Ukřižování patřilo v našich dějinách k obávaným trestům

V historii se k trestu smrti sahalo častěji, než by bylo zdrávo. Jedním z takových trestů bylo i ukřižování, přičemž jeho průběh naháněl strach i těm nejtvrdším bojovníkům.

Ukřižování jako jedna z nejhorších smrtí

Z dnešního pohledu bereme jakýkoli trest smrti jako kruté a nelidské zacházení, v českém právním řádu je navíc takový trest výslovně zakázán. V minulosti tomu ale tak rozhodně nebylo a ukřižování v historii patřilo k jedněm z obávaných trestů.

Pro odsouzené šlo o hodně bolestivý akt, jenž nakonec skončil smrtí. Ta ale dlouho nepřicházela, člověk nezemřel totiž na zranění, ale spíše na udušení, ztrátu krve či postupné selhání orgánů. Smrt tak mohla přijít až za několik desítek hodin.

To se samozřejmě nelíbilo jak odsouzeným, tak i katům a dalším, kteří museli ukřižovaného hlídat. K tomu samozřejmě byli nuceni poslouchat jeho neustálé naříkání, jelikož bolest byla nesnesitelná. Ukřižování tak bylo neoblíbeným trestem i pro vykonavatele popravy.

Ukřižování bylo speciálním trestem

Vládci si tento typ popravy ponechávali pro speciální případy odsouzení. Takto se trestali třeba nebezpeční političtí aktivisté, bouřící se otroci nebo vojáci, jež pozbyli cti. Odhaduje se, že v římské říši bylo ukřižováno kolem 150 tisíc lidí.

Co je však zajímavé, tak obecný názor průběhu popravy se od skutečnosti poměrně liší. Hřeby do těla odsouzeného se totiž zatloukaly jen zřídkakdy, obvykle byl odsouzený „pouze“ svázán provazy. Když už se hřeby přeci jen do odsouzeného zatloukly, posléze se vytahovaly pro opětovné použití.

Jakmile provinilec zemřel, bylo jeho tělo ledabyle pohozeno. O řádném pohřbu si tak mohli pozůstalí nechat jen zdát.

Je tak jen dobře, že si tento typ trestu můžeme už jen připomínat třeba v hodinách dějepisu. Nemluvě o tom, že takto bývali odsouzeni i tací, kteří nic zlého neudělali. Pouze vyjádřili nesouhlas s vládní mocí. Což v minulosti ale bývalo vnímáno jako silný prohřešek.

Zdroje: 100+1 zajímavosti, Prima ZOOM, Dotyk