Vlak svobody: Nejpodařenější hromadný útěk z komunistického Československa na Západ

V České republice byl případ Vlak svobody hromadným útěkem odpůrců československého komunistického režimu přes západoněmecké hranice. Vše se událo 11. září 1951 a lidé využili vlak Státních drah č. 3717.

V době, kdy se upevňovaly rozpory mezi komunisty ovládaným východním blokem a zeměmi západní Evropy, je odklonění vlaku přes silně hlídanou hranici mezi Československem a americkou okupační zónou Německa považováno za jeden z nejvýznamnějších hromadných útěků z komunistické země na Západ. Úspěch podniku byl oceněn po celém světě a vedl komunistické úřady k utažení železné opony. Incident také započal odstraňování železničních kolejí na opuštěných českých hraničních přechodech, aby se zabránilo podobným incidentům.

Pozadí

Únos vlaku zorganizovali strojvedoucí Jaroslav Konvalinka, výpravčí Karel Truksa, lékař Jaroslav Švec a Karel Ruml, který později popsal svou zkušenost v knize Z deníku Vlaku svobody. Karel Ruml byl od roku 1949 aktivní v protikomunistickém odbojovém hnutí. Jako člen pravicové organizace Všehrd byl vyloučen ze studia na Právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Krátce poté se připojil ke skupině pašující tajné dokumenty ze Sovětského svazu jedné francouzské zpravodajské agentuře.

Koncem roku 1949 se v Nymburce ve středních Čechách setkal se starým přítelem. Během jejich rozhovoru byli zatčeni Státní bezpečností. Rumlův přítel Vlasta „Bůňa“ Krejčí byl následně odsouzen k doživotnímu vězení. Sám Ruml byl později propuštěn. Incident a rostoucí atmosféra strachu a represí ze strany státního aparátu postupně posilovaly jeho úmysl opustit Československo.

V roce 1951 mu jeho přítelkyně řekla o plánovaném ilegálním překročení hranic vlakem. Hlavním organizátorem byl její strýc František Šilhart, bývalý redaktor časopisu Americké listy. Šilhart se rozhodl zůstat v Československu a pokračovat v nelegální protistátní činnosti. Jeho syn Vladimír se pro “vlak” rozhodl také. Karel Ruml se k ostatním únoscům připojil až ve vlaku, kde ho kontaktoval Truksa.

Únos

Dne 11. září 1951 vyjel z Prahy v 9:55 rychlík do Chebu. V Chebu byl ve 14:12 rozdělen na tři vagóny, které pokračovaly směrem na Aš. Když vlak dorazil do Hazlova – stanice před Aší – strojvedoucí ho úmyslně zdržel o čtyři minuty. Pod rouškou kontroly brzd u vagónu vyřadil z provozu nouzové brzdy. Jaroslav Švec nastoupil v Hazlově. Jeho úkolem bylo signalizovat, zda byla výhybka v Aši přepnuta směrem k západoněmeckým hranicím, což se dělo nepravidelně.

Vlak se k Aši přiblížil krátce před 15. hodinou a Švec dal signál. Vlak zpomalil a na nádraží se dostal normální rychlostí, než znovu zrychlil a projel stanicí, přičemž stále nabíral rychlost. Cestující nevěděli, co se děje, a vypukla panika. Většina z nich byli studenti středních škol a pacienti lázní z blízkých lázní (vrátilo se jich více než 70). Ve vlaku bylo jako cestující i několik příslušníků Státní bezpečnosti a Státní policie. Ti pravidelně jezdili ve vlacích projíždějících blízko hranic západních spojeneckých států. Policisté se snažili dosáhnout na nouzové brzdy, které byly instalovány na všech vagónech, ale zjistili, že je hlídají ozbrojení únosci.

Vlak se rozjel dál a narazil do závory umístěné na hranici vedoucí přes trať. Pokračoval ještě další kilometr do západního Německa, než se zastavil. Příslušníci Státní bezpečnosti a Státní policie vystoupili a okamžitě se vydali k československým hranicím. Organizátoři spiknutí raději pokračovali, dokud se vlak nevzdálí od hranic, ale strojvedoucí nebyl ochoten riskovat kvůli své neznalosti místních tratí. Zatímco organizátoři spiknutí vysvětlovali šokovaným cestujícím, že jejich akce byla předem naplánována, přiblížil se džíp. Strojvedoucí dostal od německých a amerických úředníků rozkaz pokračovat do nedalekého Selbu.

Později

V Selbu vlak uvítala řada reportérů a novinářů. Karel Ruml, který byl jediným anglicky mluvícím člověkem mezi únosci. Ten dostal (spolu s Truksou a Konvalinkou) od Američanů nabídku, aby podnikl cestu po USA, kde by pohovořil o svém neobvyklém útěku. Ruml je požádal, aby utajili jeho totožnost, kvůli ochraně členů jeho rodiny, kteří se stále nacházeli v Československu. Po měsíci se únosci a jejich rodiny (které s nimi opustily zemi) přestěhovali do Kanady, kde obdrželi pobytová víza.

Jejich případ byl široce medializovaný západními médii, včetně The New York Times, The Globe and Mail a The Los Angeles Times. Ruml, Konvalinka a Truksa se později přestěhovali do Spojených států. Vladimír Šilhart odešel do Velké Británie.

V reakci na to komunistický režim v Československu zorganizoval soudní procesy s osobami zapojenými do incidentu a dalšími skupinami spolupracujícími na protistátních aktivitách. Prvních devět obžalovaných bylo odsouzeno dohromady k 162 letům vězení. Františka Šilharta (otce Vladimíra Šilharta) komunisté odsoudili k smrti. Jeho trest však změnili později na doživotí. V 60. letech byl nakonec propuštěn. Mezi 171 podezřelými vyslýchanými v souvislosti s případem byla i paní herečka Jiřina Štěpničková. Tu režim odsoudil k 15 letům vězení.

Zdroje:

www.czechhistory.com

NAVARA, L. Vlak svobody.

JELEN, M. Zrušené železniční tratě v Čechách, na Moravě a ve Slezsku.