Velhartický hřbitov: Prokleté místo, kde se prý bojí i stromy růst

Malá šumavská vesnice Velhartice skrývá místo, které nedává spát nejen místním. Starý hřbitov u kostela svaté Máří Magdalény je opředený tolika hrůznými příběhy, že by vydal na sbírku temných balad. A podle některých inspiroval i samotného Karla Jaromíra Erbena. Náhoda?

Hřbitov, kam se raději nechodí

Na první pohled vypadá obyčejně. Pár náhrobků, ticho, obklopený stromy. Jenže právě to ticho tu prý není přirozené. Místní se hřbitovu vyhýbají obloukem – a ti, co se tam vydali za tmy, často odcházeli bledí jako stěna. Není to jen tím, že hřbitovy bývají děsivé. Ve Velharticích jde o něco víc. O zlo, které podle pověstí nikdy neodešlo.

Legenda o dívce, která nemohla zemřít

Nejznámější příběh vypráví o mladé dívce, která byla pohřbena zaživa. Když po letech exhumovali její hrob, našli v rakvi rozbité víko a ostatky stočené do nepřirozené polohy. Prsty měla rozdrcené, jak se prý zoufale snažila dostat ven. Tato děsivá historka se prý stala předlohou pro Erbenovu baladu Svatební košile – a kdoví, jestli jen pro jednu.

Další zvláštností je, že na některých místech hřbitova dlouhodobě neroste žádná zeleň. Stromy tu chřadnou a tráva se barví do podivně šedého odstínu. Jako by země odmítala přijmout život. Někteří tvrdí, že v těchto místech je “něco” pohřbené – nebo naopak nepohřbené správně. Možná tělo, možná vina.

Záhadná energie a svědectví

Lidé, kteří se na hřbitov přece jen vydali, popisují zvláštní úzkost, mrazení v zádech a pocit, že je někdo sleduje. Psi tam často odmítají vstoupit, a dokonce i moderní technika jako kamery nebo telefony zde selhává. Někteří nadšenci do paranormálních jevů tvrdí, že se tam podařilo zachytit i hlasy nebo siluety postav.

Možná jde jen o souhru pověstí, tiché šumavské noci a lidské fantazie. Ale když spojíte všechna svědectví, zvláštnosti místa a historické indicie, vyjde vám obraz místa, které rozhodně není jen tak obyčejné. Velhartický hřbitov je zkrátka místo, které dává slovu “strašidelné” nový význam.

Ztracený hrob a nepřesná mapa

Další záhadou je hrob, který podle archivních záznamů na hřbitově má být, ale nikdo ho dosud nenašel. Záznamy uvádějí jméno ženy, jejíž smrt obestírá podivná historie plná nenávisti, kletby a možného násilí. Mapa z konce 19. století ukazuje přesné místo jejího odpočinku, ale náhrobky tam chybí. Jako by byl hrob smazán. Někdo snad nechtěl, aby ho někdo našel?

Záhadná záře a podivné stíny

Několik návštěvníků dokonce hlásilo, že se jim během noci podařilo zahlédnout zvláštní mihotavou záři mezi náhrobky. Nepřipomínala světlo svíčky, byla studená, bledá a pohybovala se velmi pomalu. Jiní mluvili o stínech, které se hýbou, i když v okolí není nikdo další. Jeden z návštěvníků měl pocit, jako by se mu někdo díval přímo do očí, i když kolem stál sám.

Velhartický hřbitov je jedním z těch míst, které se vám zapíše pod kůži. I když na něj narazíte jen v článku nebo v mapě, zůstane ve vás zvláštní pocit. Nejasný, nepříjemný, ale přitažlivý. Ať už věříte na duchy nebo ne, tady budete chtít věřit. Nebo si aspoň dobře rozmyslet, jestli tam opravdu chcete jít – hlavně po setmění.

Zdroj: Kudy z nudy, Plzně noviny, TN, Prokletá místa