Věznění, zastrašování a vraždění novinářů aneb Svoboda tisku tureckým způsobem

Neúspěšný pokus o vojenský převrat v Turecku byl zahájen tureckou armádou 15. července 2016 večer a již po několika hodinách skončil porážkou pučistů. Následovala odpověď Erdoğanovy administrativy v podobě rozsáhlých čistek, při kterých bylo více než 160 000 lidí propuštěno nebo postaveno mimo službu a 50 000 lidí skončilo ve vězení…

Jen po 15. červenci 2016 bylo v Turecku zatčeno 231 novinářů. Podle Stockholmského centra pro svobodu, které je napojeno na hnutí Gülen (které Turecko, Pákistán a Rady pro spolupráci arabských států v Perském zálivu označuje za teroristickou organizaci), a které sleduje případy stíhání tureckých novinářů, informuje o jejich perzekuci, zatýkání, ale také vraždění.

Případy

Hakan Tosun, 50letý turecký novinář, zemřel letos 13. října tři dny poté, co byl napaden při pouličním útoku v Istanbulu. Dva lidé byli zatčeni. Motiv útoku zůstává nejasný, ale několik politických skupin naznačilo, že by mohl souviset s tzv. Tosunovým případem. Tedy případem fotbalisty tureckého původu (nar. v Německu) Cenka Tosuna,  který hraje za Everton v britské Premier League.

Ten vyvolal kontroverzi, když oslavil gól proti Rotherhamu United gestem ruky spojovaným s krajně pravicovou tureckou skupinou Šedí vlci, která je napojena na Tureckou stranu nacionalistického hnutí (MHP). Ta je zase spojencem tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana. Hokan Tosun psal o útisku, nesvobodě slova, o narušování lidských práv a o problémech životního prostředí.

Novinařina = nebezpečné povolání

Tosunův případ jasně ilustruje nebezpečí, kterým novináři v Turecku čelí. Reportéři bez hranic řadí Turecko na 159. místo ze 180 zemí světa, pokud jde o svobodu tisku. A to poté, co je od roku 2013 v této zemi pohřešováno zhruba 270 novinářů. Během posledního demokratického zásahu, který následoval po zatčení istanbulského starosty a přední turecké opoziční osobnosti Ekrema İmamoğlua v březnu 2025, se další zatýkání zaměřila na reportéry.

Práce novináře v Turecku je již dlouho nebezpečná. Hrant Dink, turecko-arménský redaktor novin Agos, byl v roce 2007 zastřelen v Istanbulu. Opakované soudní procesy vedly k odsouzení několika úředníků a kompliců. V únoru 2025 bylo vyneseno devět doživotních trestů.

Další kauzy 

V únoru 2022 byl Güngör Arslan, redaktor místního zpravodajského serveru Ses Kocaeli, také zabit při přepadení před svou kanceláří ve městě Izmit. Střelec Ramazan Özkan a strůjce, podnikatel Burhan Polat, dostali v roce 2023 od tureckých soudů doživotní tresty. Opět se vykázalo napojení na Erdogana.

Kromě těchto vražd došlo k významným případům zatčení a pronásledování. Byly také zavedeny zákony omezující svobodu tisku. Včetně jednoho z roku 2022, který umožnil tureckým soudům odsoudit osoby shledané vinnými z úmyslného zveřejňování dezinformací k třem letům vězení.

Can Dündar byl zatčen v listopadu 2015 poté, co jeho noviny zveřejnily záběry, které ukazují, jak turecká státní zpravodajská služba posílá zbraně syrským islamistickým bojovníkům. Turecké úřady se opakovaně odvolávají na trestní zákony, aby zacílily na kriticky naladěné novináře. Ahmet Şık, investigativní reportér novin Cumhuriyet, byl v roce 2011 a poté znovu v roce 2016 obviněn z trestných činů souvisejících s terorismem. V obou případech byl držen ve vazbě přibližně rok, což Evropský soud pro lidská práva následně shledal porušením úmluvních práv.

Ahmet Altan, prominentní turecký novinář, byl také v roce 2016 zatčen na základě obvinění souvisejících s terorismem a strávil více než čtyři roky ve vězení. Bývalý redaktor Can Dündar žije v exilu poté, co byl v nepřítomnosti odsouzen k více než 27 letům vězení za své informování o vazbách mezi Tureckou národní zpravodajskou organizací a pašováním zbraní povstaleckým silám v Sýrii.

A v roce 2022 byla moderátorka Sedef Kabaş uvězněna a poté odsouzena na dva roky a čtyři měsíce za „urážku prezidenta“. Následně byla propuštěna poté, co odvolací soud podmínil její trest. Tyto případy jsou jen kapkou v moři.

Páky kontroly médií

Během více než dvou desetiletí u moci si vláda tureckého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana vypilovala tři základní strategie pro posílení kontroly nad mediálním průmyslem.

Zaprvé, existují nucené převzetí a správcovství. V těchto případech soudy odvolávají manažery kritického média a dosazují státem schválené „správce“, aby ho řídili. Redakční linie se obvykle mění přes noc a v některých případech jsou i média později uzavřena. Televize Bugün TV a Kanaltürk byly v roce 2015 doslova napadeny státními úředníky a převzaty tureckými úřady. V roce 2016 jim byla uzavřena mediální aktiva. Tato opatření doprovázela hromadné uzavírání provozoven v rámci nouzových nařízení po roce 2016.

Za druhé, dochází ke koncentraci vlastnictví prostřednictvím vládou nakloněných konglomerátů. Nástroji v tomto případě jsou odkupy a fúze. Velké, politicky propojené obchodní skupiny získávají významné noviny a televizní kanály, čímž je dostávají do provládní oběžné dráhy. V roce 2007 byla mediální skupina Sabah-ATV zabavena tureckým státním fondem a poté v roce 2008 prodána skupině Çalık. Skupinu Çalık v té době vedl Erdoğanův zeť Berat Albayrak s financováním od státní banky. Sabah-ATV byla následně v roce 2013 předána společnosti vlastněné vládou.

O několik let později, v roce 2018, byla mediální skupina Doğan – která zahrnuje Hürriyet, CNN Türk a Kanal D – prodána společnosti Demirören Holding. Rodina Demirörenových, která společnost vlastní, otevřeně podporuje vládnoucí tureckou Stranu spravedlnosti a rozvoje a údajně má úzké vazby na Erdoğana.

A za třetí, existuje regulační a ekonomický tlak. I tam, kde zůstávají stanice nezávislé, je regulátoři a finanční páky dokážou udržet na uzdě.

Další způsoby potlačování

Turecká nejvyšší rada pro rozhlas a televizi opakovaně vydala vysoké pokuty a dočasné zákazy pro televizní kanály jako Tele1, Halk TV a Sözcü TV. Státní reklamní agentura BİK také pozastavila způsobilost pro veřejnou reklamu kritickým novinám, jako je Evrensel. Rozsáhlé blokování online médií dále brzdí nezávislé zpravodajství. Kromě potlačování nezávislých médií Ankara investuje prostředky do státního vysílání TRT – zejména do jeho anglicky mluvící pobočky TRT World – aby zesílila vládní poselství v zahraničí.

TRT World od svého spuštění v roce 2015 rozšířila studia a kanceláře, zejména v Londýně a Washingtonu. Rozšířila také svou korespondentskou síť a značně investovala do nepřetržitě vysílané televize, digitálního videa a sociálních platforem. Cílem je formovat globální narativy podle tureckých podmínek, ať už se jedná o válku na Ukrajině, diplomacii na Blízkém východě nebo migraci. To vytvořilo v tureckém informačním prostředí výraznou asymetrii, kde je domácí disent omezen, zatímco mezinárodní hlas vlády je zesílen.

Proč vnější tlak vybledl

Konvergence taktik – trestní stíhání, soudně uvalené správcovské funkce, politicky propojené převzetí, trvalý regulační a finanční tlak a investice do spřátelených sítí – vytvořila v Turecku mediální sféru, v níž kritické hlasy přežívají jen nejistě. Na mezinárodní úrovni se však Turecko nyní jeví jako úzce spjatá se Západem. Zatímco EU a USA ostře kritizovaly demokratický úpadek po protestech v roce 2013 a čistkách v roce 2016. Ty následovaly po pokusu o převrat, jen málo západních vlád dnes Ankaru konfrontuje.

Je to z velké části proto, že Turecko je klíčové pro postavení NATO ve válce na Ukrajině, je klíčovým garantem mírové dohody na Blízkém východě a hraje ústřední roli v řízení uprchlíků. Zároveň je nepravděpodobné, že by Washington šel příkladem, pokud jde o podporu nezávislosti novinářů. Americký prezident Donald Trump opakovaně útočil na média, která považuje za nepřátelská, včetně veřejnoprávních vysílacích společností, a také se snažil odsunout na vedlejší kolej otevřené kritiky. To sotva lze nazvat platformou pro důslednou obhajobu svobody tisku.

Tyto strategické závislosti otupují vnější ochotu čelit domácím represím v Turecku. Pokud spojenci Turecka neudělají ze svobody médií skutečnou podmínku pro spolupráci – a nikoli jen dodatečnou záležitost – toto omezené informační prostředí bude přetrvávat.

Zpráva OBSE

Zpráva vydaná zástupcem Organizace pro bezpečnosti a spolupráci v Evropě (OBSE) pro svobodu médií popisuje řadu obav týkajících se případu zatčených novinářů v Turecku. Hlavními body jsou:

• Soudy často ukládají mimořádně dlouhé tresty odnětí svobody. Nejdelší trest odnětí svobody je 166 let a nejdelší trest odnětí svobody požadovaný pro novináře je 3 000 let.
• Mnoho novinářů čelí v případě odsouzení dvojnásobnému doživotnímu trestu, někteří bez možnosti podmínečného propuštění. Soudy obvykle neudělují obžalovaným předběžné propuštění.
• Existují obavy, že zatýkání a dlouhé vazby bez odsouzení se používají jako forma zastrašování.
• Vazby zůstávají velmi dlouhé. V některých případech novináři držení ve vězení až tři roky stále čekají na soud. Někteří novináři byli uvězněni déle než pět let, zatímco jejich soudní proces probíhá.
• Novináři často čelí několika soudním procesům a jsou často odsouzeni za několik trestných činů. Několik novinářů čelí 150 soudním sporům.
• Média informující o citlivých tématech (včetně terorismu nebo protivládních aktivit) jsou úřady často považovány za publikační orgány nelegálních organizací. 
• Novináři jsou často vězněni ve věznicích F-tipi cezaevi (přísně střežené věznice typu F), kde si musí odpykávat trest s nejnebezpečnějšími zločinci. Není také neobvyklé trestat novináře samovazbou na velice dlouhou dobu.

Zdroje: 

LANOVIČ, A. Censorship in Turkey.

WOOLAND, G. Pressure and Intimidation of Turkish journalists and media.