Vězeňská šikana aneb Kterak si bývalí vězni z Mírova došli pro dozorce sami

Čeští letci RAF byli v 50. letech nespravedlivě vězněni. Roky je pak trápilo vědomí, že jejich mučitelé unikají spravedlnosti. Na vlastní pěst po Sametové revoluci v Kanadě vypátrali sadistického velitele věznice.

Historie Mírova 

Poblíž Mohelnice byl před rokem 1320 zbudován hrad patřící olomouckému biskupovi. Od konce 14. století až do padesátých let 19. století roku sloužil jako vězení pro osoby duchovního stavu. Roku 1855 byl změněn na civilní trestnici. Po roce 1945 sem byli soustředěni vězni s dlouholetými tresty. Dále po roce 1948 pak zejména odsouzení za tzv. protistátní trestné činy. Například k 1. 10. 1952, byla tehdejší kapacita 1800 vězňů.

Na Mírově byli v 50. letech vězni jako: Antonín Zemek a Jaroslav Kulač, katoličtí intelektuálové Jan Zahradníček, Bedřich Fučík, politici jako Prokop Drtina. V 70. letech např. disident Petr Uhl. Víme samozřejmě, že věznice existuje dodnes, charakter objektu dokládá i skutečnost, že v současnosti je zde i oddělení pro výkon doživotních trestů. Pod trestnici patřila řada pracovních táborů, například Jesenické vápenice Dolní Bohdíkov, papírny Jindřichov, cukrovar Litovel, železárna Moravia Mariánské údolí, cihelna v Předmostí u Přerova, pracovní útvar Šumperk, důl Julius v Zastávce u Brna a důl Antonín ve Zbyšově.

Tábory nucených prací

Od 12. 9. 1949 do 31. 12. 1950 v objektu existoval i nechvalně proslulý tábor nucených prací s kapacitou 250 osob. Tam byli z iniciativy vojenské kontrarozvědky (jmenovitě Bedřicha Reicina) posíláni důstojníci, vyhození z armády po únoru 1948. Jeho velitelem byl stržm. SNB Oldřich Kohlíček a „chovanci“ tábora nucených prací – hrdinové II. odboje, se stali předmětem fyzického týrání a byli nuceni žít v otřesných životních podmínkách.

Mírov měl v tomto směru skutečně zvláštní postavení. Byl určený k likvidaci armádních důstojníků a rotmistrů nepoddajných komunistickému režimu. Nebyli v něm uvězněni pouze příslušníci armády, kteří bojovali za druhé světové války na západní frontě, ale i ti, co se do vlasti vrátili z východu. Nebyl táborem pracovním, byl to v podstatě tábor likvidační. Zpočátku se nepracovalo vůbec, později jen velmi málo. Osoby sem zařazené měly zostřený dozor z ozbrojených příslušníků StB, kteří se označovali jen krycími jmény.

Do táborů nucených prací byly přikazovány osoby bez soudního projednání „přikazovacími komisemi“ krajských národních výborů, až do 1. srpna l950, tzn. do zrušení zákona č. 247/1948 Sb. Poté mohl být podle § 12 trestního zákona správního č. 88/1950 Sb. trest odnětí svobody od tří do čtyřiadvaceti měsíců vykonán v táboře, a to opět na základě rozhodnutí trestní komise okresního, případně krajského národního výboru. Prošly jimi tisíce nevinných občanů, přibližně 23 000, pro něž to byl hluboký zásah do života i života jejich rodin. Přesto se nenaplnila očekávání funkcionářů o 30 000 přikázaných osob, a tedy „levných“ pracovních sil z „třídních nepřátel“.

Případ letců RAF

V 50. letech došlo k nespravedlivému uvěznění československých letců RAF, kteří celý život bojovali za nápravu. Nechvalně proslulý Tábor nucených prací Mírov fungoval od dubna 1949 do července 1951. Komunisté ho zřídili speciálně pro „třídní nepřátele“, mezi něž patřili i českoslovenští letci. Spadal tam i generálporučík František Fajtl, který se zúčastnil bitvy o Británii. Byl velitelem 313. československé stíhací perutě operující z Anglie v rámci RAF. Komunisté ho pak poslali na jeden a půl roku do tábora nucených prací Mírov.

„Vládcem“ Mírova byl Oldřich Kohlíček, jeho pravou rukou Čestmír Carbol – oba tábor vnímali jako místo likvidace a podle toho se k vězňům chovali. „Mlátili nás hlava nehlava, nedívali se, kde a jak nás mlátí, prostě mlátili. Když cítili, že už máme dost, tak říkali: ,Vstaň! Nebo Vstaňte! Mnozí jsme byli ale už tak vysílení, že jsme většinou vstát nemohli. Po ranách, kdy jejich přezky, boty, obušky či hole udeřily do těla, nám často vznikaly otevřené krvavé rány. Ošetření nebylo samozřejmě žádné. O zlomených žebřech, ani nemluvím,” uvedl jeden z vězňů – Josef “Joe” Bílek.

Kauza s dozorci

K překvapení všech byli Kohlíček i Carbol k prosinci 1950 z Mírova odvoláni a sami na několik let skončili za mřížemi kvůli zpronevěře prostředků. V roce 1968 byla kauza dozorců znovu otevřena. Uvolnění cenzury během Pražského jara umožnilo bývalým vězňům veřejně promluvit. Kohlíček však situace také využil a uprchl do Kanady. Pokusy o obnovení procesu pak rychle umlčela nastupující normalizace.

Naděje přišla až po roce 1989, kdy nová politická reprezentace slibovala spravedlnost. Konkrétní kroky ke stíhání viníků však nepřicházely. I proto se frustrace obětí stupňovala a vedla je k úvahám vyřídit si účty „po svém“. V Kanadě po Kohlíčkovi začal pátrat Josef Bílek.

Zjistilo se, že bývalý dozorce žije ve městě Brantford pod jménem Oliver Kohl. Při prvním osobním kontaktu z něho Bílek nic nedostal, a tak Kohlíčka vystavil „slávě“ v místních novinách, kde zveřejnil jeho příběh i s adresou. „Od doby, co jsem v místních novinách uveřejnil jeho adresu, dostal něco přes dvě stě výhružných dopisů. Asi měl ‚sweet dreams‘.“

Světská spravedlnost nepřišla, ale…

Kohlíčkovi došlo, že příště by ho mohl navštívit někdo s pistolí, a proto souhlasil s dalším setkáním. Své činy vysvětlil v dopise adresovaném bývalým vězňům: „Byli jsme mladí a všichni členové KSČ a všichni jsme věřili tomu, že to, co jsme dělali, dělali jsme pro dobro republiky.“

Kohlíček se začal obávat o svůj osud a zřejmě oprávněně. To nejmenší, co mu mohlo hrozit, bylo vyhoštění z Kanady. Mírováci měli také přísliby od politiků, které v nich vzbuzovaly naději, že Kohlíčka po tolika letech uvidí před soudem. Někteří bývalí političtí vězni ale požadovali i krev, morální satisfakce ovšem stále znamenala víc.

Případem se pak konečně přeci jen začal zabývat Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu. Kohlíček dožil v obavách, že přeci jen předstoupí před soud. Ale hlavně, obával se i „vendetty“ od svých mírovských obětí. Nakonec však stanul pouze před božím soudem, spravedlnosti světských tribunálů unikl. Bývalým věžňům tak přišlo alespoň malé zadostiučinění, že zbytek svého života zažil ve strachu, ve stresu a v obavách o svůj vlastní život.

Zdroje: Paměť národa., Český archiv., Vojenské rozhledy.