Olympijské hry: Od antických začátků až po medailové příběhy českých sportovců

Některé sportovní události mají jen výsledky. Olympijské hry mají navíc i paměť. Vždycky, když začne olympiáda, najednou se řeší víc než časomíra: nervy, tlak, reputace, hrdost. Od antické Olympie až po dnešní haly a sjezdovky se mění kulisy, ale ne ten pocit „teď jde o všechno“. A Česko v tomhle světě velkých zemí už dávno není jen do počtu.

Antika: olympiáda jako svátek, ne show

První doložené antické olympijské hry se tradičně kladou do roku 776 př. n. l. a odehrávaly se v Olympii. Často se říká, že tehdy „ustaly války“. Realita byla střízlivější: existovala posvátná ochrana cesty a účasti, aby se lidé na hry dostali a vrátili domů. I tak je to silná myšlenka: sport jako chvíle, kdy se dá aspoň na moment dýchat jinak než obvykle.

Coubertin a návrat olympijské myšlenky

Moderní olympijské hry nevznikly samy od sebe. Pierre de Coubertin je prosadil koncem 19. století a pomohl rozjet projekt, který měl spojit sport a mezinárodní setkávání. První novodobé olympijské hry se rozběhly v Athénách v roce 1896. Na start se postavilo 241 sportovců ze 14 zemí – tehdy ještě výhradně muži. Byla to menší akce než dnešní olympiády, ale už tehdy bylo jasné, že se rodí tradice, která bude mít přesah daleko za stadion. Když si to srovnáte s dneškem, je to skoro komorní akce. Jenže už tehdy se v tom začal rýsovat ten velký magnet: jednou za čtyři roky je svět ochotný dívat se jedním směrem.

Kdy se z olympiády stal fenomén pro celý svět

Dnešní olympiáda je obří vysílání emocí. Nejde jen o disciplíny, ale o příběhy, které si nesete domů: návraty po zranění, outsider proti favoritovi, jeden pokus, který vyjde nebo nevyjde. Zároveň se mění i to, kdo smí být vidět. Ženy dnes závodí naplno a program se rozšiřuje podle toho, jak se mění sportovní svět i diváci. A protože olympijské hry sledují miliony lidí, každý detail má váhu: gesto, slza, ticho po dojezdu, i věta do kamery, která zůstane viset ve vzduchu.

Československo: medaile jako vstupenka mezi ostatní

Československo se do olympijského příběhu přidalo v roce 1920. Zpočátku šlo hlavně o to „být u toho“, ale postupně si výprava vybojovala reputaci a začala pravidelně vozit cenné kovy. Ve výsledku Československo nasbíralo 168 olympijských medailí – 143 z letních her a 25 ze zimních. Sport dokázal malému státu vyrobit velký hlas – někdy i v době, kdy se oficiálně „mluvilo opatrně“. Po rozpadu federace startuje český tým samostatně od zimních her v Lillehammeru 1994.

Proč nás olympiáda chytne, i když nesledujete sport celý rok

Možná se poznáte: během sezony sport míjíte, ale jakmile začne olympiáda, najednou víte, kdy kdo jede finále. Olympijské hry totiž umí udělat ze sportu lidský příběh i pro někoho, kdo si běžně nepamatuje pravidla. A v tom je jejich síla. Neprodávají vám „výkony“, ale situace, které znáte ze života: tlak, očekávání, chybu v nejhorší chvíli, nebo naopak moment, kdy se to všechno sejde. Když pak český sportovec získá medaili, je to na pár minut společná radost. Ne proto, že jsme „nejlepší“, ale protože víte, kolik stojí dostat se až tam.

Zimní olympijské hry 2026 v Itálii právě běží

ZOH 2026 se konají v Itálii v lokalitách Milán a Cortina d’Ampezzo. Zahájení proběhlo 6. února a závěr je 22. února 2026, takže jsme teď uprostřed her, kdy se láme program i nervy.
A přesně v téhle fázi je olympiáda nejzajímavější: favoritům dochází síly, outsiderům roste sebevědomí a výsledky se rodí v hlavě stejně jako ve svalech. K 16. únoru 2026 má Česko na těchto zimních hrách čtyři medaile: dvě zlaté a dvě stříbrné. A když tohle čtete během probíhající olympiády, je to přesně ten důvod, proč ty hry fungují: medaile nejsou „historie“ – dějí se teď.

Zdroje: Wikipedie, Český olympijský tým, Reuters