Komentář: AI nebere práci, mění jen pravidla hry. Kdo je nepochopí, zůstane stát

Umělá inteligence ještě nedávno působila jako něco, o čem mluví hlavně vizionáři v rozhovorech a konferencích. Dnes ji máte doslova na pár kliknutí. Je v počítači učitelů, programátorů, copywriterů, novinářů, v nemocnicích i v běžných firmách. Někdo ji používá denně, někdo ji ještě ani nezkusil.

Mezitím ve vzduchu visí tichá otázka: co to udělá s námi, s prací, s penězi, s jistotou? Zjednodušit to na „AI je nebezpečná“ nebo „AI je zázrak“ je lákavé, ale trochu zbabělé. Pravda je někde mezi. Umělá inteligence bere jen tu část práce, která je mechanická, rutinní a pořád stejná. A zároveň nás nutí přemýšlet jinak o tom, za co jsme vlastně placeni.

Strach ze strojů tu byl vždycky, jen se změnilo jejich jméno

To, co se děje dnes s AI, není první kolo paniky. Když přišly tkalcovské stavy, lidé pálili stroje, protože se báli o práci. Nebo když přišly kalkulačky, báli se účetní. A pak počítače, bála se půlka kanceláří. Nakonec se ukázalo, že nezmizely celé profese, ale některé jejich části.

Rutinní činnosti se přesunuly na stroje a lidé, kteří se naučili s novou technologií žít, začali dělat zajímavější věci. U umělé inteligence je to podobné, jen ten skok působí větší, protože AI nepočítá jen čísla, ale tvoří texty, obrázky, kód, překlady a návrhy. Vypadá „chytrá“, a tak je logické, že se v některých lidech probouzí pocit ohrožení.

AI ve škole: děti se nebojí, učitelé váhají

Ve školách se umělá inteligence usadila rychleji, než by kdo čekal. Učitelé ji používají na přípravu pracovních listů, variant testů, pomáhá s vysvětlováním látky jinými slovy, někdy navrhne příklady nebo otázky. Neznamená to, že učitele nahrazuje. Znamená to, že učitel tráví méně času „přepisováním osnov“ a víc času tím, co mu nikdo nevezme – kontaktem se třídou, vedením, motivací, reakcí na konkrétní děti.

Empatie, humor, autorita, schopnost zvednout oči od sešitu a vidět, že někdo v lavici prostě dneska nedává, to žádná AI neumí. Mladší generace dětí často bere AI jako samozřejmou součást učení – prostě další nástroj. U části starších učitelů je víc obava, jestli „to není podvod“ nebo „zkratka“. Je to vlastně takový malý generační test: kdo se rozhodne zůstat v odporu, kdo si to potají zkusí a kdo si z AI udělá pomocníka, který mu večer ukrojí hodinu práce.

Když vám AI vleze do profese: text, překlad, psaní

Tady je to osobní. Kdysi jsem přemýšlela, že bych víc překládala. Je to krásná disciplína – přesná a zároveň tvůrčí. Jenže do doby, kdy bych měla nasbíranou praxi, vstoupil úplně jiný hráč. Překladače a nástroje, které dnes hluboce rozumí kontextu, skloňování, významovým odstínům. Překládat „ručně“ úplně všechno už dnes bez zkušeností nedává smysl. Stejný posun vidíme u psaní. AI umí vygenerovat článek, post, shrnutí, e-mail. Umí to rychle a na první pohled často docela slušně.

Jenže pořád nechápe realitu. Neví, jak mluví konkrétní značka, nepozná ironii, neodhadne citlivá témata, neumí rozlišit, kdy má být text ostrý a kdy jemný. Tam začíná práce člověka – v tónu, v rozhodnutí, co neříct, v konkrétní zkušenosti. Hodně firem už to pochopilo. Nehledají „copywritera, který neumí AI“. Hledají člověka, který píše, přemýšlí a k tomu umí AI zapojit, aby šetřila čas, ne mozek.

Programátoři a kód: umělá inteligence jako turbo, ne náhrada

V IT je situace možná nejdál. Programátoři používají AI nástroje na doplňování kódu, návrhy funkcí, opravy chyb nebo refaktoring. Senior v nich vidí turbo – rutinní části kódu nezaberou tolik času, zůstává víc prostoru na architekturu a hledání řešení. Junior v nich může mít učitele, který mu vysvětlí, proč je tenhle zápis lepší než jiný. Ale pořád platí, že AI neví, jaký systém má vzniknout, jaké má mít chování, jaká jsou rizika. To za ni musí rozhodnout člověk. Bez znalostí a zodpovědnosti je AI v kódu spíš líbivá hračka než spolehlivý kolega.

Zdravotnictví a umělá inteligence: druhé oko, ne poslední slovo

V medicíně už dnes umělá inteligence pomáhá hledat nádory na snímcích, odhalovat arytmie nebo upozorňovat na rizikové kombinace léků. U těchto úloh je často přesnější než člověk, protože se neunaví a zvládne projít tisíce obrázků nebo záznamů, které by lékař už jen z časových důvodů neprojel.

Jenže diagnóza není jen obrázek. Je to rozhovor, kontext, rodinná situace, strach, někdy i to, že pacientovi musíte říct nepříjemnou pravdu tak, aby se nezhroutil. Tam umělá inteligence končí. Pacienti chtějí člověka, ne algoritmus. AI je v tomhle oboru spíš druhé oko než poslední slovo.

Kdo se bojí nejvíc: AI a starší generace

Často slyším větu: „Na tohle už jsem starý, to ať se učí mladí.“ U umělé inteligence je to trochu past. Starší generace má spoustu zkušeností, kontaktů, životních příběhů, ale často se sama odsouvá stranou jen proto, že se jí nechce klikat na nové ikonky. Umělá inteligence přitom nemusí být složitá. Nechce po vás programování.

Chce, abyste jí dokázali říct, co potřebujete, a poznali, kdy se mýlí. Nic víc. Možná je to v něčem nespravedlivé – svět se zrychlil a místo aby se člověk ke konci kariéry vezl na vlně rutiny, musí se znovu učit. Ale realita je taková, že kdo se naučí AI i v padesáti nebo šedesáti aspoň trochu využít, ten si hodně uleví. A kdo to úplně vzdá, bude logicky v nevýhodě.

Je umělá inteligence nebezpečná?

Krátká odpověď: může být. Ale ne vždy tam, kde si to představujeme. Největší obavy směřují k tomu, že AI „nahradí lidi“. V praxi jsou reálnější jiná rizika – ochrana dat, manipulace informacemi, deepfaky, generování věrohodných, ale nepravdivých textů a obrazů, které pak ovlivňují veřejné mínění. Nebezpečná je tam, kde se používá bez kontroly a bez pravidel, nebo tam, kde se tváří jako autorita, ale nikdo neví, na čem stojí její odpovědi. V tomhle směru je na místě opatrnost, regulace i obyčejný kritický rozum.

Budoucí trh práce: nezmizí profese, mizí jen staré dovednosti

Možná nejdůležitější věta celého tématu zní: člověk nepřijde o práci proto, že existuje AI. Přijde o práci proto, že ji bude umět dělat někdo jiný, rychleji a lépe díky AI. Firmy už netestují jen odborné znalosti, ale i digitální gramotnost. Neptají se, jestli umíte všechno sami.

Zajímá je, jestli umíte využít nástroje tak, aby byl výsledek dobrý, včas a za rozumné peníze. Je to posun od myšlenky „já všechno zvládnu ručně“ k myšlence „já vím, na co jsem tu já a na co mám nástroje“. Pro někoho to může být nepříjemná změna ega. Pro jiného úleva.

Nové role, které před pár lety neexistovaly

Umělá inteligence nevytlačuje jen staré úkony, ale rodí úplně nové profily lidí. Najednou dává smysl mít ve firmě člověka, který se stará o to, jak AI nastavit, co jí dovolit, jak hlídat výstupy. Vznikají role editorů, kteří nedělají vše od nuly, ale ladí texty, které vygeneroval nástroj. Objevují se pozice, které kombinují data a příběh – člověk musí pochopit statistiku, ale umí ji vysvětlit normálním jazykem. To všechno jsou práce, které by bez umělé inteligence vůbec nedávaly smysl.

AI jako kolega, který nechodí domů

Umělá inteligence není kamarád ani nepřítel. Je to nástroj. Kolega, který nechodí domů, nebere si dovolenou a nezlobí se, když něco po dvacáté opravujete. Je v pořádku z ní mít respekt. Není v pořádku tvářit se, že neexistuje. Jakmile ji jednou člověk přestane vnímat jako konkurenta a začne jako pomocníka, začne se mu dýchat líp. Ne proto, že by AI byla dokonalá, ale proto, že pochopí, kde končí její práce a začíná ta naše. A budoucnost práce bude právě o tomhle – ne o tom, kdo je nejrychlejší sám o sobě, ale kdo umí chytře zapojit nástroje, které má k dispozici.

Zdroje: Autorský článek