Máme tady další článek ze série zvané „České vynálezy, které změnily svět“, přičemž nyní se podíváme na bleskosvod. Ten už před dávnými 269 lety vynalezl Prokop Diviš, jenž svým vynálezem změnil svět.

Je to už 269 let, co český vynálezce Prokop Diviš zanechal svůj trvalý otisk v historii lidstva vynálezem prvního uzemněného bleskosvodu na světě. Diviš, fascinovaný elektřinou a vědeckými experimenty, postavil tuto revoluční konstrukci, která měla vyrovnávat napětí mezi nebem a zemí a odvracet bleskové výboje.

Jeho inovativní přístup k ochraně před blesky byl ale v té době vskutku málo pochopen. Lidé věřili, že Divišův vynález mohl ovlivňovat počasí. Běžnou představou té doby bylo, že bleskosvod může například způsobit sucho.

Navzdory nedůvěře veřejnosti Diviš nepolevil a postavil další bleskosvod na věži místního kostela. Dnes se kopie tohoto bleskosvodu nacházejí vedle Divišova rodného domku a na budově Divišova divadla v Žamberku.

I když Divišův vynález byl průkopnický, jeho podoba pochopitelně od moderních hromosvodů lišila. Na rozdíl od dnešních zařízení, která blesky svádějí na bezpečné místo, Divišův stroj elektřinu stahoval do země.

Benjamin Franklin zase přišel se svým vlastním modelem bleskosvodu, který sváděl blesky na bezpečná místa a vzniku výbojů nebránil. Franklin však svůj bleskosvod postavil až šest let po Divišovi.

Současné hromosvody, inspirované těmito předchůdci, jsou povinné na veřejných budovách jako úřady, školy nebo nemocnice. Jejich pravidelná kontrola je nezbytná pro prevenci možných požárů způsobených právě blesky.

I přes jejich účinnost však hromosvody nejsou stoprocentní zárukou, že blesk vašemu majetku přece jen neublíží. Divišův pionýrský výtvor nicméně představoval první praktické využití vědeckých znalostí o elektřině.

Kromě bleskosvodu je však Diviš znám i jako tvůrce strunného hudebního nástroje zvaného „Denis d´or“, který byl poháněn elektřinou. Tento nástroj měl 790 kovových strun, tři klaviatury a trojí pedálový systém.

Zdroje: iRozhlas, Wikipedie

Kostkový cukr je běžným prvkem v mnoha domácnostech po celém světě. Co možná ale nevíte, je to, že za tuto sladkou inovaci vděčíme českým vědcům a podnikatelům. Kde vznikl první kostkový cukr a kdo jako prvním s nápadem na jeho výrobu přišel?

Do poloviny 19. století byl cukr distribuován převážně ve formě cukrových homolí. Nicméně, právě tyto homole byly tvrdé a velmi nepraktické. Kdo si potřeboval kousek odloupnout, často potřeboval nějaký nástroj, například kleště nebo kladivo.

Celý proces tak byl nepříjemně zdlouhavý a nepohodlný. Příběh o vynálezu kostkového cukru odstartoval tehdy, když se manželka ředitele dačického cukrovaru Juliana Radová snažila právě kousek z homole odštípnout.

Při této činnosti si údajně Juliana poranila prst. Následně tedy poradila svému manželovi, také nadšenému vynálezci, aby přišel na jednodušší způsob.

V roce 1841 tak vznikl Radův vynález – lis na kostky cukru. V roce 1843 se kostky cukru poprvé objevily na trhu. Zlisovaný cukr pak začal mít různé tvary, záleželo totiž na každém výrobci zvlášť. Objevily se tedy karetní znaky jako kříže, káry, srdce a piky.

Kostka cukru má obvykle hmotnost 3 až 6 g. V některých zemích, například v Rusku, je oblíbeným tvarem protáhlý hranol o hmotnosti asi 15 g. Tohle má totiž souvislost s tím, že čaj se v různých oblastech této země často pije přes kostku cukru vloženou mezi přední zuby.

Kostkový cukr jako vynález, který změnil svět…

Kostkový cukr se samozřejmě stále používá k slazení teplých nápojů ve střední a východní Evropě, zatímco v jiných částech světa je méně běžný.

Jakub Kryštof Rad si svůj vynález nechal patentovat v roce 1843. Rychle se stal úspěšným a jeho inovace byla brzy přijata i v jiných zemích. Prusko, Sasko, Bavorsko, Švýcarsko a Anglie zakoupily patent na výrobu kostek cukru. Radova vylepšená forma vynálezu se stala standardem pro rafinerie cukru po celém světě a trvá dodnes.

Kostkový cukr je tedy význačným příkladem toho, jak i zdánlivě jednoduché vynálezy mohou zásadně změnit způsob, jakým konzumujeme určité produkty. Díky Jakubu Kryštofovi Radovi a jeho manželce Julianě můžeme nyní snadno sladit naše oblíbené nápoje.

A i když cukr ve formě kostky byl poprvé představen před více než 150 lety, zůstává neodmyslitelnou součástí naší každodenní kuchyně. Kostkový cukr je skvělým příkladem toho, jak jednoduchý nápad může mít široký dopad a ovlivnit životy opravdu mnoha lidí po celém světě.

Zdroje: MPO.cz, Wikipedie

Zdá se vám, že ježek nepatří do českých vynálezů? A co když vám řekneme, že se jedná o protitankovou zábranu, tzv. českého ježka, čili rozsocháč? Rozsocháč je statická ocelová protitanková překážka, jež dokonce spatřila světlo světa v Čechách.

Věděli jste, že  myšlenka na výrobu tohoto opevnění přišla na mysl českému vynálezci majoru Františku Kašíkovi? Jak na to vůbec přišel?

František Kašík se narodil 26. března 1888 v Polné na Vysočině v blízkosti Havlíčkova Brodu (dříve Německý Brod). Povinnou vojenskou službu absolvoval v rakousko-uherské armádě a ocitl se přímo u dělostřeleckého pluku č. 3 na východní válečné frontě.

Jeho život vojáka se tak ubíral cestou, která mu byla předurčena. Měl bohaté válečné zkušenosti. Dosáhl hodnosti majora a tehdy mu byla dána důvěra, aby pomohl vybudovat rozsáhlý opevňovací systém, jež by bránil české území proti hitlerovskému Německu.

Začíná se rýsovat český vynález zkázy, jež skvěle fungoval proti nepříteli

Od roku 1935 vzniká postupně myšlenka, jak zajistit pevný obranný systém natolik, že legionář Kašík přináší návrh na několik ženijních opevňovacích systémů. Načež na vrchol se právě dostává rozsocháč, pevná ocelová protitanková překážka.

Jak vypadal rozsocháč?

Jednalo se o velmi účinnou překážku proti najíždějícím útočícím tankům. Byl dobrým pomocníkem i proti vyslané pěchotě, jelikož jednotlivé bloky byly pospojovány ostnatým drátem.

Představte i tři rovnoramenné úhelníky o rozměrech 140x140x13 milimetrů s délkou 1800 milimetrů, které byly spojeny do kříže. Tyto úhelníky byly pospojovány šrouby, nýty, případně sváry.

Šrouby a nýty byly upřednostňovány v případech snazší a tudíž rychlejší dopravy. Na konci bodlin, čili ramen byly přivařeny patky proti zaboření ježka do půdy. Celá konstrukce vážila téměř 200 kilogramů. Později se vyráběly rozsocháče o váze až 240 kilogramů.

Kde byly bodlinatí ježci používáni?

Český ježek neboli rozsocháč se začal používat od třicátých let dvacátého století. Během druhé světové války posloužil i v Normandii. Byl ovšem využíván na obou stranách fronty, pročež Kašík trpěl, když se rozsocháči ocitly i v rukách nacistů. Vynálezce Kašík zemřel v roce 1969, ale čeští ježci žijí dál a pomáhají například i na válkou zmítané Ukrajině.

Zdroje: iDnes, Wikipedie