Nepřesná diagnóza z obrazovky: Jak TikTok přesvědčuje uživatele, že mají ADHD nebo autismus

Pustíte si jedno video o ADHD a algoritmus vám za hodinu servíruje dalších dvacet. Postupně začnete poznávat sami sebe v každém popisu — v té roztržitosti, přecitlivělosti, neschopnosti dokončit větu. A někde po cestě se ze zajímavého tématu stane přesvědčení. Výzkumy přitom potvrzují, že obsah, který to způsobuje, je z více než poloviny fakticky nepřesný.

Jak algoritmus vytváří přesvědčení

TikTok nefunguje jako encyklopedie — funguje jako zrcadlo. Čím více videí o ADHD sledujete, tím víc vám jich platforma podsouvá. Vzniká vzorec, ve kterém se stejné informace opakují a zesilují, dokud nepůsobí jako samozřejmá pravda. Obsah nefiltruje nikdo s odborným vzděláním, ale výhradně míra zapojení diváků — tedy to, kolik lidí napsalo do komentáře „tohle jsem úplně já“.

Výzkumníci z University of East Anglia v roce 2026 analyzovali přes pět tisíc příspěvků o duševním zdraví napříč sociálními sítěmi a zjistili, že TikTok má ze všech platforem nejvyšší podíl nepřesného obsahu. U videí o ADHD dosahovala míra dezinformací 52 %, u autismu 41 %. Videa od skutečných odborníků přitom obsahovala jen tři procenta nepřesností — jenže tvoří naprostý zlomek toho, co většina uživatelů vidí.

Co ta videa říkají špatně

ADHD i autismus jsou komplexní vývojové poruchy, jejichž diagnóza vyžaduje podrobnou anamnézu, testování a vyloučení jiných příčin. TikTok z toho dělá seznam čtyř nebo pěti rysů, které se vztahují prakticky na každého — zapomínání, přecitlivělost, pocit, že nezapadáte. Kanadská studie analyzovala sto nejsledovanějších videí s hashtagem #ADHD a zjistila, že méně než polovina tvrzení odpovídala diagnostickým kritériím, podle nichž psychiatři skutečně pracují.

Proč tomu lidé věří

Není to naivita. Je to pochopitelná reakce na nedostupnou péči. V Česku se čeká na dětského psychiatra okolo pěti až šesti měsíců, kliničtí psychologové mají čekací doby až tři čtvrtě roku. Člověk, který se cítí špatně a neví proč, hledá vysvětlení — a TikTok mu ho nabídne rychle, zadarmo a s pocitem komunity. Navíc platí, že čím více podobného obsahu sledujete, tím přesvědčivěji na vás působí. Psychologové tomu říkají efekt iluzorní pravdy: opakování samo o sobě přesvědčuje.

Mám kamarádku, která to zná ze zkušenosti. Přijde na návštěvu a řekne, že sledovala videa a asi má tohle. Za měsíc se vrátí s dalším. Neodsuzuji ji — rozumím, proč to dělá. Ale vím taky, že žádná z těch „diagnóz“ nevznikla jinak než posunem prstu po obrazovce.

Co to dělá těm, kteří diagnózu opravdu mají

Lidé s formálně diagnostikovaným ADHD nebo autismem stále častěji slyší od okolí větu „to má přece teď každý z TikToku.“ Diagnostika, která jim trvala roky, se tím v očích ostatních zlevňuje. Zároveň přibývá pacientů, kteří přicházejí na vyšetření s pevnou diagnózou z internetu a obtížně přijímají, že realita může být jiná nebo složitější — lékaři tak tráví část konzultace vysvětlováním, místo aby řešili skutečný problém.

Jak poznat, čemu věřit

Dobré video vám nenabídne jistotu, ale otázky. Řekne vám, abyste promluvili s odborníkem — ne že vám potvrdí, co jste si mysleli předem. Pokud tvůrce nemá klinické vzdělání a mluví v absolutech — „jestli děláš tohle, máš ADHD“ — je to jasný signál. Poznání sebe sama ve videích je přirozené. Diagnózu vám ale může dát jen člověk, který k tomu má nástroje.

TikTok v tématu duševního zdraví reálný přínos má. Lidé, kteří by se za psychiatrem jinak nevypravili, díky videím zjistí, že jejich obtíže mají název. Stigma se snižuje. Problém nastává tam, kde osobní příběh nahradí klinický pohled — a algoritmus aktivně pracuje na tom, aby se to stalo co nejdříve.

Zdroje: University of East Anglia, ČT24, Redakce, University of East Anglia