Temná skvrna na cti Otce vlasti: Jak Karel IV. obětoval Židy

Římského císaře a krále českého Karla IV. nazýváme Otcem vlasti. Právem, protože byl jedním z nejvýznamnějších českých panovníků, kteří dovedli zemi k rozkvětu. Karel IV. byl zaníceným sběratelem světských ostatků, ale také důvtipným diplomatem a nebál se vzít do rukou i meč. Jako černá skvrna v jeho životopisu se však jeví fakt, že se nepřímo podílel na likvidaci ghetta norimberských Židů. Jak k tomu došlo?

Z historie židovského národa

Židé se na evropském území usídlili přibližně před dvěma tisíci lety, tedy v době, kdy byla Judea pod římskou správou. V té době se hlavním náboženstvím stalo křesťanství, což vedlo k řadě represí vůči židovskému národu. Židé proto Judeu opustili a rozptýlili se nejen po evropském kontinentu – zejména ve Španělsku, Francii a Německu a od 10. století i v Čechách.

V jednotlivých zemích byli až do 11. století relativně tolerováni jako zdatní obchodníci a finančníci, ale vždy v postavení menšiny, jenž byla závislá na přízni panovníka. Ten zpravidla těžil z toho, že si od židovské komunity půjčoval peníze. Není bez zajímavosti, že za prvních Přemyslovců sehráli Židové hlavní úlohu v jejich zahraničním obchodu, když do Prahy vozili zlato ze Súdánu a vyměňovali ho z kožešiny či slovanské otroky. Za vlády Přemysla Otakara II. získali Židé královskou ochranu jako služebníci královské komory. Za to ale museli králi platit štědré daně a poskytovat mu půjčky.

Od 13. století byla po Čtvrtém lateránském koncilu nařízena segregace Židů od křesťanského obyvatelstva ve městech. Začala vznikat židovská ghetta a na znamení příslušnosti k židovskému národu museli nosit na oblečení žluté kolečko a na hlavách špičaté klobouky. Křesťanům na Židech vadilo zejména to, že jim z dle učení církevních otců bylo zakázáno půjčovat peníze na úrok, zatímco Židům toto bylo dovolené. Ti toho proto maximálně využívali a stali se zdrojem kapitálu pro řadu křesťanů.

Černá smrt a židovské pogromy

Nesnášenlivost mezi křesťanskými a židovskými obyvateli měst podpořily křižácké výpravy, které živily nálady proti všemu nekřesťanskému.

Když v polovině 14. století přišla do Evropy černá smrt v podobě plicního moru, hledali křesťané obětního beránka a původce všeho zla. Našli ho v Židech, které nařkli z toho, že otrávili vodu ve studních a potraviny a znesvěcovali hostie. Celou Evropou pak proběhla vlna pogromů na Židy.

Zničení ghetta v Norimberku

Od poloviny 13. století měl Norimberk jedno z nejpočetnějších osídlení Židy v jižním Německu. Jejich ghetto se nacházelo v bažinaté oblasti, proto byly jejich domy vybudovány na kůlech. Synagoga stála na místě dnešního kostela Panny Marie na Hauptmarkt.

Když došlo ve 13. století ke spojení obou norimberských osad v jedno město a obehnání hradbami, ocitla se synagoga v samotném středu města. Městská rada si proto od Karla IV. vymohla písemný souhlas od Karla IV. k jejímu zbourání a k zabrání židovskému majetku. Na jejím místě měl být pak vybudován kostel. Císař vše povolil a dal najevo, že případnému zavraždění Židů nebude bránit.

Na základě tohoto mnoho Židů raději Norimberk dobrovolně opustilo, protože ve městě se začaly objevovat protižidovské nálady. Tím si zachránili život, protože hněv norimberských občanů sílil. Nakonec došlo k lynčování zbylých Židů, na jehož konci bylo na 560 mrtvých. Norimberské ghetto přestalo existovat.

Zatímco v německých říšských městech Karel IV. pogromy na Židy toleroval, v zemích Koruny české je chránil, a to čistě z ekonomických důvodů. U nás k jejich lynčování došlo pouze na několika místech – v Chebu, Znojmě a Vratislavi.

Zdroj: petraschuster.de, plus.rozhlas.cz, wikipidia.org