Opuštěné francouzské městečko je upomínkou hrůzného masakru. Můžete jej navštívit i dnes nedotčené

Francouzká vesnice Oradour-sur-Glane měla stejně pohnutý osud jako Lidice v České republice. V době Druhé světové války zde žilo 643 obyvatel z toho třetinu tvořily děti. Lidé zde žili v poklidu a trpělivě vyčkávali až válka skončí. Vůbec netušili, že téměř nikdo z nich se jejího konce nedočká.

Život před válkou

Život v malebné vesničce Oradour-sur-Glane byl před osudným dnem masakru poklidný a ačkoliv všude kolem hrozila válka, místní obyvatelé se necítili v ohrožení. Oradour v překladu znamená „místo modlitby“ a druhá část jejího jména je odvozená od řeky Glane, na které leží. Každý den tady plynul stejně, snad i trochu rušněji než v jiných vesnicích. Už v 19. století byla obec spojena tramvajovou sítí s nedalekým městem Limoges a elektřina sem dorazila také relativně brzy.

Ve vesnici fungovalo několik hotelů, restaurací a kaváren. Pořádaly se zde různé zábavy a akce, a protože se sem dalo dopravit tramvajemi, sjížděli se do vesnice lidé z okolí i z velkoměsta, aby si užili výhody venkovského prostředí.

Na své rodiště až do posledních dní vzpomínal jeden z mála přeživších pamětníků masakru. Robert Herbás se zde narodil 29. června 1925. Jeho otec, Jean, veterán z první světové války, byl elektrikářem pro místní tramvajovou společnost a mimo to doručoval telegramy. Matka pana Hébrase, Marie, žena v domácnosti, šila kožené rukavice pro továrnu v Saint-Junien.

V jeho dávných vzpomínkách na rodnou vesnici slyší, jak odbíjí kostelní zvon nebo si pamatuje na každodení údery kladiva o kovadlinu v kovářově dílně. Velmi dobře si vzpomíná i na ozvěnu bubnů zavěšených na krku vyvolavačů, kteří procházeli ulicemi a zvěstovali tu ohromnou novinu, že Francie vstoupila do války s Německem.

Den, kdy všechno skončilo

Černý den pro obyvatele Oradour-sur-Glane nastal 10. června 1944. Pár dní po vylodění spojenců v Normandii, vtrhli do vesnice příslušníci nacistických ozbrojených sil s odhdláním zničit všechno živé. Důvodem měla být údajná pomoc, kterou obyvatelé poskytovali odbojovým jednotkám.

Robert Herbás se tou dobou zaučoval jako automechanik v nedalekém městě Limoges. 10. června plánoval jet jako obvykle do práce, ale na naléhání svého nadřízeného nakonec zůstal doma. Několik dní před tím se totiž majitel autoservisu pohádal s německým úředníkem kvůli vozidlu a nyní se obával toho, že to bude mít pro podnik nebezpečnou dohru. Proto bylo tehdy osmnáctiletému Robertovi doporučeno, aby se v práci raději neukazoval.

Zůstal tedy doma a těšil se z volného dne. Ve vesnici celkově panovala dobrá nálada, protože o pár dnů dříve se v Normandii vylodili spojenci a obyvatelé Francie začali věřit tomu, že vleklá válka snad pomalinku spěje ke konci.

Ve vesnici spolu s Robertem zůstala matka a dvě sestry ve věku 9 a 22 let. Otec byl kvůli práci mimo vesnici a nejstarší vdaná sestra měla to štěstí, že se provdala a odstěhovala s manželem do jiného města.

Po obědě se Robert vydal ven a na ulici se dal do řeči s jedním kamarádem. Probírali chystaný fotbalový zápas a v tom momentě do vesnice vtrhnul německý vojenský konvoj. Příslušníci armádní jednotky nechali na náměstí shromáždit všechny obyvatele vesnice. Nikdo ničemu nerozuměl, lidé nechápali, co se děje a čím se vlastně provinili. Koluje i teorie, že smutnou hrou osudu se velitel nacistů spletl. Vesnice, která odbojářům pomáhala, měla ve skutečnosti ležet o něco dál a měla podobné jméno, proto mohlo dojít k omylu. Tak či tak, za zradu musel někdo zaplatit.

Hrůzný masakr přežilo pouze sedm lidí

Na návsi se sešlo celkem 642 obyvatel vesnice, z toho 240 žen a 205 dětí. Muži byly odvedeni do stodol a ženy s dětmi do místního kostela. Robert Herbás vzpomíná na moment, kdy měl zemřít spolu s ostatními muži.

„Před námi byly rozmístěny dva kulomety, a jeden z důstojníků vydal rozkaz ke střelbě. Začali jsme padat jeden na druhého. Ocitl jsem se uvězněný pod těly. Vojáci dávali umírajícím rány z milosti. Já se nehýbal, ani nemluvil, jen jsem cítil, jak na mě stéká krev. Pak nás přikryli čímkoli, co mohlo hořet, a zapálili to. Když se ke mně plamen přiblížil, neměl jsem na výběr. Nechtěl jsem být upálen za živa, a tak jsem se pokusit utéct.“

Roberta zasáhly kulky, které už neměly takovou sílu, jelikož před tím proletěly skrze tělo muže stojícího před ním. Proto jeho zranění nebyla tak vážná. Podařilo se mu z hromady mrtvých těl vyprostit a vyběhnout z hořící stodoly pryč. Naštěstí ho nikdo nezahlédl a on si mohl najít úkryt, kde přečkal do doby, než vojáci vesnici opustili. Před tím se jim ale podařilo zapálit téměř všechno, co se dalo.

Mnohem větší hrůzu však vyvolávají vzpomínky na to, co se stalo ženám a jejich dětem. Ani ony totiž nebyly ušetřeny. Němci je zavřeli v kostele a zatarasili východ. Budovu pak bez slitování zapálili stejně, jako všechno kolem.

Uvádí se, že přímý masakr přežilo sedm lidí. Kromě Roberta Herbáse unikl smrti i Armand Senon, v té době náctiletý hoch. Kvůli zlomené noze pobýval toho dne na půdě, kde měl svoje zázemí. Matka mu ještě před odchodem do kostela, kam měli ženy nařízené odejít, stihla nenápadně říct, aby se z půdy ani nehnul a zůstal tam schovaný. Vojáci nepředpokládali, že tam někdo je, ale Armand po chvíli stejně musel utéct oknem a podařilo se mu schovat v nedalekém křoví. Němci kolem něj procházeli, ale nevšimli si ho. Ze svého úkrytu celou tragédii pozoroval. Přišel o všechny členy své rodiny.

Marguerite Rouffanche (v té době 47 let), byla jedinou ženou, která utekla před plameny v kostele. Unikla zadním oknem sakristie spolu s další mladou ženou a jejím dítětem. Všichni tři byli postřeleni, ona jediná však svých pět zásahů kulometem přežila. Doplazila se k hrachovým keřům a zůstala přes noc skrytá, dokud nebyla následujícího rána nalezena a zachráněna. Ze svých zranění se léčila celý další rok.

Robert Hébras byl donedávna posledním žijícím svědkem masakru. Zemřel v roce 2023 ve věku 97 let. Hrůzné události toho dne popisuje i ve svých pamětech. Na rozdíl od Lidic, které byly naprosto srovnány se zemí, budovy v Oradour-sur-Glane do dnešních dní stojí. Prezident Charles de Gaulle rozhodl, že vesnici ponechá tak jak zůstala a učiní z ní upomínku na strašné události, ke kterým nemělo nikdy dojít.

Dnes může kdokoliv do opuštěné a zchátralé vesnice zavítat, projít se tichými ulicemi a v duchu uctít památku všech nešťastných obětí. Robert Hérbas opuštěnou vesnici také několikrát navštívil. Před svou smrtí řekl:

Vždycky pro mě bylo těžké se sem vrátit, ale je velmi důležité zachovat pozůstatky vesnice a dál vyprávět její příběh, aby se na něj nezapomnělo, až tady jednou nebudeme…

Zdroje: washingtonpost, france3-regions, archive.nytimes