Suezská krize aneb Upadající mocenský status Velké Británie

Suezská krize (29. října – 7. listopadu 1956), známá také jako druhá Arabsko-izraelská válka, Trojstranná agrese v arabském světě a Sinajská válka v Izraeli, byla britsko-francouzsko-izraelská invaze do Egypta v roce 1956. Izrael provedl invazi 29. října s hlavním cílem znovuotevření Tiranského průlivu a Akabského zálivu, jelikož nedávné zpřísnění osmileté egyptské blokády dále bránilo Izraeli v průjezdu…

Celosvětový význam 

Suezský průplav, zkráceně a nepřesně též Suez, je 193 km dlouhý průplav v Egyptě spojující Středozemní a Rudé moře. Byl otevřen roku 1869 a jde o jednu z nejdůležitějších vodních cest na světě. Vede napříč Suezskou šíjí, v propadlině tvořící geologické rozhraní mezi Afrikou a Asií (resp. Eurasií), a prakticky tak tyto kontinenty od sebe odděluje. Je prokopán na úrovni mořské hladiny, takže neobsahuje žádná zdymadla a umožňuje souvislou plavbu bez přerušení.
Průplav umožňuje lodím přímou cestu mezi Středozemním mořem a Indickým oceánem.

Namísto obeplouvání Afriky kolem mysu Dobré naděje anebo pozemní přepravě nákladu mezi přístavy na protějších stranách Suezské šíje. Oproti plavbě kolem Afriky se cesta Suezským průplavem například z Perského zálivu do Rotterdamu zkrátila o 42 % a do New Yorku o 30 %. Cesta mezi Asií a Evropou je kratší asi o týden. Průplavem prochází asi 10 % světového obchodu, včetně 7 % globálních dodávek ropy; severním směrem proudí hlavně ropa, uhlí a kovové rudy, jižním směrem se dopravuje především cement, hnojiva, zpracované kovy, obilí a prázdné tankery.

Význam pro Británii

Suezský průplav (kanál) byl pro Británii po druhé světové válce důležitým přínosem. Byl klíčovým faktorem pro udržování vazeb s jejími zbývajícími zámořskými územími a hlavním zdrojem ropy na Blízkém východě. Británie si v Egyptě ponechala řadu vojenských základen, které se nacházely podél průplavu v oblasti známé jako Průplavová zóna.

Egyptské úřady stále více protestovaly proti britské přítomnosti a v říjnu 1951 porušily Anglo-egyptskou smlouvu z roku 1936, která Británii umožňovala rozmístit vojska v zemi až do roku 1956. Začaly aktivně podporovat útoky na britské objekty a personál. Tyto útoky měly podobu organizovaných demonstrací, nepokojů, útoků na vojáky a jejich rodiny a sabotáží zařízení, často schvalovaných egyptskou policií nebo za její aktivní účasti. V lednu 1952 tyto útoky vedly k tomu, že britské jednotky vtrhly do egyptských policejních kasáren v Ismáílíi, aby potlačily nepokoje v oblasti.

Po vojenském převratu Hnutí svobodných důstojníků a následné revoluci byl egyptský vládce, král Farúk, v červenci 1952 donucen abdikovat. Rada revolučního velení, která ho nahradila, zesílila egyptské požadavky na převzetí kontroly nad Suezským průplavem a zabavila veškerý majetek vlastněný Evropany. O dva roky později Británie souhlasila se stažením svých vojsk z průplavové zóny do června 1956.

Egyptská vzpoura

V červenci 1956, u příležitosti výročí převratu v roce 1952, prezident Gamal Abdel Násir znárodnil společnost Suez Canal Company. Společnost byla společným britsko-francouzským podnikem, který vlastnil a provozoval Suezský průplav od jeho výstavby v roce 1869. Británie to vnímala jako hrozbu pro své ekonomické zájmy a prestiž a reagovala nařízením „Operace mušketýr“, koordinovaného útoku s Francií a Izraelem s cílem znovu získat kontrolu nad zónou průplavu. V listopadu 1956, po porážce egyptského letectva, britské a francouzské síly obsadily Port Said a další strategické body na severním konci průplavu.

V rámci kampaně, která byla svědkem jednoho z posledních operačních výsadků britských výsadkových sil a prvního použití vrtulníků k přepravě útočných jednotek, byla ustavena silná anglo-francouzská vojenská přítomnost. Mezitím izraelské síly obsadily Sinaj, řídce osídlenou pouštní oblast v Egyptě. Po celém světě však byly tyto operace považovány za akt agrese ze strany bývalých koloniálních mocností. Pod silným tlakem mezinárodního společenství, zejména Spojených států, byly britské a francouzské jednotky rychle staženy a nahrazeny silami OSN. Egypt získal od OSN vlastnictví a svrchovanost Suezského průplavu a v dubnu 1957 byl znovu otevřen pro lodní dopravu.

Dopady pro Británii

Suezská krize v roce 1956 byla pravděpodobně jednou z nejvýznamnějších epizod v britské historii po roce 1945. Její výsledek zdůraznil upadající status Británie a potvrdil ji jako „druhořadou“ světovou mocnost. Na domácí scéně způsobila v Británii masivní politické dopady a vyústila v hospodářskou krizi, zatímco na mezinárodní úrovni dále zkomplikovala politiku Blízkého východu. Ohrozila klíčové diplomatické vztahy Británie se zeměmi Commonwealthu a také vztahy mezi Spojenými státy a Spojeným královstvím.

Dne 4. listopadu Organizace spojených národů pohrozila Británii sankcemi v případě civilních obětí v důsledku britského bombardování cílů v Egyptě. To vedlo v prvním listopadovém týdnu roku 1956 k ekonomické panice a vedlo ke ztrátě desítek milionů liber z rezerv země. Británie čelila nutnosti devalvovat svou měnu. Americký prezident Eisenhower, zděšený tím, že vojenské operace začaly bez jeho vědomí, vyvinul tlak na Mezinárodní měnový fond, aby Británii odepřel jakoukoli finanční pomoc.

Britský premiér Anthony Eden, který měl jen málo možností, neochotně přijal příměří navržené OSN. Na základě rezoluce 1001 ze 7. listopadu 1956 Organizace spojených národů nasadila do Egypta nouzové mírové síly (UNEF), aby zastavily konflikt. Konflikt trval pouhé dva dny a Británie v čele s Anthonym Edenem byla ponížena.

Mezinárodní a domácí vztahy

Krize měla vážný dopad na mezinárodní vztahy Británie. Eisenhower považoval Suezský protokol za zbytečné rozptýlení od brutálního potlačení povstání v Maďarsku Sovětským svazem téhož roku 1956. Několik nově nezávislých bývalých britských kolonií s tím souhlasilo. Pouze Austrálie podpořila Británii, zatímco Pákistán hrozil odchodem ze Společenství národů. Sovětský vůdce Nikita Chruščov útočil na „britský imperialismus“, hrozil raketovým útokem na Londýn a také vysláním vojsk do Egypta, což by mohlo do konfliktu zatáhnout NATO.

Suezská krize rozdělila i samotnou Británii. Konzervativní vláda čelila značnému nepřátelství ze strany labouristické opozice a dokonce zažila rozdělení i ve vlastní straně. Intervence v Suezském průplavu byla zpočátku u britské veřejnosti populární, ale v důsledku mezinárodního zostuzení země vláda rychle ztratila podporu. Objevily se celostátní protiválečné protesty a několik státních úředníků na protest rezignovalo.

Další vývoj

Egypt si s podporou Organizace spojených národů a Spojených států udržel kontrolu nad průplavem. Britský přístup k palivu a ropě se omezil, což vedlo k nedostatku. V prosinci 1956 byl zaveden přídělový systém na benzín, který trval do května 1957. Pod obrovským domácím tlakem a četnými zdravotními problémy Anthony Eden v lednu 1957 rezignoval. Necelé dva roky poté, co se stal premiérem.

Jak se Eisenhower obával, Suezská krize také zvýšila sovětský vliv na Egypt. Chruščovova intervence na straně Egypta postavila Sovětský svaz na pozici přirozeného přítele arabských národů. Povzbudila arabské nacionalisty a podnítila egyptského prezidenta Gamala Abdela Násira k podpoře povstaleckých skupin usilujících o nezávislost na britských územích po celém Blízkém východě.

Zdroje:

TRNAVSKÝ, J. Svět po druhé světové válce.

BAWABA, A. Suez Crisis.