejího dopadu na tradiční způsob života místních obyvatel. Zároveň si uvědomoval, že je v pozici, kdy může pomoci. Když se dozvěděl, že kmen Chamacoco je decimován neznámou nemocí, rozhodl se jednat. Bylo to ke konci jeho třetí cesty do Jižní Ameriky v roce 1908. A tak se etnolog setkal s Cherwuishem Pioshadem. Cherwuish – syn náčelníka – se dobrovolně přihlásil, že s Fričem pojede do Asunciónu, aby jménem svého lidu navštívil lékaře.

Cílem bylo zjistit, zda se nenajde lék. Cestovali lodí, ale po příjezdu nenašli žádnou pomoc ani vyléčení. Jak týdny plynuly, stali se z nich dva velcí přátelé. Frič postupně stál před volbou a kuriózní shodou okolností udělal něco, co nikdy nezamýšlel. Rozhodl se vzít Cherwuishe s sebou do Evropy. Jihoameričan dostal přezdívku “Červíček”.

Indián v Praze

Během Cherwuishova pobytu v Praze jeden student biologie odhalil zdroj jeho nemoci. Kontaktoval Friče v naději, že prozkoumá tělesné vzorky, aby zjistil, zda v nich nejsou neznámí paraziti. Takový parazit byl skutečně odhalen a poté nebylo těžké vytvořit jednoduchý, ale silný lék, který by parazita dokázal odstranit. Poté vyrobili šarže léku, které Frič dovezl do Jižní Ameriky na pomoc Cherwuishovu kmenu.

Alberto Vojtěch Frič byl nadšený, že se řešení našlo, ale než se Cherwuish mohl vrátit domů, mělo to nějakou dobu trvat. Zároveň jihoamerický rodák žasl nad životem v moderním městě. Brzy se však ukázalo, že Červíček je v nevýhodě a vyžaduje vedení etnologa i v těch nejobyčejnějších každodenních záležitostech. Byl to naprostý kulturní šok, který vedl k mnoha nezapomenutelným událostem, některým komickým, některým méně. Frič popsal svá a jihoamerická dobrodružství ve svých spisech, které Yvonna Fričová editovala a vydala jako jeden svazek na začátku 90. let.

Pravděpodobně nejznámějším příběhem byla Červíčkova střetnutí s pražskou policií, které později zvěčnil v povídce Jaroslav Hašek (Indián a pražská policie). Sám Alberto Vojtěch Frič si později uvědomil, že podcenil riziko spojené s přizváním Cherwuishe do Evropy. Frič přivezl Cherwuishe zpět domů v roce 1909 a sám zůstal v Paraguayi až do roku 1912. V pozdějších letech se stal Červíček mezi Chamacoky velmi respektovanou osobností, znalým mnoha témat.

„Následky“ Fričových cest

I příběh Alberta Vojtěcha Friče měl fascinující zvrat. Čeští filmaři sledující jeho příběh se v roce 2000 s dozvěděli o starší ženě z kmene Chamacoco, která byla příbuzná českého etnologa. Byla to jeho nemanželská dcera, kterou počal s kmenovou domorodkyní.Yvonna Fričová a její manžel Pavel byli ohromeni, když se dozvěděli o její existenci a také o dalších asi 200 příbuzných v Paraguayi.

V roce 2000 se tedy Fričovi dozvěděli, že mají téměř stoletou “tetu” jménem Hermina. Nakonec ji a několik generací jejích potomků navštívili. Musela se narodit kolem roku 1905. Celý život se chtěla dozvědět více o svých evropských kořenech a nakonec se jí to podařilo. Bylo úžasné, že se v drsných místních podmínkách dožila takového věku. Místní říkali, že žila tak dlouho, aby se konečně mohla setkat se svou evropskou rodinou. Zemřela v roce 2009 ve věku 104 let.

Setkání rodiny podnítilo Yvonnu Fričovou a jejího manžela k založení charitativní organizace, jejímž cílem bylo získávat finanční prostředky a pomáhat kmeni Chamacoco v Paraguayi s projekty zaměřenými na existenční podporu. V tomto smyslu odkaz Alberta Vojtěcha Friče žije nečekaně dál a Yvonna Fričová říká, že se nyní dokonce pracuje na novém celovečerním scénáři o jeho pozoruhodném životě. Sám Frič zemřel v roce 1944. Bývalý dobrodruh – který jako mladý muž, ozbrojený pouze nožem, zabil jaguára a krokodýla – podlehl otravě krve roku 1944. Nešťastnou náhodou se škábnul o hřebík ve svém milovaném skleníku s kaktusy. Bylo mu 62 let.

Odkazy

Na svých cestách se převážně věnoval botanickým, etnologickým a geografickým výzkumům. O své práci psal novinové články, povídky i knihy, pořádal přednášky a výstavy. Je považován za průkopníka české cestopisné fotografie, ale také botaniky se zaměřením na kaktusy. Objevil nové druhy, které nesou jeho jméno dodnes.

Zdroje: 

CRKAL, K. Lovec kaktusů.

ŠIMKOVÁ-BROULOVÁ, K. Za vše může kaktus.

FRIČOVÁ, Y. Dobrodružství s kaktusy a více.