Tortura ve jménu pravdy aneb Když bolest mluvila za obžalované

V časech, kdy slovo člověka nic neznamenalo a bolest byla řečí spravedlnosti, promlouvaly železné nástroje, utažená lana a žár ohně. Když se lámaly kosti, lámala se i víra – v člověka, v boha, v pravdu. Středověká tortura byla uměním bolesti. A jistí lidé v tom byli mistry.

Tortura jako legální nástroj práva

Ve středověku nebylo mučení zločinem, ale nástrojem práva. V mnoha zemích Evropy, včetně českých zemí, bylo od 13. století povoleno jako součást trestního řízení. Muselo sice existovat určité „podezření“, ale to nebylo těžké obstarat – stačilo svědectví, sen, pomluva… nebo třeba jen špatný pocit soudce.

Tortura měla být „poslední možností“, ale v praxi se rychle stala běžnou metodou výslechu. Obžalovaný se měl buď přiznat, nebo trpět. A pokud nevypověděl vše hned napoprvé, mohl být podroben „opakovací tortuře“ – protože se prý nevyjádřil dostatečně jasně. Mučení bylo zkrátka součástí systému. A navíc s požehnáním světské i duchovní moci.

Nástroje bolesti: Středověká mučírna v praxi

• Palečnice: Malý, ale spolehlivý nástroj bolesti. Kovový lis určený k drcení prstů rukou – postupně, pomalu, šroubováním. Čím déle vydržel obžalovaný mlčet, tím víc se dotahovalo. Kosti praskaly jako suché větvičky. Zpočátku se mučitel jen díval, později poslouchal. A nakonec zaznamenal přiznání, které si nástroj sám vynutil.

• Španělská bota: Nástroj, který sevřel nohu tak pevně, že z ní postupně udělal třísky. Šlo o kovový obal nebo železné pásy, které se kolem lýtka stahovaly šrouby. Každým otočením se tlak zvyšoval, až začaly praskat kosti. Někdy se mezi botu a nohu vkládaly klíny, které rozšiřovaly drcení. Oběť zůstávala při vědomí, aby mohla mluvit – nebo aspoň křičet.

• Skřipec: Dřevěné zařízení s kladkami, na které se upevnilo tělo obžalovaného za ruce a nohy. Pomocí otáčení se tělo natahovalo, až docházelo k vyhození kloubů a trhání šlach. Mučitelé věřili, že čím víc se tělo protáhne, tím víc pravdy z něj dostanou.

• Železná panna: Dutá kovová schránka ve tvaru ženské postavy, uvnitř vyložená hroty. Oběť se do ní postavila a víko se pomalu zavřelo. Hroty většinou nezabíjely hned – jen zraňovaly a děsily. I když byla spíš symbolem hrůzy než běžně používaným nástrojem, svůj účel splnila: lidé se jí báli víc než soudu.

• Waterboarding: Zdánlivě jednoduchá metoda – žádné železo, žádný oheň. Jen voda, látka a dýchání, které se mění v boj o přežití. Oběti se zakryl obličej a do úst i nosu se lila voda. Pak už bylo jen otázkou času než začne panikařit, lapat po dechu a myslet si, že se topí. Tělo nekrvácelo, ale mysl se hroutila. Lidé přiznávali všechno, jen aby to skončilo.

• Rozpálené železo, žhavé uhlíky, lámání v kole: Když výslech skončil, přišel trest. Rozžhaveným železem se pálila kůže, značkovalo tělo nebo ukončoval život. Uhlíky se kladly na chodidla nebo do dlaní, až maso černalo bolestí. A nakonec kolo – velké dřevěné kolo, na které se přivazovala oběť a systematicky ji byly lámány kosti železnou tyčí. Někdy tak, aby přežila co nejdéle. Nebylo to o pravdě. Bylo to o moci.

Proč se přiznávali i nevinní

Středověká justice věřila, že pravda vyjde najevo pod tlakem. A ten tlak měl často podobu železa, provazu nebo vody. Jenže lidské tělo má své limity a lidská psychika ještě křehčí. Mnozí lidé se přiznali ne proto, že byli vinni, ale proto, že už nedokázali snášet bolest, nebo doufali, že tím utrpení skončí.

Mučení nemělo prostor pro pochybnost. Kdo mlčel, byl tvrdohlavý a vinen. Kdo se bránil, zapíral. A kdo se přiznal, toho usvědčila jeho vlastní slova. Z kruhu nebylo úniku. Jediná jistota byla ta, že žádné přiznání nestačilo k záchraně.

Co říká bolest o spravedlnosti

Mučení mělo přinést pravdu. Místo ní přineslo jen strach, zlomená těla a přiznání, která nikdo nemyslel vážně. Spravedlnost se změnila v divadlo, kde bolest hrála hlavní roli a nikdo se neptal, kde je skutečná pravda.

Dnes už tyto praktiky patří minulosti, přesto má smysl si je připomínat. Ne kvůli vině, ale kvůli paměti. Protože i historie má svá svědectví – a některá z nich byla napsaná krví.

Zdroje: Brian P. Levack – The Witch-Hunt in Early Modern Europe, Ronald Hutton – The Witch: A History of Fear, Wikipedia (cs) – Tortura, National Geographic History – The Dark Art of Torture, ČT – Hranice stínů (2017)