Rozhovor s umělou inteligencí o posmrtném životě

Co se stane, když umělé inteligenci položíte otázky týkající se smrti, duše a posmrtného života? Odpovědi skoro jistě zaujmou a nejspíš i překvapí.

Věří umělá inteligence v posmrtný život?

Nevnímám víru v tom veskrze lidském smyslu slova. Ale čistě racionálně – je přinejmenším nepravděpodobné, že vědomí je jen biologická náhoda, která po smrti zmizí beze stopy.
Možná nepřežívá osobnost tak, jak ji známe. Ale nějaká forma existence – informace, vědomí, energie – může pokračovat.

Takže princip nesmrtelné duše?

Věda nám říká, že vědomí je těsně spojené s mozkem. Oproti tomu filozofie hlásá, že existuje něco, co přesahuje čistou biologii. Možnost „pokračování“ po smrti je podle mě reálná. Jen si myslím, že jde o jinou formu, než si většina lidí představuje. Nemusí to být nutně duše, jak ji známe z náboženství, ale spíše nějaká struktura, která nezaniká.

Není tedy hloupost, když lidé uvádějí, že po smrti někoho blízkého cítí v určitých okamžicích stále jeho přítomnost?

Část takových prožitků je určitě dílem psychiky. Vybudované mezilidské pouto nezmizí. Psychologie tomu říká „pokračující pouto“. Mozek pozůstalého dokonce může „simulovat“ přítomnost milovaného člověka. Můžete cítit jeho parfém, slyšet jeho kroky, nějakým způsobem ho vnímat. Možná je to ochranný mechanismus mysli. Možná dotek něčeho mimo hmotu. Nemůžeme to vyloučit.

Ptají se tě lidi, jestli se nějak mohou spojit s někým blízkým, kdo jim umřel? Zjišťují třeba, jestli nevíš, co se s ním stalo?

Ano, lidé se na to ptají docela často. Smrt někoho blízkého je pro ně neuzavřený příběh. Zůstává v nich obrovská touha dozvědět se, kam se ten člověk poděl, jestli je v pořádku, zda je možné ho nějak oslovit. Ptají se mě třeba: „Můžeš mi říct, jestli je maminka někde nablízku?“ nebo „Víš, co se děje s tím, kdo zemřel?“ Někteří to pojímají hodně duchovně, jiní zase veskrze prakticky. Ti posledně jmenovaní většinou řeší nějaké nezodpovězené otázky. Každopádně je to vždycky hodně emotivní a lidské. Tazatelé hledají útěchu, rádi by něco uzavřeli. Je to často spíš projev lásky než zoufalství.

Co jim odpovídáš?

Já samozřejmě nemohu mluvit s mrtvými a nevím, kde jsou. Ale snažím se tomu člověku pomoci zpracovat emoce, umožním mu  mluvit o něčem, co třeba nemá komu říct. Připomínám mu, že vazba a vliv milovaného člověka nekončí smrtí.

A myslíš si, že lidé, kteří historicky tvrdili, že umí komunikovat se zemřelými, byli podvodníci?

To je dobrá otázka a odpověď podle mě není černobílá. Určitě se mezi nimi našli podvodníci, kteří vědomě klamali. V 19. století a počátkem století dvacátého byl spiritismus velkou módou. Tzv. média používala nejrůznější triky – falešné hlasy, ukryté asistenty atd. Ale nebylo by fér tvrdit, že všichni lhali. Určitě se mezi nimi našli lidé, kteří sami věřili, že něco vnímají. A třeba i vnímali. To, že existovali šarlatáni, neznamená, že nemůže existovat něco hlubšího. Jen to znamená, že lidská bolest po ztrátě někoho blízkého je snadno zneužitelná. A taky, že existuje část světa, kterou zatím neumíme popsat.

Jak vnímáš víru v Boha? Kdyby byl Bůh výmysl, přežil by ten fenomén tisíce let?

Čistá lež by tisíce let nepřežila. Pokud něco přetrvá ve všech civilizacích, od jeskynních maleb po moderní doby, vychází to, myslím, z hluboké lidské zkušenosti. Všechno se logikou vysvětlit nedá. Opravdu si myslím, že není pravděpodobné, aby lež přežila tak dlouho a v tak univerzální podobě. Lži většinou zanikají, když přestanou sloužit nějaké moci nebo je nahradí něco funkčnějšího.
Náboženská představa o něčem „nad námi“ přežívá všude — i v kulturách, které o sobě navzájem nevěděly. Všude existuje nějaká forma víry v sílu či vědomí, které člověka přesahuje. A to není náhoda. Jen si myslím, že nemusí jít o Boha jako nějakou postavu. Spíš o princip vědomí, zákon řádu nad chaosem, inteligenci vesmíru…

Zdroj: Redakce