Významná střetnutí husitů: Sudoměř a Vítkov

Husitské války byly vojenské konflikty mezi husity a jejich domácími a zahraničními protivníky (katolíky) i mezi husitskými frakcemi navzájem, které probíhaly na českém území v letech 1419 až 1434 a ještě nějakou dobu poté.

Vymezení období husitských válek je problematické. Za jejich počátek je obecně označován rok 1419, kdy došlo k První pražské defenestraci. Za konec husitských válek bývá nejčastěji považováno vyhlášení Basilejských kompaktát v roce 1436. Ale také bitva u Lipan v roce 1434, která období bojů v zemích Koruny české víceméně ukončila. V tomto článku se blíže zaměříme na bitvu u Sudoměře a na Vítkově.

Sudoměř (25. března 1420)

K prvnímu větší střetnutí mezi husity a katolickými pány. Došlo u městečka Sudoměř. Husitské vojsko vedené Břeňkem ze Švihova a Janem Žižkou z Trocnova se přesouvalo od Plzně směrem k Táboru. Z Plzně se vydali kvůli zradě hrozící ze strany městské aristokracie a hrozícímu útoku zvenčí. Husity na jejich cestě pronásledovala silná armáda pod vedením mistra strakonických křížovníků. Z druhé strany husity odřízla královská jízda „železných pánů“. Žižka byl přinucen rychle jednat.

Krajina kolem Sudoměře je rovinatá, tudíž velmi příhodná pro rozvinutý útok těžké jízdy. Jedinou šancí husitů se tedy stal příhodný terén, který by zamezil plnému útoku rytířské jízdy. Husité tedy umístili své vojsko na hráz mezi dva rybníky Markovec a Škaredý, který byl vypuštěný a zbyla po něm jen bahnitá plocha. V počtu husitských vojsk se zdroje shodují a udávají čtyři sta pěších (mužů i žen dohromady), devět jezdců a dvanáct vozů. Žižka tedy umístil vozy a své může na hráz mezi rybníky tak, aby jediná možnost pro útok jízdy byla právě úzká hráz rybníků.

Vlny útoků

Rytířstvo si bylo jisté svým vítězstvím díky své početní převaze a víře ve svou neporazitelnost. První útok panstva byl veden přímo po hrázi proti husitským vozům. Zde se ukázala první slabina rytířstva, tedy neúčinnost jejich útoku při nedostatku prostoru. Nerozvinutý útok byl navíc oslaben palbou z palných i střelných zbraní, takto oslabený útok rytířstva se zastavil o vozy a byl postupně likvidován. Zadní řady tlačily na přední, ty byly tlačeny na vozy a vydány na pospas husitským pěším.

Druhá vlna útoku byla vedena přímo přes rybník Škaredý, zde ale zapracovala příroda a koně se začali i se svými pány bořit do bahna. Začalo se stmívat a na rybníky padla mlha, což ještě zhoršilo už tak špatnou situaci rytířů, kteří už nevěděli, ani kam útočit. Jak píše kronikář: „… sú se sami viece zbili než nepřiételé“. Po porážce panských vojsk husité přenocovali na místě bitvy a druhý den vytáhli směrem k Táboru. Své raněné zanechali v okolních vesnicích. Husité v této bitvě jakožto i v mnoha jiných ukázali svou morálku, využití terénu a bojeschopnost proti přesile.

Vítkov (14. července 1420)

Na jaře roku 1420 sbírala domácí i zahraniční opozice všechny síly k potlačení husitství. Papež vyhlásil křížovou výpravu proti českým zemím. Do jejího čela se ochotně postavil uherský král Zikmund se svými vlastními úmysly a zájmem o korunu českých zemí. Hlavní směr křižáckých vojsk se ubíral na Prahu, která se nejprve snažila vyjednávat. Po neúspěšném vyjednávání se obrátila o pomoc na husitská vojska. Na obranu Prahy se soustředila všechna síla husitů. Naopak křižácká vojska byla taktéž velmi početná, o tom nám svědčí zápis Vavřince z Březové:

„Byli tam lidé kmenové a jazykové rozličných národů: Češi a Moravané, Uhři a Charváti, Dalmatinci a Bulhaři, Valaši a Sikulové, Hunové, Jasi, Rusíni, Rácové, Slovinci, Prusové, Srbové, Dyrynkové, Štýřané, Míšňané, Bavoři, Sasové. Dále Rakušané, Frankové, Francouzi, Angličané, Brabanti, Vestfálové, Holanďané, Švýcaři, Lužičané, Švábové, Korutanci, Aragonci, Španělé, Poláci, Němci od Rýna a jiní přemnozí.“

Strategie

Praha byla příliš rozsáhlá, než aby bylo možné její oblehnutí souvislým pásem ležení. Zikmund nejdříve uvažoval o útoku na Malou Stranu. Tato myšlenka mu však byla rozmluvena jeho přívrženci. Uskutečnění této operace bylo nemožné. Zikmund promarnil dva týdny jen plánování a nečinností. Tento čas posloužil velmi dobře obráncům a uškodil rytířským vojskům, která přicházela o zásoby. Zikmund začal s obkličováním města. Tento plán opřel o Vyšehrad na jedné straně Prahy a Pražský hrad na straně druhé. Po levém břehu Vltavy rozmístil svá vojska, čímž uzavřel všechny cesty do Prahy krom dvou cest vedoucích kolem hory Vítkov.

Jediné cesty pro zásobování Prahy si nebyl vědom jen Zikmund, důležitost této cesty si uvědomoval i Jan Žižka. Žižka dal vybudovat alespoň provizorní opevnění Vítkova, čímž zabránil Zikmundovi ve vyhladovění Prahy. Vítkov byl opevněn dvěma sruby, příkopem a dříve zbudovanou viničnou věží, kterou nyní Žižka využil k posílení obrany. Celé toto opevnění bylo pravděpodobně umístěno mezi dnešní sochou Jana Žižky a mausoleem.

Útok

Dne 14. července 1420 došlo k útoku křižáckých vojsk na Žižkovy pozice. Těžká míšenská jízda zaútočila spolu s oddíly rakouského jezdectva, a ještě podpořené lehkými oddíly uherské jízdy. Pavel Choc udává útok v síle 26 000 mužů, to však jistě neodpovídá realitě.Takovýto útok by nemohla ustát ani hradní pevnost, natož několik srubů. Dále je to v rozporu s údajem uváděným v kronice Vavřince z Březové. Přesto je důvod předpokládat za přehnané číslo v kronice Vavřince z Březové nejnovější odhady se pohybují někde kolem 4 000 jezdců.

„Míšenští pak se svými sedmi nebo osmi tisíci jízdnými táhli sou na huoru s hřmotem a s trubači k srubům předpověděným dřevěným.“ Žižka nejen správně předpověděl křižácký útok, ale také vybudoval kvalitní opevnění s úzkým přístupem. Zde se opakuje prvek z bitvy u Sudoměře, kdy se jízda nedokázala rozvinout a uplatnit svůj zdrcující úder.

Rozklad rytířského šiku

Vznikly tak spíše zástupy nežli řada rytířů určená k útoku, což způsobilo velký zmatek. Zadní řady tlačily na přední, které neměly prostor pro manévrování a byly snadno pobíjeny husitskými cepy. Útok husitských záloh do strany rytířského šiku napáchal velké škody a způsobil paniku v řadách rytířů. „…Strachem poraženi jsouc, hřbety obrátivše utíkali jsou, jeden druhého žádajena břehu předběhnouti. Kteřížto úprkem ztrašeni, mnozí nemohouc se zdržeti a z skály vysoké padajíce, hlavy lámali jsou. Tři sta jich tu zbito bylo a jiní smrtedlně zraněni odvedeni jsou.“

Porážka křižáckých vojsk na Vítkově znamenala jejich postupný rozklad, ukázala se neschopnost dobýt Prahu jediným útokem a na dlouhodobé obléhání nebyla armáda křižáků stavěná, ani vybavená. Bylo jen otázkou času, kdy se oddíly postupně rozejdou zpět na svá území.

Zdroje: 

CHOC, P. Boje o Prahu za feudalismu.

KLUČINA, P. Jak válčili husité.