Za zdmi léčebny: Co se v české psychiatrii smí, co se děje a proč reforma uvízla na mrtvém bodě

Česká psychiatrie pořád v mnohém stojí na modelu z devatenáctého století. Lidi, kteří jsou nebezpeční sobě, okolí nebo prostě jen nezapadají, zavřít do léčebny za městem. Mezitím se sice začalo mluvit o reformě, ale když se člověk podívá blíž, starý základ zůstal.

Za zdmi léčebny: kurty, izolace a síťová lůžka

Psychiatrická léčebna je pro spoustu lidí něco mlhavého a nepříjemného. Jenže tady nejde o neurčitý pocit. V českých psychiatrických nemocnicích jsou pořád zákonně povolené kurty, izolační místnosti i síťová lůžka. Kovové klece sice ministerstvo zdravotnictví zakázalo, ale síťová lůžka ne. Pacient v nich zůstane zavřený v látkovém ohraničení, ze kterého se sám nedostane.

Na tohle Česko kritizují i zahraniční instituce. Evropský výbor pro zabránění mučení a nelidskému zacházení, známý jako CPT, při svých návštěvách opakovaně doporučoval používání síťových lůžek omezit. Dlouhodobě na to upozorňuje i ombudsman, a to už od dob Otakara Motejla.

Metodika ministerstva z roku 2018 říká, že omezovací prostředky mají být až poslední možnost. Použít se smějí jen tehdy, když pacient bezprostředně ohrožuje sebe nebo okolí, a jen po dobu, kdy to nebezpečí trvá. Kurtování má lékař znovu posoudit po třech hodinách, síťové lůžko po dvanácti.

Na psychiatrii jako na exkurzi

Pamatuju si školní exkurzi na psychiatrické oddělení. Bylo tam ticho. Takové to ticho, které člověk nevnímá jako klid, ale jako něco těžkého. Jeden pacient se ke mně otočil a začal mi sahat do vlasů, než ho odvedla sestra. Neodnesla jsem si z toho strach. Spíš smutek. Pocit, že tam lidé jen jsou, dny a týdny, a systém kolem nich běží po svém. Tehdy jsem netušila, co se tam vlastně smí a nesmí. Dnes je zjevné, že to často nemá úplně jasno ani sám systém.

Reforma, která se zastavila na půli cesty

Ministerstvo zdravotnictví schválilo strategii reformy psychiatrické péče na podzim 2013. Směr byl jasný: ubrat na velkých ústavech a posílit péči v běžném prostředí. Tedy tam, kde lidé opravdu žijí. Právě k tomu měla sloužit Centra duševního zdraví.

Do roku 2029 jich mělo být sto. Zároveň se počítalo s tím, že se změní i tok peněz a větší část půjde do komunitní péče místo do lůžek. Jenže realita je jinde. V roce 2024 fungovalo jen třicet center.

Psychiatr Jan Pfeiffer, který byl u začátků reformy, to shrnul dost přesně: „Ministerstvu se to velmi zdatně podařilo zabít.“ Podobně mluví i Marie Salomonová z Rady vlády pro duševní zdraví. Podle ní se dělají jen drobné úpravy starého systému a tomu se říká reforma.

Do toho tu máme 1,7 milionu lidí se středně těžkými nebo těžkými příznaky deprese a úzkosti. A když člověk hledá psychoterapii hrazenou pojišťovnou, často narazí. Čeká měsíce, nebo se nedostane vůbec.

Tady jsou čísla dost neúprosná. V Česku pracuje 797 psychologů, což vychází na 14,2 úvazku na sto tisíc obyvatel. Psychiatrů je víc, ale kapacitně nestíhají. Dostupná psychoterapie na pojišťovnu je pro velkou část lidí spíš teorie než reálná možnost. A přitom se ví dávno, že samotné léky bez terapie mají u deprese slabší výsledky.

Záchytka, odvykačka a uzavřené oddělení nejsou totéž

Tyhle pojmy lidé hází do jednoho pytle, ale každé z těch míst funguje jinak. Záchytná stanice je krátkodobé zařízení pro lidi pod vlivem alkoholu nebo jiných látek. Člověk tam bývá maximálně čtyřiadvacet hodin. Nejde o léčbu, ale o zvládnutí akutního stavu. I tady ombudsman opakovaně zjistil problémy s používáním omezovacích prostředků a se záznamy o nich.

Odvykačka, tedy oddělení závislostí, je něco jiného. Tam už probíhá detoxifikace a léčba závislosti. Hospitalizace trvá podle typu závislosti a konkrétního zařízení týdny. Pacient tam může být dobrovolně nebo na doporučení. Dostává léky na zvládnutí abstinenčních příznaků, chodí na skupinové i individuální terapie.

A pak je tu psychiatrická nemocnice nebo psychiatrické oddělení v širším smyslu. Tam se řeší akutní psychózy, těžké deprese, bipolární poruchy, hraniční stavy a další vážné potíže.

Pořád říkáme „blázinec“

To slovo v češtině pořád drží. Někdy jako vtip, jindy jako zkratka, často bez přemýšlení. Řekne se blázinec a může to znamenat psychiatrickou nemocnici, chaos v kanceláři i nacpanou tramvaj. Jenže právě tohle má dopad.

Jazyk není maličkost. Když někdo řekne „byl jsem v nemocnici“, zní to jinak než „byl jsem na psychiatrii“. A ten rozdíl není nevinný. Spousta lidí pomoc odkládá jen proto, že se bojí, co to o nich bude znamenat.

Podle dat Národního ústavu duševního zdraví trvá v Česku od prvních příznaků duševního onemocnění do první návštěvy odborníka v průměru skoro deset let. Deset let je moc na to, abychom to sváděli jen na nedostatek kapacit.

Léky umí pomoct, ale samy nestačí

Nejčastěji se používají antidepresiva, antipsychotika, anxiolytika a stabilizátory nálady. Antidepresiva ze skupiny SSRI se dnes považují za relativně bezpečná, ale nezaberou hned. Ale až po dvou až čtyřech týdnech. Antipsychotika mívají výraznější vedlejší účinky, takže je potřeba jejich užívání pečlivě hlídat.

Ani jedny z těchto léků ale nejsou „berlička“ nebo „závislost“, jak se o nich někdy mluví v běžných debatách. To je zjednodušení, které víc škodí, než pomáhá. Problém české psychiatrie není hlavně v tom, že by léčba sama o sobě byla špatná. Problém je, že se k ní velká část lidí dostane pozdě. Psychiatr je přehlcený, terapie není dostupná, centrum duševního zdraví v regionu chybí. A když člověk dostane jen léky bez další podpory, výsledky bývají slabší a návrat potíží častější. Právě z tohohle kruhu se česká psychiatrie snaží dostat už dvanáct let.

Závěr

Česká psychiatrie nemá problém v tom, že by jí chyběli schopní lékaři nebo že by nebylo jasné, co se má změnit. To už víme dlouho. Chybí hlavně kapacity, dostupná psychoterapie, důsledná kontrola omezovacích prostředků a vůle dotáhnout reformu do konce.

Mezitím tu zůstávají lidé, kteří pomoc potřebují dřív, než se jejich stav zlomí do akutní krize. A zůstává tu i jazyk, který z psychiatrie dělá něco cizího, ostudného a vzdáleného. I kvůli tomu se pomoc často odkládá o roky.