Záhada zmizení mozku Alberta Einsteina. Mozek sám o sobě však představuje záhadu větší

Albert Einstein byl německý teoretický fyzik, který je nejvíce známý pro rozvoj teorie relativity. Einstein také významně přispěl ke kvantové mechanice. Jeho vzorec pro ekvivalenci hmoty a energie E = mc2, který vyplývá ze speciální relativity, je nazýván „nejslavnější rovnicí světa“. Einsteinova smrt před 70 lety byla jen začátkem zvláštní cesty pro nejcennější část jeho těla, jeho mozek. Uložený ve sklenicích a na mikroskopických sklíčkách, stále vzbuzuje úžas a zájem vědeckého výzkumu.

Okolnosti zmizení mozku

Dne 18. dubna 1955 v 1:15 v noci Albert Einstein – teoretický fyzik, bojovník za mír a nesporný génius – zemřel. Einsteinova kremace se konala později téhož dne v Trentonu v americkém státě New Jersey. Následující den se však jeho syn Hans Albert dozvěděl, že tělo v rakvi bylo porušené. Článek na titulní straně deníku New York Times uvedl, že „mozek, který vypracoval teorii relativity a umožnil vývoj jaderného štěpení, byl odebrán pro vědecké studium“.
Patolog, který provedl pitvu, Dr. Thomas Harvey, zašel dál a nezůstal pouze u identifikace příčiny smrti, kterou byla prasklá aorta. Rozřízl Einsteinovu lebku a vyjmul její obsah.

„Do tohoto mozku vkládal velké profesní naděje,“ říká Carolyn Abrahamová, která se s Harveyem setkala při práci na své knize Possessing Genius: The Bizarre Odyssey of Einstein’s Brain. „Myslím, že doufal, že se v medicíně proslaví způsobem, jaký se mu dosud nepodařil. A pak jednoho rána přijde do práce a najde Alberta Einsteina na pitevním stole.“

Po tomto zjištění Hans Albert přirozeně zuřil. Orgán Harvey odebral bez souhlasu rodiny. Jeho otec byl skromný muž, který byl zpopelněn bez obřadu a přál si, aby byl tajně rozptýlen. Dr. Harvey nakonec přesvědčil Hanse Alberta, aby udělil povolení ke studiu otcova mozku v naději, že to, jak to později napsal deník New York Times, „osvětlí jednu z největších záhad přírody – tajemství geniality“.

Postava dr. Harveye

Léta však plynula a žádný vědecký článek se neobjevil. Po nějaké době byl Einsteinův mozek zapomenut. Pak, v roce 1978, byl mladý reportér Steven Levy vyslán svým redaktorem, aby se pustil do pátrání. Mozek v Princeton Medical Center, jak se tehdy Princetonská nemocnice nazývala, nebyl nikde k vidění. Stejně tak ani Thomas Harvey. Levy ho nakonec vystopoval v Kansasu.

Zpočátku nebyl doktor Harvey ochotný vypovídat. Nakonec však souhlasil, že se s reportérem setká ve své malé lékařské laboratoři. „Byl to poněkud introvertní člověk, ale jak konverzace pokračovala, neměl ve skutečnosti dobré odpovědi na to, proč po téměř 25 letech nic o Einsteinově mozku nepublikoval“, uvádí Levy.

Když Levy naléhal na Harveyho, aby ukázal nějaké obrázky mozku, na lékařově tváři se objevil zvláštní výraz. S ostýchavým úsměvem vstal, přešel za Levym do rohu místnosti a z hromady kartonových krabic vytáhl velkou zavařovací sklenici, v níž byl Einsteinův mozek.

Nedostatečnost výzkumů

Následně dr. Harvey uvedl, že dohlížel na rozdělení mozku do 240 bloků. Vytvořil tak 12 sad po 200 mikroskopických sklíčcích obsahujících vzorky tkáně indexované k blokům. Tyto vzorky rozeslal nejvěhlasnějším neuropatologům světa.

Harvey však od nich získal jen velmi málo odpovědí. Ti, kteří odpověděli, zjistili, že se mozek nijak neliší od průměrných, „negeniálních“ mozků. To odráželo výsledek, který Harvey obdržel, když mozek poprvé zvážil. Zjistil, že jeho hmotnost – 1230 g – se blíží spodní hranici normálního rozmezí pro muže Einsteinova věku.

Po celou dobu, kdy energicky převážel malé vzorky Einsteinova mozku po Spojených státech, se houževnatě držel jeho převážné části. Mezi těmi, kteří se mu ho snažili vzít, byla i americká armáda. On však toto nepřipustil, skrýval jej, a vlastně i sám sebe. Myslel si, že mozek bude jakýmsi jeho talismanem pro štěstí v jeho práci. Toužil po nějakém obrovském vědeckém objevu v oboru neurologie. Ve skutečnosti však “odebrání” Einsteinova mozku pro někoho znamenalo smůlu. Přišel o práci, o manželství a o kariéru vědce v prestižním Princetonu.

Skutečná zjištění

Když s ním v létě 1978 časopis Science dělal rozhovor, oslovila ho známá neuroanatomka Marian Diamondová z Kalifornské univerzity v Berkeley. Harvey jí zaslal poštou čtyři kousky mozku o velikosti kostky cukru. Nacházely se ve sklenici dříve používané na majonézu Kraft Miracle Whip. Konečně začala éra studií Einsteinova mozku.

Vědecký článek Diamondové z roku 1985 v časopise Experimental Neurology uvedl, že zkoumané vzorky mají více tzv. gliových buněk na každý neuron ve srovnání s běžným mozkem. Gliové buňky představují asi 90 % všech buněk v nervovém systému a mají velkou škálu funkcí.

V roce 1996 Britt Anderson z University of Alabama v Birminghamu publikoval studii o Einsteinově prefrontální kůře. Zjistil, že počet neuronů byl ekvivalentní běžnému mozku, ale byly hustěji uspořádány, což u Einsteina umožňovalo rychlejší zpracování informací.

V článku v časopise Lancet z roku 1999 Sandra Witelsonová z McMasterovy univerzity v Kanadě studovala Harveyho originální fotografie Einsteinova mozku. Uvedla, že Einsteinův dolní parietální lalok – část mozku zodpovědná za prostorové poznávání a matematické myšlení – byl širší než obvykle a zdál se být lépe integrovaný. Witelsonová spekulovala, že tvar mozku může souviset s Einsteinovými vlastními popisy jeho myšlení, ve kterých „slova zřejmě nehrají žádnou roli“.

V této souvislosti Einstein totiž sám o sobě narážel na fakt, že mu rodiče často připomínali “jistou opožděnost ve vývoji, jelikož jsem začal řádně mluvit mezi 6 a 7 rokem života.” Jak vzpomínal v několika svých vědeckých pracech. Pozdější výzkum u něj rovněž potvrzuje autismus.

Další výzkumy

V roce 2012 významná antropoložka Dean Falková pracovala se sadou dosud neviděných fotografií Einsteinova mozku, které doktor Harvey pořídil svým fotoaparátem. Provedla kompletní audit mozku, a našla řadu neobvyklých rysů. Snad nejpozoruhodnější je, že Einstein měl na středním frontálním laloku další hřeben, což je část používaná pro plánování a pracovní paměť.

Většina lidí má tři hřebeny, ale Einstein měl čtyři. Zjistila také, že Einsteinovy temenní laloky byly neobvykle asymetrické. Tento poslední znak se nazývá „znamení omegy“ a předpokládá se, že souvisí s nadáním hry na hudební nástroje. To potvrzuje i skutečnost, že Einstein hrál výborně na housle.

Falková dále zjistila neobvyklý corpus callosum, tj. svazek vláken spojujících levou a pravou hemisféru mozku. Mozková kůra byla tedy silnější, což naznačuje lepší spolupráci mezi mozkovými hemisférami.

Obecně tak Falková a její tým trvají na tom, že Einsteinův mozek je výjimečný. V anatomii lidského mozku existují přirozené variace, to je pravda, ale Einstein měl neobvyklé rysy v každém mozkovém laloku, některé velmi neobvyklé. Jeho mozek je předmětem výzkumné činnosti a zájmu doposud.

Zdroje:

KREMER, W. The strange afterlife of Einstein´s brain.

Witelson, S. F. The exceptional brain of Albert Einstein.

Neurology research magazine.

www.bbc.